10.12.2016 | Svátek má Julie






CHTIP: Rodinné tajemství

3.7.2010

„Dědečku, jak je možné, že je naše rodina tak bohatá?“ „Protože dokážeme prodat daleko méně, než všichni ostatní.“ „Podívej, Edwarde.“ „Dědečku, ty máš žáby? Na co žáby?“ „Žáby jsou základem naší filozofie, dokázaly nám vydělat veškeré jmění. Vezmi kotlík a naber do něho vodu.“

Starý pán vhodil jednu žábu do hrnce s vodou. Druhou vložil do sklenice, kterou postavil na zem. Pod hrncem zapálil sotva viditelný plamínek a do hrnce dal teploměr. Teplota ukazovala 24 stupňů. „Naše rodina měla od nepaměti továrnu na automobily. Když bylo jednomu z mých pradědů asi jako tobě, zavolal si ho k sobě jeho otec a předal mu rodinné tajemství, které dnes předám já tobě.“ Teploměr ukazoval 30 stupňů. Žába uvnitř udělala několik temp a posadila se na dno.

„Automobil bylo velmi složité zařízení z mnoha součástí. Když přišel zájemce, naše firma mu ho postavila podle jeho přání.“ „Nerozumím tomu.“ „No, automobil dříve nevypadal tak, jako dnes. Nakreslím ti ho.“ Rtuť pomaličku vystoupala přes číslo 34. „To jsou kola, aby se automobil mohl pohybovat. Tudy se lezlo dovnitř.“ „Člověk byl uvnitř auta? Ne jako dnes, obráceně?“ „Tenkrát bylo všechno jiné. Člověk vlezl do auta, sedl si a točil tímhle kolem a auto podle toho zamířilo správným směrem. Prý.“ „A jak člověk šlapal?“ „Auto jelo samo. Jenom se do něho nalila pohonná hmota, a auto jezdilo samo.“

"Hlavním problémem výroby auta byla nutnost zaměstnávat odborníky, kteří rozuměli autu do posledního šroubku. Můj pra...praděd si spočítal, že když zaměstná spoustu rychle vyměnitelných lidí z ulice, kde každý z nich bude dělat jen jednu jedinou součástku, dokáže z nákladů na jednoho člověka uživit deset dalších dělníků a ještě ušetří. Náš praděd dokázal prodat méně práce než ostatní, a tím ušetřil. A ten kdo je levnější, je na tom vždycky v očích zákazníků lépe.“ Teploměr ukazoval 37 stupňů. Žába nevzrušeně seděla v hrnci a občas zatáhla oči dovnitř hlavy.

„A co bylo s autem pak?“ „S autem už nic, firma se prodala a investovali jsme do továrny na těstoviny.“ „Myslíš takové ty čtverečky co se vyrábějí ze slámy?“ „Ano, jenže tenkrát se vyráběly z mouky a vajec. Jenže vejce byla drahá, a tvořila zhruba polovinu ceny balíčku těstovin. A můj praděd si spočítal, že když investuje peníze do reklamy, kde lidi přesvědčí, že vejce škodí zdraví, dokáže vyrobit těstoviny za polovinu ceny než ostatní. Lidi budou rádi, že žijí zdravěji, a nebude jim vadit, že těstoviny už nechutnají tak, jako dříve.“ Rtuť teploměru byla těsně pod hodnotou 42. „Vždyť si mohli ti, co tomu neuvěřili, kupovat u ostatních!“ „Zpočátku ano. Jenomže lidi se vždy rozhodují podle ceny. Nakonec těstoviny bez vajec kupovala většina, takže pro výrobce nezdravých těstovin už nezbylo místo na trhu.“ „Takže to nebyla pravda? Že to bylo nezdravé?“ „Edwarde, v ekonomii je pravda pouze to, čemu věří zákazník.“ Teploměr ukazoval 46 stupňů. „A co bylo s těstovinami dál?“ „Nic, firma se prodala a investovali jsme do výroby salámů.“

„Myslíš takové ty soudky z lisované strouhanky?“ „Ano, jenže tenkrát se vyráběly z masa.“ „Z masa? To bylo ale taky nezdravé! Nebo ne?“ „To už nikdo neví. Mého praděda napadlo, že když začne do masa postupně přidávat sóju, dokáže vyrobit dvojnásobné množství za poloviční cenu.“ Teploměr ukazoval 51. Žába opět několikrát mrkla. „Po dvaceti letech už si totiž nikdo nepamatuje, jak chutná sója a jak chutná šunka. Když se lidem vysvětlí, že sója je zdravá a chutná jako šunka, bude jim chutnat. A vždy rozhoduje nakonec cena.“ Rtuť postoupila k pětapadesátce.

„A co bylo dál?“ „Už tenkrát jsme byli dost bohatí. Předkové investovali do pekařství a přestali vyrábět rohlíky z mouky a droždí. Místo toho se používala taková foukaná pasta. Vydělali balík. A dnes máme mlékárnu.“ Teploměr nepozorovaně překročil 60 a žába se prošla po dně. „Víš, dědečku, jak je možné, že si toho celou tu dobu nikdo nevšiml?“ Starý pán vstal, vyndal ze sklenice druhou žábu a hodil jí do kotlíku. Žába začala v šoku a křečích drápat po stěnách nádoby. Snažila se vyskočit, ale teplotní šok byl příliš silný. Po několika vteřinách plavala mrtvá těsně pod hladinou. Žába sedící na dně tomu nevěnovala pozornost a opět znuděně zatáhla oči dovnitř hlavy. „Vidíš – musí se pomalu. A to je základ naší rodinné filozofie. A našeho bohatství. A teď si vezmi auto a utíkej domů, maminka tě už bude hledat.“

Chlapec vyndal z kapsy krabičku s nápisem „Sportovní automobil – pro zdravé nohy“ a vyndal jednu tabletku. Spolkl ji a běžel směrem od dědovy jeskyně po svých domů. Zastavil se (značně udýchán) až před ohořelým stromem, kde rodina bydlela. Cítil, jak je na dědu pyšný. Jenom díky chytrosti jeho předků mohli bydlet takhle zdravě. A platit za to relativně nízký nájem. A mohl běhat autem. A pít to dobré a zdravé, křišťálově průhledné mléko.

To jediné mu totiž dle přírodního léčitele mohlo zahnat ošklivé, mokvavé vředy, které se nejen jemu, ale většině lidí z neznámých příčin tvořily po celém těle a bolely mnohem víc než řídké kosti, které, když se zlomily, odmítaly srůst. Věřil, že ho to ochrání i před tou divnou chudokrevností, na kterou zemřel jeho bratříček, kterého měl moc rád i přesto, že se narodil celý znetvořený. Maminka na něho kývla a odhrnula si z čela svůj poslední pramínek vlasů. Byl příjemný večer a všechno, ale úplně všechno bylo v pořádku.
V kotlíku plavaly dvě uvařené žáby.



Diskuse


A. Fritscher
7:12
9.7.2010

J. Dobrý
18:35
3.7.2010

H. Šestáková
17:51
3.7.2010

A. Hrbek
6:32
3.7.2010

počet příspěvků: 4, poslední 9.7.2010 07:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.