Přijde mladý Kohn k rebemu s přiznáním: "Rebe, jedl jsem na Jom Kipur vepřové." Rabín se zarazí: "Vždyť víš, že jakékoliv jídlo je v tento postní den nejpřísněji zapovězeno!"
"No, nějak jsem na to nemyslel."
"A ausgerechnet vepřové! Vždyť víš, že to není košer."
"No, to mi taky nějak vypadlo z hlavy."
"To je hrozné, jak se to všechno mohlo stát?"
"No, to bude tím, že jsem asi zapomněl, že jsem žid."

Henry Kissinger zakoupí skvělou látku na oblek, drahou ovšem, takže ji má tak-tak. Myslí si on. Ne tak krejčí, ke kterému zašel.
"Z toho vám oblek neudělá tady na Manhattanu nikdo," snaží se Kissingerovi vysvětlit, jakou že to tím škudlením udělal strašnou chybu.
Nic, myslí si Kissinger, zítra letím do Israele, tam jsou jinačí pašáci. A taky že jo! Krejčí v Tel Avivu koukne na látku, na Kissingera a bez měření řekne: "Přijdou si za tři dny, vašnosti."
To je jiné jednání, myslí si Kissinger, když jde za tři dny pro oblek. Co, oblek! Úplně strne! Sako, kalhoty - a ještě vestička! Neuvěřitelné!
"Prosím jich, jak to dokázal? V New Yorku mi řekli, že látky není dost ani na samotný oblek!?"
"Vědí," klidně vysvětluje krejčí, "v Americe možná, ale tady, v Israeli, zas tak velkej pán oni nejsou!"

Stařec vejde do zpovědnice: "Otče, je mi osmdesát, jsem šedesát let ženat, mám čtyři děti, šestnáct vnoučat a asi šedesát pravnoučat, takže bych měl mít už rozum. Ale včera, co se mi stalo - pařil a hřešil jsem se dvěma sotva dvacetiletými děvčaty celou noc, až do rána!"
Kněz ztiší hlas: "Synu, a kdy jsi byl naposledy u zpovědi?"
Stařík na to: "Já ještě nikdy nebyl u zpovědi, já jsem Žid."
Kněz překvapeně: "Tak proč mi to tu povídáš?"
Stařík rozjařeně: "Já to dneska vykládám na potkání každýmu!"

Mladý muž mojžíšského náboženství vzrušeně vypráví matce, jak se zamiloval, a jaká je, a co všechno tohle a co všechno támhle a jak se těší, až ji přivede matince představit a jak se potom ožení a vůbec...
"A schválně," trochu zlobí matinku, "přivedu ji ještě se dvěma kamarádkami, jestli ji poznáš, podle toho, jak jsem ti ji vylíčil."
Co může matka dělat. Uběhne týden a už je tu synáček se třemi mladicemi, a sedí na gauči a žvaní a smějí se a žvaní - až se synáček zvedne a přijde k matince a je zvědav: "Tak co, mami, víš, která to je?"
"Ta, co sedí vpravo," odpovídá suverénně jidiše mame.
Synáček je nadšen. "A jak sis mohla být tak jistá -?"
"Protože ta jediná," odpovídá tlumeně jidiše mame, "ta jediná se mi nelíbí."

"Já jich nechápu, Taussig! Jejich tchýně, taková spisovatelka, a oni, místo aby celej ten byznys podporovali, platěj za špatný kritiky!! Proč??"
"No, já jen mám ukrutnej strach, aby se nestala nesmrtelná!"

Tři duchovní diskutují problematiku, v jakém poměru správně rozdělit dary věřících na své provozní náklady a povinné odvody svému bohu.
První popisuje svou metodu takto: "Namaluji na zemi velký kříž, vyhodím peníze do vzduchu - a co padne do kříže, je Hospodinovo, co mimo, jde na farnost."
Druhý používá poněkud modifikovaný postup: "Vyhodím peníze nad malým kávovým stolkem, co za něm zůstane, je Alláhovo, ostatní je jeho služebníka."
Třetí je rabín: "Metoda je správná. Též vyhodím peníze do vzduchu a zavřu oči. Nepočítám, kolik si toho Adonaj se svým nezměrným postřehem pochytá ve vzduchu, spokojím se jen s tím, co ve své nezměrné moudrosti nechá svému služebníkovi spadnout na zem."

Začíná divadelní představení. Světlo slábne, sál se propadá do tmy. Vtom hlas:
"Prosím, není zde přítomen nějaký doktor?"
Hned se začíná rozsvěcet, je vidět několik stojících mužů. Starší dáma povytahuje svou dceru, aby povstala, a šveholí:
"A nebyl by některý z pánů doktorů, který je svoboden, interesován schůzkou s mladou, pěknou židovskou dívkou?"

"Lou, ty jsi můj nejstarší přítel," povídá sentimentálně Sol Jablon, "a tak ti můžu říci něco velmi osobního."
"Určitě, Maxi."
"Představ si, na jaře mě moje žena požádala, abych jí dával na domácnost o devadesát dolarů měsíčně víc!"
"Devadesát dolarů?" diví se Lou.
"A to není všechno!" pokračuje Max, "v létě po mě znovu chtěla, abych jí dával o devadesát dolarů víc!"
"Můjtybože, Maxi!"
"A poslouchej dál: minulý týden, co bys tomu řekl, znovu chce přidat devadesát dolarů ..."
"Maxi, Maxi, já nevěřím svým uším. Co s těma všema penězma dělá?!?"
"Lou, to já nevím," špitne Sol Jablon, "já jí nikdy nedal ani cent."

"Jestli chceš žít navždy," přemlouvá Jankel svého bohatého strýčka z Haify, "přestěhuj se do našeho malého kibucu!"
"A to je tak pěkný?" zajímá se strýc.
"Je to nejškaredější místo na světě," připouští Jankel.
"A tak to tam asi je perfektní klima?" hádá strýc.
"No, nemusíš pochybovat," jde s pravdou ven Jankel, "že je příšerné, v celé Israeli není snad horší."
To se strýc už nestačí divit: "Tak proč se proboha mám podle tebe odstěhovat ausgerechnet tam?"
Jankel se nenechá vyvést z míry: "Podívej se do statistik. V našem kibucu ještě nikdy žádný boháč neumřel!"

Lidové židovské rčení: Nechcete-li trpět chorobami stáří, oběste se, dokud jste mladý.