Salzman přišel k lacinému krejčímu. Ten ho začal obskakovat: "Já mám pro nich perfektní model, jak dělaný na míru. Tady prosím!"
Salzman zkouší a povídá: "Pravý rukáv je ale příliš dlouhý."
"To nic, stačí vystrčit trochu loket," radí krejčí.
"Límec je příliš vysoký," pokračuje Salzman.
"To chce malinko vztyčit hlavu! Takto - a je to pinktlich!"
"Ale levé rameno je širší než pravé," naříká Salzman.
"Malinko přihnout. Tak! A nikdo nic nepozná," je spokojen krejčí.
Salzmana na druhou stranu uspokojila cena, a tak vyšel z krejčovství nově oděn. Vtom ho osloví cizinec: "Prosím jich uctivě - koukám na ten střih - kdo je jejich krejčí? U koho šijou?"
Se Salzmanem zase začali šít všichni čerti: "Oni se zbláznili, oni jsou úplně vedle sebe, oni jsou dočista mešuge! U koho šiju?!?"
Cizinec se nedal odbýt: "Neráčil se zlobit, ale - jak tak koukám na tu jejich figuru - kdo dovedl takhle perfektně ušít na takovou kalejku, jako jsou oni, to musí být naprostý génius!"

Mojše pozval maminku na večeři k sobě domů. Obsluhovala je Rivka, kterou Mojše mamince představil jako spolubydlící. Mamá je celý večer pozorně sledovala, a nezdálo se jí, že by to byla jenom spolubydlící, ačkoliv jí Mojše, když zaznamenal její pozorné pohledy, o tom výslovně přesvědčoval.
Po týdnu říká Rivka Mojšemu: "Je mi to nepříjemné, ale od té doby, co to byla tvoje mamá na večeři, nemohu najít ten krásný stříbrný svícen. To přece není možné, že by ho vzala - nebo snad ano?"
Mojše na to: "To snad ne. Ale pro jistotu jí to opatrně napíšu."
Sedl a psal: "Drahá mamá, já neříkám, žes od nás odnesla ten krásný svícen. Já neříkám ani, žes ho neodnesla. Prostě je ale fakt, že od té doby, cos tu byla na večeři, ho nemůžeme najít. Tvůj Mojše."
Několik dní se nic nedělo, pak přišel dopis: "Synáčku můj, já netvrdím, že spíš s Rivkou, já ale netvrdím ani, že s ní nespíš. Faktem zůstává, že kdyby trávila noci ve své posteli, neměla by dnes problémy s hledáním svého svícnu. Milující mamá."

Pan Barvíček zašel za nejstarším členem obce: "Snad vy mi poradíte. Narodila se nám dcerka ..."
"Mazl tov!"
"Děkuji. Co mi leží na srdci: můžeme ji pojmenovat po příbuzných?"
"Podle židovské tradice, můžete dát děťátku jméno po zesnulých příbuzných, vašich rodičích, prarodičích ..."
"Ale oni jsou stále naživu," konstatuje Barvíček.
"Tak to mi je opravdu líto."

Co je to micve? To je jednak boží přikázání, jednak čin milosrdenství, vyjadřující boží vůli, nebo též prostě etické jednání. Jako když, například, chtěl jeden muž v kritické životní situaci skočit do Galilejského jezera. Přiběhl k němu israelský policista:
"Ne! Ne! Neskákejte! Jak může žid v nejlepších letech chtít skoncovat s životem?"
"Protože já už prostě nechci žít!"
"Ale jestli skočíte, jako policista musím skočit za vámi! A já neumím plavat! A doma mám ženu a dvě děti! A já se kvůli vám utopím! Chcete si takovou věc vzít na svědomí? Nebuďte tak sobecký! Udělejte mi micve! Jděte domů a tam se v klidu a míru svého domova klidně oběste!"

Pan Kaplan přišel o dvě hodiny pozdě do práce. Na hlavě obvaz, ruku v bandáži, pajdaje o holi.
"Kaplan!" zařval šéf, "jdou o dvě hodiny pozdě!!"
"Ráčej odpustit, pane šéf," koktá Kaplan, "musel jsem neprodleně opravit okenici, aby nespadla - a místo toho jsem sám spadl ze třetího patra..."
"No!" řval šéf, "a to jim trvalo dvě hodiny?!?"

"Poslyš, Móric, že ty máš nějaký techtle mechtle s naší novou telefonistkou?"
"No, no. No dobře, Bernie, mám. Ale když už jsme u toho, jsem rád, že jsem to zkusil. Musím říci, že moje žena - ve srovnání s ní - úplný NIC!"
O pár týdnů později.
"Poslyš, Bernie! Že ausgerechnet zase ty se motáš kolem tý naší telefonistky! Že ty s ní taky něco máš?"
"Jestli já a jestli mám? Ale, jo, trefils to, Móric. Ale, když už jsme u toho, musím ti něco říci: Tvoje žena - ve srovnání s ní - je úplný NIC!"

Rabi Nachum byl velký mudřec. Dovedl odpovědět i na ty nejtěžší talmudické otázky. Jeho žáci měli za to, že pro něj neexistuje žádný problém. Zapochybovali ale, jestli jeho mozek bude stále tak bystrý a jasný, když bude - dejme tomu - unaven. A tak se na něj připravili a na svátek Sukot mu neustále nalévali víno, až se starý mudrc trochu opil a zdříml si. Hned ho odnesli na hřbitov, opatrně položili a ukryli se za náhrobkem. Po chvíli se rabín pohnul, posadil, rozhlédl a takto děl:
"No, no, no? Jsem-li živ, co tu dělám? No, no, no! Jsem-li však mrtev, proč se mi chce na záchod?!"

Šnorer přijde k Abelesům a škemrá: "Mladá paní. Tři dny jsem nejedl, co povídám, ani jsem jídlo neviděl! Mám strašný hlad!"
"Ale to jste chudák. Co pro vás mohu udělat? Sami toho moc nemáme..."
"Mladá paní, já sním cokoliv!"
"No jedině - jestli by to nevadilo - co takhle kugel, co zůstal z večeře přes noc?"
"Mladá paní, jste anděl! To by byl sen!"
"Fajn," řekla paní Abelesová, "tak přijďte zítra."

"Dvacet centů za preclík?" chce se hádat paní Dundr, "a přitom Pecka na náměstí je počítá za deset!"
"Tak si je jdou spánembohem koupit k Peckovi!" nedá se Načeradec.
"No, no, no. Náhodou jsem tam už byla, ale Pecka už je všechny prodal," přiznává paní Dundr.
"Mladá paní," zakončuje vítězně Načeradec, "až já nebudu mít žádný precle, budu je počítat po pěti centech!"

Kněze zastaví dopravní policista pro rychlou jízdu. Kontroluje mu doklady, pak se zeptá: "Pil jste?"
Kněz sebejistě odpoví: "Pouze vodu."
Policista se diví: "Tak jak to, že z vašeho dechu cítím víno?"
Kněz se podívá do láhve a vykřikne: "Dobrý Bože! On to udělal zase!"