Proč nejsou v Izraeli golfová hřiště?
Protože dlouhý odpal by mohl snadno způsobit velký mezinárodní incident.

Paní Rambousková byla pyšná na svého syna doktora. Jednou ale, právě hovoříc se svou známou, paní Rappaportovou, byly na ní přímo vidět jakési starosti. Paní Rappaportová to zkusila, ale nebylo třeba ani velké námahy, paní Rambousková se nenechala dlouho vybízet.
"Ále, náš doktor," začala opatrně, "skvělý je, uznání má, kariéra se mu daří, leč přesto má jakési problémy."
Paní Rappaport na ní visela očima.
"Deset let léčil jednoho pacienta na žloutenku, deset let. A teď, prosím jich, se zjistilo, že to je Číňan."
"Ojvajvoj," vyjekla potěšeně paní Rappaport.
"Ale ať už je to jakkoliv," pokračovala zaťatě paní Rambousková, "ten náš zázračnej doktor ho z toho dostane!"

Paní Jankelová potká v kvelbu paní Katzovou a sotva se tam vejde, jak se dme pýchou. Na to se musí paní Katzová ovšem vyptat.
"Nu," natahuje blaženě odpověď paní Jankelová, "můj Chajimek bude dozajista skvělý obchodník."
Paní Katzová důvtipně přihrává: "Asi nosí pěkné známky ze školy?"
Paní Jankelová zavrtí rezolutně hlavou. "Tak to zrovna ne. Naposledy přinesl z matematiky pětku."
Paní Katzové nejde dohromady ta hrdost v jejím hlase s těmi slovy, v očích jeden velký otazník.
Paní Jankelová se nenechá dlouho nutit: "Učitel se třídy zeptal, když budou mít pět jablek a on je o jedno požádá, kolik že těch jablek budou mít potom? A co byste řekla? Jediný můj Chajimek odpověděl ‚pět'!"

Nimand Gornisht potkal svého přítele Mighty Chucpudnika.
"Co sou takovej scvrklej?" divil se Mighty.
"Ále," mávl smutně rukou Nimand a zatvářil se depresivně.
"Asi stará," dohadoval se zkušeně Chucpudnik. Gornisht se rychle rozhlédl a pokradmu přikývnul.
"Dusí mě a štve mě a nenechá mě a furt na mě něco má nic nedělám dobře a všechno chce furt vědět a huláká a mně z toho jednou jebne," šeptal rychle.
"Nu, chaverí," začal se prsit Mighty Chucpednik, "na to je jednoduchá rada. Nech se zapsat do kursu asertivity."
Nimand se plaše pousmál. "To by šlo! Nebudu na nic čekat a hned zítra se starý zeptám, jestli můžu!"

Paní Fanny Borach chodila do liberální kongregace, do takové opravdu hodně liberální. A tak když jednou uviděla, jak na bohoslužbu přišel do templu úplně mladý, úplně sympatický mladý muž, nedělala si žádné córesy s tím, jít se představit.
"Jsem Fanny Borach a vidím vás tu poprvé. Opravdu jste tu nikdy předtím nebyl?"
Mladý muž byl velmi společenský: "Těší mne, že vás poznávám. Jsem Melvyn Vogeltanz, pocházím z Manchesteru a právě jsem se přistěhoval."
Fanny Borach byla zvědavá: "A kdepak máte rodinu?"
Melvyn byl skromnost sama: "Rodiče zůstali v Machesteru, a já, víte, já jsem svobodný."
Fanny kula železo za tepla: "A tak to vás musím pozvat, abyste poznal naši Golde ...."
Melvyn ji rychle přerušil: "Vážená paní, to by bylo maření času, já rovnou přiznávám, že jsem gay ..."
Fanny Borach se nezastavila a jedním dechem pokračovala: "... a to není žádný problém, v tom případě musíte poznat našeho Davídka ..."

V londýnském Hendonu je speciální továrna, vyrábějící židovské počítače, která zaměstnává výhradně šťastně ženaté židovské muže. Jednou to muselo přijít, že se jedna bojovnice za ženská práva naštvala a zavolala šéfovi personálního oddělení.
"Pane," odpověděla nasupeně na jeho otázku, čím ausgerechnet jí může být prospěšný, "ráda bych slyšela vaše vysvětlení, proč nezaměstnáváte žádné ženy, ať už židovské nebo ne? To si myslíte, že jsme tak neužitečné, že bychom nezastaly požadovanou práci v požadované kvalitě v požadovaném čase? Nebo že jsme slabé, že nemáme výdrž, že jsme hloupé, že se v ničem nevyznáme, nebo co?! Co je tak zvláštního na těch šťastně ženatých ťulpasech??"
Personalista zaslzel: "No to je právě to. Mají jedinečnou a nesmírně cennou vlastnost, jsou totiž absolutně spolehliví v plnění jim zadaných úkolů, neodporují, nehádají se, netrucují - a jsou přitom šťastní."