Paní Orensteinová vrátila s z Karlových Varů, a ptala se muže: "Moric, zůstal jsi mi věrným?"
"Samozřejmě a ty?"
Paní Orensteinová (dívajíc se na něho s úsměvem): "Právě tak věrná jako ty mně!"
Moric (pohněván): "Ty sama příště do lázní nepojedeš, za to ti ručím."

"Sáro, proč si sundaváš brýle pokaždé, když přijde tvůj ženich?"
"No - bez brýlí vypadám líp... a on taky."

Pan Weil přijel do Prahy a ve velkém nakoupil za 500 K zboží galanterního pro svůj obchůdek na vesnici. Čtyři sta K zaplatil hotově a za 100 K dal směnku.
"A teď, když jsem vám dal tolik utržit, co mi přidáte jako dárek?" povídá nakonec.
"Že jste to vy, pane Weil," praví obchodník, "dám vám tuhle pěknou anglickou kravatu."
"Takovou aušusovou kravatu? Takový stálý a dobrý zákazník jak já?"
"Máte pravdu, pane Weil. Tak víte co, já vám vrátím tu vaši směnku."
Pan Weil se zarazil a po chvíli praví: "No, tak to si tedy přeci vezmu raději tu kravatu."

Dudu Greenburger četl své ranní noviny, když tu se zarazil u rubriky Úmrtí. Něco se mu tam nezdálo, jak ji tak přelétl očima, ale ono se mu nemělo co zdát: stálo tam jeho vlastní jméno! Zavrtal se do novin očima a tuhnul každým přečteným slovem: jméno, příjmení, datum narození, místo narození, pozůstalí - všechno sedělo! Celý ztumpachovělý si otřel smrtelný pot z čela - a nenapadlo ho nic chytřejšího, než zavolat svému právníkovi:
"Haló, Michale! Četl jsi již dnešní Forward?"
"Jasně že jo. A kdo to volá?"
"Co jako 'Kdo to volá'? To jsem já, Dudu! A chci zažalovat ty noviny!"
"Dudu Greenburger?" zavyl právník.
"No jasně, a co má bejt?! Já chci zažalovat ten Forward!"
"Moment, Dudu," přerušil ho stísněně právník, "prosímtě, odkud voláš??"

"Člověče," naříká Sid Weinstein, "měl jsem všecko, co může chlápek chtít: nádhernej barák, bezvadný fáro, spoustu peněz, drahý obleky, lásku krásný ženský ... "
"A co se tedy stalo?" přeruší ho netrpělivě kamarád.
"Co se stalo? To by se ani čoklovi nestalo! Stalo se, že se, zčista jasna, z jasné oblohy, bez varování - vrátila moje žena!"

"Zdravím jich, Krechtzman."
"Já jich taky rád vidim, Blum."
"A jak se vynacházej, Krechtzman?"
"Pokud jde o mně, Blum, není komu si stěžovat."
"A co jejich mladej, Krechtzman, ještě je nezaměstnanej?"
"To sice je, Blum, ale nynčko se zabývá meditací."
"Meditací? Co to je, Krechtzman, co se tím dělá?"
"To se mně neptaj, Blum. Ale furt lepší, než aby kluk seděl a hleděl do blba."

Mladý muž jménem Fielding Melish přišel za rabínem: "Rebe, musím jim něco říci. Já jsem totiž ateista!"
Rabín se zamračil: "A to přesto, že znají Talmud?"
Fielding Melish se zarazil: "No, tak Talmud moc neznám ... vlastně ho neznám vůbec."
Rabín se ještě více zachmuřil: "A to neznají ani talmudický traktát Pirkej Avot, Moudrost otců?"
Fielding Melish přiznal: "No, abych řekl pravdu, nikdy jsem si pořádně neudělal čas na studium."
Rabín se zhnuseně podíval na Fieldinga Melishe a odcházeje pravil: "Zdá se, že pro nich budu mít novinu, bojčik. Oni jsou prdlajs ateista, voni jsou jen děsnej ignorant!"

Pastor, kněz a rabín si jednoho dne vyšli na výlet. Bylo velmi horko. Byli celí upocení a unavení, když došli k malému jezírku. Byl to takový zastrčený koutek světa, tak neváhali, odložili si a skočili do vody se osvěžit. Když vycházeli z vody na břeh, tak, jak je jejich šéf stvořil, kdo tu nejde kolem? Skupina turistek, pohříchu dam ze stejného městečka! Osvěžení pánové se dali do běhu ke svým svrškům, pastor s knězem si zakrývali ohanbí, rabín pak tvář. Když dámy přešly a pánové se oblékli a uklidnili, ptali se pastor s knězem rabína, proč si nezakrýval ohanbí, ale tvář?
Rabín pouze odtušil: "Nevím, jak u vás, ale v mé kongregaci to je tvář, podle níž by mne mohli poznat."

Weizmannův Institut dokončil vývoj zázračného robota, schopného odpovědět na všechny otázky - a to i na ty, které nebyly nikdy naprogramovány v elektronickém zařízení. Při jeho slavnostním uvedení se vytvořila předlouhá fronta žurnalistů, vědců, počítačových expertů a čumilů a kibiců, kteří zahrnovali robota přívalem nejnesmyslnějších dotazů. Až přišel na řadu pan Schlemiel: "Kde je, právě v tento okamžik, můj otec?" položil robotovi jednu z nejzáludnějších otázek.
Robotovi se zčerstva rozproudily elektrony po všech obvodech: "Váš otec se - v tuto chvíli - opaluje na pláži - v Tel Avivu."
Schlemiel za vzrůstající pozornosti žurnalistů zajásal: "Chyba! Špatně! Ha, ha, ha! Můj otec, Harry O. Schlemiel, s nímž jsem právě teď telefonicky hovořil, je s mojí matkou v jejich apartmá v Haifě! Co vy na to? Doběhl jsem ho!"
Žurnalisté se začali fofrem sbíhat, spouště cvakaly, televizní osvětlovači zapínali osvětlení pro dobré zpravodajské záběry. Robot však Schlemielovu reakci považoval za další otázku a nečekaně pokračoval: "Harry O. Schlemiel je skutečně s vaší matkou v jejich apartmá v Haifě. Váš otec se ale sluní na pláži v Tel Avivu."

"Tak co, Abeles, co píše ten jejich kluk z Amériky?"
"Co že píše můj Mojše? Ani se neptejte! Samý smutný zprávy! Jeho žena, nébich, zemřela. Tři děti mu zůstavila ... teď už má - Nejvyšší buď pochválen - jen dvě: syn onemocněl a zemřel taky. Dům mu vyhořel, krám mu vykradli - zůstalo mu jen, co má na sobě. Ale poslyšte, ta jeho hebrejština - to je radost číst!"