17.10.2018 | Svátek má Hedvika


CESTY: S Toskánskem pod nohama. Díl třetí

15.9.2005 11:59

Ve chvilkách, kdy jsme se zrovna nepotulovali od středověku k moři, užívali jsme si kamenného domečku a jeho okolí. Člověk nevěděl, co dřív. Já jsem začala botanickými výzkumy.

Pan domácí nám nechal na stromě několik broskví, kousek po svahu zrály jakési švestko-blumy, olivovníky už měli docela pěkné olivy a hlavně - na fíkovníku dozrávaly čerstvé fíky! Přiznám se, že než jsem ochutnala, radši jsem koukala na trhu do košíků, abych si byla jistá tím, co jím.

Asi druhý den jsem v husté pergole objevila hadici, vedoucí ke sprše umístěné nad malým kamenným bazénkem. Byl to sice bazének akorát tak pro kamenného barokního andělíčka, ale ve skutečnosti tam čekal jenom na mě (viz foto dole). Páni, to byla lahoda! Dny byly horké, voda studená, rozstřikovaná pěkně do jemna.

Napoprvé jsem si ještě vzala plavky... přece jen, aby někdo nedošel mravního úleku. Když jsem ale posoudila obvyklou opuštěnost tohoto božského místa, upustila jsem od zbytečné opatrnosti. Martin nade mnou vrtěl hlavou a já se dětinsky radovala - a to hned dvakrát. Jednak ta studená sprcha byla opravdu fantastická, a za druhé - byli jsme v Toskánsku, v oblasti doslova obležené turisty, a přesto na místě, kde jsem si mohla dovolit hrát si na Evu! To nemělo chybu. Ale zpět k těm zvířatům.

Bylo to myslím druhý zde strávený večer. Seděli jsme skoro potmě před domem, popíjeli skvělé červené víno a nechávali myšlenky lenivě potulovat kolem. Jenomže kolem se nepotulovaly jenom myšlenky - zjistili jsme vzápětí. Spoza nízké kamenné zídky, oddělující terasu od olivovníkového sadu, vyklouzl temný stín, který vzápětí úlekem znehybněl.

"Kočka," zašeptala jsem, abych návštěvníka nevyplašila. "Liška," kontroval Martin a vypadal znepokojeně. Zvíře se evidentně zmítalo v rozporuplných pocitech. Jedna jeho část chtěla honem, ale opravu honem utéct, ale ta druhá něco hrozně potřebovala právě tady a teď. Výsledkem byl tvor mizející ve stínech a vzápětí se zase objevující. Chvílemi to vypadalo, že se uchýlí do hustých větví fíkovníku, potom to zkusil pod autem, zpod něhož vzápětí zase zděšeně utíkal.

Celou dobu jsem seděla nehybně v křesle a snažila jsem si návštěvníka dobře prohlédnout. Světla bylo velmi málo, jenom odlesk venkovní lucerny umístěné vysoko na domě u vstupních vrátek (její svit lákal sršně a jinou bzučící žoužel). Zvíře bylo velké asi jako větší kočka, tělo mělo téměř čtvercový formát, nohy tedy mělo poměrně dlouhé. Ocas neslo volně za tělem, byl huňatý od kořene až na konec - rozhodně netvořil zřetelnou špičku. I přes své rozčilení s ním zvíře nijak výrazně nepohybovalo. Nejzajímavější byla hlava.

Viděla jsem vždy jen siluetu - výrazné trojúhelníkové uši a špičatý vystouplý čenich. Až na ten čenich bych si byla jistá, že je to jižní typ kočky, nohaté, ušaté a ocasaté - ostatně sama jsem takovou mívala. Jenže kočičí ksichtíky já poznám a tenhle kočičí nebyl. Mohl být liščí, ale zbytek na lišku, alespoň tak, jak ji znám já, nevypadal. Naše lišky jsou spíš jezevčičí, podlouhlého formátu, s výrazným zašpičatělým ohonem. Nějaký druh lasice nebo kuny? Netuším - poznám jenom kunu lesní a skalní. Obě jsou také spíš podlouhlé a navíc mají menší uši. Že by kočka, která pozřela plod frňákovníku?

No, nerozluštili jsme to. Já jsem byla fascinovaná vnitřním bojem zvířete, které tam něco potřebovalo a přitom toužilo utéct, a Martin mi z kuchyňky otevřenými dveřmi polohlasem vypočítával, co všechno nás čeká, jestli se od toho nechám kousnout. "A injekce budeš dostávat v nemocnici v Brně, tam to máme nejblíž..." zaregistrovala jsem nakonec, když zvíře definitivně zmizelo.

Druhý den, když jsem otevřela dům a začala chystat snídani, to začalo vypadat na potvrzení kočičí teorie. Přišla návštěva. Černobílý kocourek, ještě ne úplně dospělý, zato se silným hlasem a vyhraněnými názory. Velice nahlas mi vysvětloval, že umírá hlady. Že je sice plaché zvíře, ale kdybych něco položila na zápraží, že by si třeba vzal. Pěkný kožíšek a jasné oči ho sice usvědčovaly ze lži, ale tón byl velice naléhavý a stiskl jakýsi knoflík umístěný někde v mé prodloužené míše - tohohle tvora je třeba nakrmit.

Nebudu nic předstírat, na posezení zblajznul půlku balíčku salámu, který jsme si sice koupili jako součást piknikového vybavení, ale nesnědli. Ode mne se bestie nevděčná nenechal ani pořádně pohladit, zato se rozhodl, že světlem jeho očí je Martin. Otíral se mu o nohy, lísal se jak liščí kůže na ebonitovou tyč, sršel oddanými pohledy ("Jsi můj, dovoluji ti, abys mě pětkrát denně krmil a hladit a drbat mě můžeš kdykoliv budu chtít...") a nakonec se po marném pokusu okousat mu prsty na nohou před ním rozvalil na zem a hlasitě předl.

Zastavil se ještě v podvečer, snědl další porci salámu a strávil s námi část večera. Evidentně se mu líbilo pod autem, přímo za předním kolem, takže od té chvíle jsem, když jsme vyjížděli ven, vždy pečlivě kontrolovala, kde se ten chlupatý mizera nachází. Další den ráno jsem ještě ani nestačila přepnout mozek do pohotovostního režimu, když se ozvalo naléhavé mňoukání.

"Umírám hlady, tři neděle jsem nežral... Máš ještě ten salám?" Vykoukla jsem ven, abych tomu černobílému drzounovi řekla něco o rušení ranního klidu. Nebyl to ovšem černobílý drzoun, ale krásná želvovinová kočička. Dobré zprávy se nesou rychle, že... Salám už nebyl, takže jsem dámu uctila několika kousky ementálu. Brala si je z ruky a s dalším bratřením (sestřením?) nedělala okolky. Lísala se, předla, občas si mňoukla a vůbec vypadala, že se nepřišla jenom nažrat, ale že jí chybělo trochu toho ženského klábosení.

Takže jsme snídali a společnost nám dělaly už dvě kočky. "No to jsem zvědavý, jak to půjde dál," bručel Martin, ale vůči lísání "svého" kocourka byl evidentně bezmocný. Večer přišly zase obě, takže hledění na hvězdičky nabylo příjemně domácké atmosféry.

Zato v noci to připomínalo spíš Transylvánii. Bylo něco po třetí hodině ráno, když mě to probudilo. Hlasité vřískání, či zaječení, či jak to nazvat. A znovu a znovu. Zdálo se, že se neznámý pěvec rád poslouchá. To by mu člověk nezazlíval, kdy se to ovšem nevylučovalo s naším spaním. Začala jsem si lámat hlavu s původcem toho řevu. Jako první mě opět napadla kočka. Ale kočičí řev všech druhů důvěrně znám - ostatně bydlíme na vesnici, kde vedou svůj složitý soukromý život desítky nekastrovaných koček. Tohle ale bylo něco jiného. Ale co?

Ječení začínalo být opravdu těžko snesitelné - nadávky, výhružky, nebo snad strach? Už mě napadl i noční pták - takový zvuk mohl klidně vycházet i ze zobáku. (Pravda napojeného na dostatečně výkonné plíce...) Nakonec jsem to nevydržela, a protože byl i Martin vzhůru, rozhodla jsem se k odvetné akci.

"Vypadni ty bestie, koukej jít řvát jinam!" Můj vstup byl impozantní, takže noční pěvec okamžitě zmlkl. Pátrala jsem po původci, ale byla tma jak v ranci, takže jsem neviděla vůbec nic. Zato jsem slyšela - uražené mumlání, mručení a prskání. To ze zobáku opravdu vycházet nemohlo! Bylo slyšet, jak se tvor neochotně vzdaluje. Ještě pro jistotu zdálky dvakrát zavřeštěl a nastala ticho.

Hluboké ticho. Teprve potom mi došlo, že sólová árie nočního koncertu byla hojně doprovázená orchestrem - zuřivým štěkotem psů z farmy ležící v údolí asi půl kilometru pod námi. Psi si ještě párkrát blafli, ale za chvilku se opět obnovilo ticho horké letní noci - i nějaká ta cikáda se ozvala. Uvažovala jsem, jestli byl noční návštěvník totožný se zvířetem které jsme viděli tehdy večer. Nakonec jsem se rozhodla, že to bylo ono. Bylo to jednodušší.

Dodnes netuším, co to mohlo být - opravdu divná kočka, nebo výjimečně hubená liška? Náš turistický průvodce hovořil pouze o toskánských divočácích a ten to opravdu nebyl...:)) V domku se evidentně moc často nebydlelo, tak mě napadlo, jestli to nemá někde schovanou spíž nebo dokonce mláďata. To by vysvětlovalo jeho (její) touhu tam být i přesto, že z lidí mělo strach. Zůstala z toho jenom taková hezká prázdninová záhada. Co si o tom myslíte vy?