Vždycky jsem byl s Čedokem spokojen. Tentokrát mě zaskočilo, když jsem otevřel pokyny a našel v nich, že do Itálie letíme nízkonákladovou společností SkyEurope. O tom se katalog zájezdů nezmiňoval, takže jsem to vzal jako lehký podraz. Tyhle aerolinky škudlí na všem, a proto nemají příliš dobrou pověst. Podivil jsem se, že tak renomovaná firma, jako je Čedok, je používá i na evropských trasách. A hned při odletu z pražské Ruzyně se nám to potvrdilo – měli jsme hodinu zpoždění. Kapitán se omlouval, že někde nad Německem řádí bouřka, a proto ji musí všechna letadla oblétávat. A Maastricht, kde je evropské řídící středisko, seřadilo všechny stroje do pořadí. Jsem přesvědčen, že kdybychom seděli v ČSA nebo Lufthanse, čekali bychom – pokud to byla pravda – kratší dobu.

Když jsme tedy přistáli v úterý 24. června 2008 v Římě, měli jsme zpoždění něco přes hodinu. A protože se jedněm manželům ztratil kufr, strávila naše průvodkyně Mirka Bozděchová vyřizováním tohoto maléru další půlhodinu. Potom jsme se vydali na dlouhou cestu do Pisy. Jako obvykle jsme jeli českým autobusem, tentokrát nikoli čedokářským, nýbrž z ČSAD Ostrava. Oba řidiči byli velice milí a ochotní, jako obvykle měli zásobu alko i nealko pití, které prodávali za koruny.

Šikmá věž večer

S jednou nezbytnou zastávkou jsme tam dorazili okolo deváté večer. Bylo po návalu turistů, poslední se šikovali do autobusů na velkém parkovišti. Na Náměstí zázraků, kde stojí chrám a další pamětihodnosti, jsme tedy došli bez tlačenice.

Šikmá věž

Naštěstí se ještě smrákalo, takže jsme si mohli šikmou věž, která tohle místo proslavila, prohlédnout. Ale na fotografování už chybělo světlo. Nahoře dokonce pochodovali nějací návštěvníci, ale nám se tam nechtělo. Šikmá věž je osmiposchoďová zvonice, kterou začali stavět z bílého mramoru v roce 1173, ale brzy přišli na to, že se nebezpečně naklání – podloží není příliš pevné. Jednou dokonce stavbu na 90 let zastavili, ale potom ji v roce 1350 dokončili. Dnes je její vršek odchýlen o 4,5 metry podle jednoho pramene, podle druhého o 3 metry. Údajně je zvonice zabezpečena tak, aby nespadla. Třebaže se to považuje za stavitelský zázrak, nemohu říct, že by mě nějak nadchla. Šikmá věž, která vznikla omylem – nic víc. Ovšem na druhé straně si vždycky uvědomuji, kde byli ve 12. století Čechové – Přemyslovci budovali stát, vytvářela se soustava hradů, ale žádné velké chrámy se ještě nestavěly, nýbrž jenom menší kostely a rotundy. A většinu Čech pokrývaly husté lesy. Je chyba, že Čedok hned po příletu naplánoval mnohahodinovou cestu na prohlídku první pamětihodnosti. S případným zpožděním a potížemi se zavazadly musí přece počítat, takovou pitomost by si neměla renomovaná cestovka dovolit – taky jsme tam mohli přijet o půlnoci, kdy bychom nic neviděli.
Okolo jedenácté jsme dojeli do hotelu v Montecatini, kde jsme přespali. Před tím jsme pracně hledali nějakou restauraci, kde bychom něco málo zhltli.

V renesanční Florencii

Ve Florencii (italsky Firenze), nazývané perlou Toskánska, jsme poprvé narazili na davy turistů. Navíc jsme se brzy vařili ve vlastní šťávě, protože panovalo vedro určitě přes 30 stupňů. Na prohlídku jsme měli jenom několik málo hodin, museli jsme si vybrat. Pro návštěvníky, kteří mají rádi umění, to byl spíš jenom první zákusek.
Přidal jsem se k jedné mladé dívce. Postavili jsme se do fronty před katedrálou Santa Marie del Fiore, dokončené v první polovině 15. století, která vedla do její kupole. Prohodil jsem, že kdyby se mně udělalo zle, tak snad by mě uměla dát první pomoc. Odpověděla, že je z profese – byla to lékařka z Liberce. Tohle poznání mě uklidnilo.
Zaplatili jsme několik euro a vyrazili po úzkých schodech nahoru. Byla to hrozná námaha, ale musel jsem pořád dál, protože za mnou šlapali další lidé. Až do nejhořejšího patra bylo 463 schodů, zůstal jsem na ochozu asi o 30 schodů níž. Kupoli vypodobnili dva malíři v 16. století obrovským obrazem Poslední večeře – nemělo smysl ho fotografovat, protože by se nevešel do žádného fotoaparátu, ale za podívání stál. V duchu jsem si představoval tu gigantickou práci, kterou do toho po mnoho let vkládali. Nehledě na umění, které do toho vkládali. Mysleli jsme, že po sestupu se dostaneme do chrámu, abychom si ho prohlédli, ale tam se vcházelo odjinud a za další vstupné.
Doktorka měla ještě jídlo z domova, já zašel v jedné uličce do malé restaurace. Chtěl jsem lehký oběd, salát, ale vzápětí se číšnice vrátila s tím, že ho nemají, takže jsem si objednal osvědčené těstoviny. Když jsme se za necelou hodinu sešli, trochu jsme fotografovali. Líbila se mně impozantní zvonice Campanile vysoká 85 metrů. Ale na zdolání 414 schodů, které vedou na vrchol, jsme už neměli chuť. Prošli jsme náměstím Signorie se známou sochou Davida, co porazil Goliáše, kopie podle Michelangela, a zamířili do zahrad na druhé straně řeky Arno. Dospělí návštěvníci zaplatili 6 euro, my starci a také děti do osmnácti let jsme prošli zadarmo. Ovšem přes nezbytný bezpečnostní rám, jenom mne jako majitele kardiostimulátoru si strážce osahal jako obvykle ručně. S posledními silami jsme se doplazili na kopec, kde jsme se uložili do stínu stromů. Mladší návštěvníci obešli i vršek zahrady.
Hotel Latino v městečku Fuigo za moc nestál, ale přežili jsme ho. Tři hvězdičky získal, jak někdo přečetl, už v roce 1954, od té doby zřejmě o ně nestál. Tentokrát neměl Čedok šťastnou ruku.

Na Vesuv a do Pompejí

V letním žáru jsme zamířili k Vesuvu. Na několika místech jsme viděli hory odpadků – důsledek potíží s mafiánskými firmami, které je nechtěly odvážet. Nakonec zasáhl nový premiér Berlusconi a nekompromisně tam poslal armádu, takže Neapol, kterou jsme projížděli později, se v odpadcích a krysách už netopila.
Výjezd nahoru k vulkánu byl pro řidiče dobrodružný – silnice většinou velmi úzká, takže s protijedoucími vozy jsme se míjeli krokem. Vesuv pořád patří mezi nevyhaslé sopky, mohl by vybuchnout, snad ho vulkanologové, kteří mají nahoře sledovací stanici, natolik dobře znají, že by to včas předpověděli. Takřka po celou cestu nahoru jsme totiž míjeli bohaté vily – překotnou evakuaci jejich obyvatel si nedovedu představit. Naposled se ozval v roce 1944.
Průvodkyně upozorňovala, že kráter, který je k vidění, nepochází z roku 79, kdy pohřbil Pompeje a další města, nýbrž z doby nedávné. Exploze v době římské totiž zlikvidovala vrcholek sopky a vytvořila novou kalderu.
Na parkoviště pod vrcholem se vešel akorát malý obchůdek s několika stolky. Tam jsem zakotvil, protože v poledne, kdy i ve stínu bylo vysoko přes třicet stupňů, jsem neměl chuť se plazit nejméně dvacet minut po špatné cestě do prudkého kopce ke kráteru. S průvodkyní Mirkou, která byla nahoře mnohokrát, jsem okupoval jeden stolek a napájeli jsme se chladnými tekutinami.
Za necelou hodinu se vraceli první lidé. Víc než o kráteru povídali o strašné cestě. Doktorka se svěřovala s nezapomenutelným zážitkem – nejprve spatřila stařičkého pána s francouzskými holemi, jak namáhavě supí nahoru, kousek za ním o holích jeho paní. Úctyhodný výkon, pokud se ve zdraví vrátili!
Na parkoviště se vešla jenom osobní auta, autobusy musely stát podél příjezdové cesty. Myslím, že kdyby Italové pronajali tenhle cirkus Američanům, tak tam za pár let bude široká silnice s klimatizovanou restaurací nahoře, případně s malou horskou dráhou na samotný vrcholek.
Pompeje, které pohřbil Vesuv na počátku letopočtu, na mne nezapůsobily. Bylo to římské město stejného typu, jaká jsem viděl v Izraeli nebo v Turecku, matně vzpomínám na Řecko. Ulice plné splašků, obytné domy, obchody, veřejné lázně, záchody, divadlo – všechno podle stejného předpisu, jenom to bylo větší či menší.

Na ulici v Pompejích

V jednom skladu jsme si všimli stovky a možná tisíce starých římských nádob a dalších věcí, které nemají kam dát, vystavovat je zbytečné. Kdyby je místo zbytečné piety rozprodali, získali by peníze na další výzkumy. Na jednom místě jsme zastihli archeology – pořád kopají, protože celé Pompeje se jim ještě nepodařilo odkrýt. Má to však smysl? Nevím, nedokážu odpovědět.

Na Capri

Hotel Mary v přímořském městečku Esquense nám poskytl zatím nejluxusnější ubytování. Měli tam i velký bazén, který většina lidí z naší výpravy hned s chutí otestovala.
Bydlelo tam i mnoho mladých Američanů, nejspíš studentů. Postupem doby jsem si uvědomoval, že vymizely zástupy amerických penzistů. Vzhledem ke klesajícímu kurzu dolarů se pro ně staly cesty do Evropy nepochybně drahou záležitostí. Jistě, pár jsme jich potkali, ale to byly spíš výjimky. A ti mladí? Podle mého to je příznak, že americká střední vrstva je na tom pořád dobře, když může své synky a dcerky pouštět za moře na zkušenou.
Ráno jsme brzy vstávali, abychom brzy dojeli do přístavu, odkud jsme měli jet na Capri. Třebaže je spojení mezi pevninou a ostrovem velmi časté, možná každou hodinu, lidé trajekt skoro zaplnili. Jenom prostor pro auta na spodu zůstal víc než poloprázdný.
Na Capri jezdil T. G. Masaryk ještě za Rakouska i potom za prezidentování. Taky ruský spisovatel Maxim Gorkij taky strávil několik let. Jsou tam vily boháčů i jejich letní sídla.
Za tři čtvrtě hodiny jsme přistávali. Vyjeli jsme lanovkou na vyššího patra ostrova. Všude – jak dole, tak tady – byly desítky restaurací pod širým nebem, které se postupně zaplňovali hosty.
Paní Mirka nám vysvětlila, co všechno tam můžeme vidět, a pak jsme se rozprchli. Nevím proč, ale vydal jsem se s jednou skupinkou na jeden vrcholek, kde jsou trosky vily císaře Tiberia z 1. století. Nejspíš mě k tomu zlákala slova průvodkyně, že stoupání je mírné. Byla to pravda – nejdřív jsme šli uličkami městečka, později bylo občas několik schodů, jenže ta cesta byla dlouhá několik kilometrů. Naštěstí na mnoha místech jsme šli ve stínu stromů. Přesto z nás lil pot. A čím jsme byli výš, tím hezčí pohled se otevíral na zátoku s přístavem.
Když jsme po víc než hodině dorazili na jakousi plošinu, uvítali nás dva domorodci, kteří vybírali vstupné. Napravo jsme se šli podívat ke srázu do moře, vysokém 297 metrů – odtud prý císař nechával s potěšením shazovat do moře své nepřátelé a odkopnuté milenky. Zbývalo ještě vylézt 30–50 metrů na vrcholek někdejší vily. Opět to byla zřícenina jako tisíce jiných. Nicméně nahoře pod sochou císaře jsme se nechávali vítězoslavně fotografovat – já taky. Měl jsem za sebou další nadlidský výkon.

Před sochou císaře Tiberia

Na plošinku mezitím dorazili mladí Američané. Někteří přiběhli jakoby závodili. Jedna manželská dvojice mi potom vykládala, že je sledovala, jak dokonce dělali desítky kliků. Frajeřina? Možná. Anebo budoucí mariňáci? Taky možná.
Sešel jsem pomalu do městečka, cestou se s oněmi manželi zastavil v jedné restauraci na menším obědě. Potom jsem sjel lanovkou dolů a do odjezdu bloumal po nábřeží. Podvečer jsme odpluli do Neapole, kam za námi dorazil autobus. Hory odpadků, které jsme viděli před několika měsíci v televizi, už zmizely. Berlusconi se činil.
Po několika hodinách v klimatizovaném autobusu jsme dojedli do Říma. Hotel Galles na severovýchodním okraji města patřil mezi příjemné noclehárny.

V římském vedru

Ráno v devět hodin jsme se setkali s průvodkyní Věrou, ohromně nabitou všemi možnými znalostmi o Římě. Žijí tam čtyři miliony lidí, z toho milion ilegálně. Ilegální přistěhovalectví, zvláště z Afriky, zčásti i z Asie, patří mezi žhavé problémy Itálie, s nimiž si neví rady. Důrazně nás varovala před zloději, zvláště před mladými cikány.
Během čtyř hodin v žáru nás tato paní provedla nejvýznamnějšími místy. Přitom zdůrazňovala, že fašistický diktátor Benito Mussolini podnítil archeologické výzkumy směřující k odhalení císařského Říma, o republikánskou minulost města nestál. Chtěl navázat na velikost samovládců. Paní Věra mluvila, aniž se jednou napila – byla plná informací, které nám chtěla předat.

Forum Romanum je rozlehlé, tohle je jenom malá část

V paměti mě utkvěla dvě místa – Forum Romanum a Koloseum. Forum Romanum představují trosky středu starověkého Říma – jeho obchodního, náboženského a společenského centra. Byl to skvost tehdejší architektury a umění. Bohužel ho v roce 283 zachvátil požár a potom už ho nikdo nevzkřísil. Rovněž Koloseum – tohle divadlo ve tvaru kruhu – je jedinečné. Z průvodce jsem si opsal: mělo čtyři podlaží, bylo dlouhé 188 metrů, široké 156 metrů a vysoké 48,5 metru, pojalo 50 tisíc diváků. Statisíce dělníků, zvláště pak otroků, ho začali stavět v roce 72 a dokončilo za pouhých osm let. Uprostřed se odehrávaly divoká představení gladiátorů, odsouzenců na smrt s dravými zvířaty a podobné kratochvíle. Žádné divadlo v našem pojetí.

Kousíček Kolosea

Musel jsem myslet na to, že v těch dobách žili Slované někde na březích Dněpru, živili se lovem, rybařením a trochu i zemědělstvím. Na druhé straně sláva říše římské pohasla a dnes patří Itálie, její dědička, ke středně významným evropským zemím.
Po jedné hodině paní Věra skončila. Stáli jsme u proslulé fontány Di Trevi, známé z filmů.
Zatímco ostatní vyrazili do Vatikánu, já ještě s jedním pánem o rok starším, stále aktivním lékařem, jsme zamířili metrem do hotelu. Když jsme nastoupili do vagonu metra, on najednou vyskočil a na zemi jsem viděl peněženku. Potom mi vyprávěl, že se na něj přitiskla cikánka a on cítil, jak mu vytahuje peněženku ze zadní kapsy – měl tam nejen peníze, ale i všechny doklady. Lapl ji za ruku, ona peněženku upustila a utekla. Pan doktor měl zážitek, na jaký se nezapomíná.
Poblíž nádraží jsme se zastavili na oběd v jedné restauraci. Když jsme řekli, že jsme Češi, přišla za námi jedna servírka s tím, jestli na nás může mluvit rusky. Pocházela z Moldávie. S úsměvem nás obsluhovala, ale na nějaké hovory neměla čas. Škoda.

Ještě jednou do Říma

V sobotu odpoledne už jsem nikam nešel. Odpočíval jsem, pálily mne ruce, měl jsem je spálené. Až pozdě večer jsem si zaskočil do blízké restaurace něco pojíst. Narazil jsem tam na lékaře s jeho synem – měl prý výbornou kotletu jako řízek. Dal jsem si ji taky a měl pravdu.
V neděli už jsem se potuloval jenom v okolí hotelu. Zabloudil jsem k britské ambasádě – to je pevnost. A potom jsem v jedné uličce spatřil policejní hlídku, byla tam i včera. Vedle rozsáhlý dům bez jakéhokoliv označení. Nějaká problémová ambasáda? Možná.
Odlétali jsme odpoledne víceméně na čas. V Praze jsme přistáli dokonce s předstihem.
Udělal jsem hloupost, když jsem se vypravil do Itálie koncem června. Aspoň do Říma se musím vrátit, chci si ho důkladně prohlédnout, taky Vatikán, ale na podzim nebo na jaře, za příjemnějšího počasí.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz