30.5.2016 | Svátek má Ferdinand






CESTOVÁNÍ: Španělsko a korida

20.8.2014

Do Španělska na dovolenou jsme odlétali z Gatwicku s cestovní společností Thomson Holidays. Když odlétáte z Gatwicku, tak hned poté, co zaparkujete auto, si musíte poznamenat číslo parkovacího místa, řadu a blok, jelikož po příjezdu z dovolené byste už nemuseli auto nalézt. Ne však proto, že by se ztratilo, to ne, ale prostě proto, že byste ho mohli hledat celé měsíce na tak rozlehlé ploše. Poté nastoupíte do autobusu, který vás odveze k odletové hale.

Na letišti v Gironě žádná pasová kontrola. Celý zástup cestujících jde a drží v ruce viditelně pas. Britský pas. Jen já ne. Zaujala jsem celníkovu pozornost jak bílá vrána. Mávnutím ruky mě zavolal, podepsala jsem prohlášení a pokračovala zástupem dál.

Byli jsme ubytováni v hotelu na Costa Brava. Přečetla jsem si článek o panu Thomsonovi. Přestože má několik tisíc zaměstnanců, kupuje si konfekci, nejezdí v exkluzivních autech a nikdy nebyl u holiče. Stříhá ho jeho žena. Takového podnikatele já obdivuji. Pracovitého a skromného.

flamenco

Podél pobřeží na Costa Brava rostly hotely jako houby po dešti. Kavárničky se lepily jedna na druhou. U každé na chodníku chlapec, který vás láká dovnitř. Tryskala z nich hudba a smích celou noc. Jak by ne, když na stole stojí plné džbány sangrije a tanečníci perfektně předvádějí flamenco.

Koupali jsme se převážně v bazénu u hotelu, na stolečku kávu, hard drink a všechno co k dovolené patří. Hudba, sluneční žár stíněný slunečníkem a dolce fair nience. Po pláži jsme se jen prošli, do moře jsme netíhli. Osvěžení jsme si užili u bazénu a také když jsme navštívili Svět vody. Každý se tam vydováděl na skluzavkách, v bazénech a na kdovíjakých vymoženostech.

Neodolali jsme, abychom nenavštívili hrad. Hradní pán nás uvítal v dobovém kostýmu, ale nebyl to letitý hrad, spíš atrapa postavená pro turisty. Seděli jsme na lavicích, pojídali jsme všechno rukama, málem že jsme neházeli kosti za sebe a mastné prsty neotírali o zadky nahých obsluhujících jako ve starém Římě, a ještě jsme stačili pozorovat turnaje rytířů jako v dávných časech. Koně se proti sobě rozjížděli tryskem a rytíři zdatně drželi napřažené dřevce, jimiž se snažili protivníka vyrazit ze sedla. Mezitím se roznášela rožněná kuřata, každý návštěvník dostal jedno a většina ho po dobu představení celé spořádala.

Nemohli jsme opominout Barcelonu. Zajeli jsme tam vlakem. Všude jsem hledala jen stavby Gaudího, katalánského rodáka, božího architekta, jak mu říkali, protože nepracoval podle plánů, ale stavěl podle své představivosti. Casu Vincens, rodinnou rezidenci jsem nenašla, jelikož moji Angličané mým zájmům nefandili. Dům byl zapsán do fondu Unesco a v roce 2007 byl na prodej za 30 milionů eur. Gaudího nedostavěná katedrála Sagrada Familia započatá roku 1883 a která má být dokončená v roce 2025, je příliš nezajímala. Ani Guellským parkem jsme neprošli, k mé lítosti. Gaudího jsem tak v Barceloně, kvůli mým hostitelům, minula.

O koridě – býčích zápasech jsem četla, že je v nich hodně archaismů, a proto mně ta podívaná připadala jako z dávného světa. Toreadory jsem si nedovedla představit jinak než mladé, štíhlé, odvážné mladíky, kteří byli oblečeni v oslnivé nádheře a v patách jim šla smrt. Nemohla jsem jinak, než přikývnout, když se mi naskytla příležitost zakoupit si lístek na tu krvavou podívanou a na vlastní oči se přesvědčit.

Než vstoupíte do arény, slyšíte hudbu. Hlasitě se rozléhá po okolí, pohlcuje vše. Ta hudba vás vtahuje dovnitř a vzbuzuje ve vás strach, že začnou dřív, než najdete své místo. Spěcháte dovnitř a usednete. Buď do stínu, nebo na slunce. A čekáte. Čekáte věčnost.

corida1

Konečně vstoupí matador se svými pěti, šesti pomocníky za řízného paso doble. V ruce drží capy - pláštěnky, zvedají z hlavy černé kloboučky a zdraví obecenstvo. Stadion tleská a vstává. Třpytivé kabátce do pasu se blýskají, přiléhavé kalhoty pod kolena jsou posázeny flitry a podkolenky obepínají ztepilá lýtka. Krásní odvážlivci jdou na smrt. Tak jsem to vnímala.

Na smrt jsou v boxech připraveni býčci. Mladí, statní a hladoví.

Toreador mě ale překvapil. Klekl si doprostřed stadionu před bránu a rozevřel před sebe pláštěnku. Brána se otevřela a tryskem vyrazil býk. Rohy namířené přímo proti červené barvě. Na vlásek, než měl nabrat na rohy ten dráždivý hadr, toreador uskočil i s pláštěnkou a býk ho jen líznul. Obecenstvo pochvalně jásalo.

I já jsem byla jako u vytržení z toreadorova mistrného kousku. Bláhově jsem byla v domnění, že býk i toreador mají stejnou šanci, že je to boj kdo s koho. Jak jsem se mýlila. Počáteční hra rozzuřeného býka s toreadorem končí, když nastupují pikadoři na koních. Svými dlouhými kopími několikrát bodnou býka do zátylku. Omezí tak pohyblivost hlavy zvířete. To jediné se mi zdálo vůči býkovi nefér. Tím ztrácí možnost rovného boje.

Zazní fanfáry a přicházejí banderilleros, každý se dvěma dřevěnými pestrými hůlkami s harpunovými hroty. Ty musí zabodnout do zad býka na přesně určené místo. Býkovy rohy jsou v těsné blízkosti jejich těl. Po zabodnutí bodců musí včas uskočit. Vyžaduje to rychlost, odvahu a čistotu zásahů. Býkovi se ze zad řine krev.

corida2

Přichází toreador. Soustřeďuje se na pohyb mulety, kterou drží v levici. Pohybuje se s ní kolem býka tělo na tělo s jistou elegancí. Krásný, flitry posetý oblek má od býčí krve, jak se o něj doslova tře. Čím méně kroků při figurách, tím větší umění. Obecenstvo přitom reaguje. Buď pochvalně, nebo výsměšně. Toreador se chystá zasadit býkovi smrtelnou ránu. Musí muletou pohybovat těsně při zemi, aby býk co nejvíc před ním sklonil hlavu. V tom okamžiku vrazí meč mezi jeho krční obratle a nastane okamžitá smrt. Toreadoři mají tak přesnou mušku, že se jim to podaří hned napoprvé. Býk klesne na kolena a padne k zemi. Odtáhnou ho z arény a zůstává po něm v písku jen hluboká stopa.

Člověk může v životě vidět ledacos. A já, která jsem se nemohla vzpamatovat, když jsem omylem zahlédla maminku, jak podřezává husu, jsem na tohle představení šla. Jen jednou v životě. Víc ne! Nikdy!








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.