10.12.2016 | Svátek má Julie






PSÍ CESTY: Night ve Španělsku III.

30.12.2015

Druhý díl najdete zde a první zde.

Úterní den byl tak trošku oddychový. Vstávalo se za světla :o) , neboť v plánu byla Salamanca – a tu jsme měli opravdu za humny. Místní katedrála je dvojnásobný skvost – neb se nejedná o jeden, ale dva propojené kostely. Prostě velká stará románská katedrála dostala „moderního“ (pozdně gotického) obřího souseda... Měli jsme štěstí – zrovna to úterý byl vstup do obou katedrál i na věž zdarma.

Nejtypičtější pohled na věže Salamanky

Salamanca je proslulé univerzitní město. Univerzitu má již od roku 1218. Prastaré univerzitní prostory stále slouží výuce a studentů byla v historickém centru spousta. Na lavičkách před katedrálou se pilně studovalo, vítr mi k nohám donesl třeba jakési ekonomické výpočty... Night byl opět vrcholně spokojen. Spousta rukou na hlazení. Několikrát dostal blbnoucí záchvat, kdy okolí bavil chůzí po zadních a vražděním svého ručníku na hubu.

Nightův obvyklý ručníkový taneček

Nightův obvyklý ručníkový taneček

Ale měli jsme jednu zásadní potíž. Nemohli jsme nalézt slavnou salamanskou žábu. Ta je součástí bohatě zdobeného vstupního průčelí historické hlavní budovy univerzity. Což o věc – kde se žába na průčelí zhruba nachází jsme věděli (a neměli jsme čas ani chuť ji hledat bez nápovědy), ale nemohli jsme najít tu správnou budovu. Neb historických budov patřících univerzitě je v centru mnoho.

Švagr (dobře jazykově vybavený) se došel zeptat do univerzitního informačního centra (spojeného s prodejnou upomínkových předmětů). Mělo to háček. Paní v informacích informace podávala výhradně španělsky... Mám šikovného příbuzného. Z množství upomínkových předmětů (skoro na všech je žába) si vypůjčil jednoho plyšového obojživelníka a s mapkou v jedné ruce a kvákající žábou v druhé ruce přání dokonale zatančil. Paní prodavačka pochopila a puntík do mapky udělala. A správně :o)

Odpoledne jsem s Nightem a sestrou užívala klidu zahrady (a dobrého španělského vína) a zbytek expedice se vydal do Ciudad Rodrigo.

Ciudad Rodrigo - opravdu nikde nikdo

Ciudad Rodrigo - opravdu nikde nikdo

Průvodce psal, že se jedná o ospalé městečko daleko od turistických tras, které však patří mezi nejkrásnější města Kastilie a Leonu. Krásná elegantní katedrála (stavěna již 1165), svažité hlavní náměstí, dokonale zachovalé opevnění.

Ciudad Rodrigo - opevněné město

Ciudad Rodrigo - opevněné město

Na fotkách nejsou lidi. Tentokrát to nebylo uměním fotografa – město bylo to úterní odpoledne zcela mrtvé... Nikde nikdo. Řada domů na prodej, řada obchodů a hospod posezónně zavřených. A možná trvale zavřených... Španělské vesnice a malá městečka se vylidňují. A levné nemovitosti nakupují Angličané a Holanďané...

León - oltář v katedrále

León - oltář v katedrále

Středa byla dnem stěhovacím. Ráno jsme předali domek paní domácí a vydali se na sever. Ubytovat jsme se večer měli až v Galicii, ale cestou jsme měli naplánovaná dvě zastavení. První v Leónu – v jedné z katedrál na svatojakubské poutní cestě. A tak, jako mě cestou pro Nighta hluboce zasáhla krása katedrály v Burgosu, tak tentokrát to byla hra tmy a světla v Leónu.

Katedrála v Leónu je považována za nejkrásnější čistě gotickou stavbu v celém Španělsku. Světlo dovnitř propouští 128 vitrážových oken. Neuvěřitelných 1800 metrů čtverečních barevných skel. Tak tahle malá zajížďka z přímé trasy se neuvěřitelně povedla.

Druhé zastavení bylo tak trošku pro Nighta. Přírodní čtyřkilometrový okruh v Las Medulas.

Krajina, která vydala tři miliony kilogramů zlata, je zvláštní. Z kopců moc nezbylo – jen pár bizardních vrcholků (které jediné neobsahovaly zlatou rudu) vystupuje nad kaštanové sady. Některé tunely ve skalách mají až 40 kilometrů, kilometry kanálů přiváděly vodu z nedalekých jezer. Jednalo se o největší zlaté doly římské říše.

Las Medulas - bizarní krajina kolem starých zlatých dolů

Las Medulas - bizarní krajina kolem starých zlatých dolů

Bylo vedro. Turistický vyhlídkový okruh rozhodně neznačil český svaz turistů. Žlutý okruh byl značen zeleně – já se trochu bála, jestli se vůbec na centrální parkoviště vrátíme. Vyšlo to. Mysleli jsme, že Night možnost vyběhat se na volno ocení – ale tvářil se, že by raději navštívil nějaké to hlavní náměstí před katedrálou – že je na místních cestičkách málo obdivovatelů...

Las Medulas - kaštanovníky jsou prastaré

Las Medulas - kaštanovníky jsou prastaré

Třetí ubytování bylo maličko komplikované. Paní domácí neuměla ani slovo jinou řečí, než podivnou směsicí španělštiny a galicijštiny. Navíc s námi chtěla hovořit telefonem... aby věděla, kdy nás přesně ubytovat. Docela groteska – sraz na návsi.

Ale všechno dobře dopadlo – paní neustále mluvila a mluvila a mluvila – a my jí ani slovo nerozuměli, ale ubytovala nás v citlivě rekonstruovaném kamenném statku z roku 1800. A ve sklepě jsme měli starý lis na víno (vinici před domem), na zahradě typickou žulovou sýpku na nožičkách horreo a každý krok voněl mátou. I psí tlapátka voněla mátou, i kola aut – neb máta byla všude.

Nejtypičtější stavba Galicie - kamenná sýpka na nožkách

Nejtypičtější stavba Galicie - kamenná sýpka na nožkách

Rukama nohama (a hlavně tužkou na papíře) jsme si s paní domácí vysvětlili, že nechceme odjet v sobotu ráno (jak máme zaplaceno), ale již v pátek dopoledne. Domluveno. Paní domácí odešla a my se kochali výhledem na zelené kopce galicijské. Zcela nové výhledy – Andalusie byla jiná než Kastilie la Mancha, ta byla jiná než Kastilie a Leon a Galicie byla zase úplně jiný svět.

Ve čtvrtek se vstávalo hodně brzy. Chtěli jsme stihnout navštívit poutní katedrálu v Santiagu de Compostela dřív, než se zaplní poutníky a začne hlavní mše. A sluníčko tady na západě vstávalo opravdu pozdě – takže jsme vyjížděli za hluboké tmy. Nikde žádné světlo. Vesničky žádné veřejné osvětlení nemají, celý kraj byl ukryt v temnotě.

Cesta to byla hodně adrenalinová. Než jsme dojeli na pobřežní dálnici, užili jsme si zatáček, prudkých klesání a stoupání, uzoučkých silniček plných děr a zvířat... krajnice neznačeny, srázy jsme ve tmě jen tušili. Nějak už nejsme na téměř absolutní tmu zvyklí. Do Santiaga jsme dojeli již za světla a zaparkovali jsme nedaleko centra.

Katedrála v Santiago de Compostela se restauruje

Katedrála v Santiago de Compostela se restauruje

Jedna z hlavních věží katedrály byla restaurována (a ukryta v lešení a plachtě) a z důvodů opravy se vstupovalo dovnitř zadním vchodem. Přiznám se, že mě vnitřek katedrály zklamal. Na jednu stranu to bylo úžasně silné místo – bylo živé, v řadě bočních kaplí se zpívalo, někde probíhaly společné modlitby v polštině, jinde v němčině... zážitkem byla i návštěva hrobky sv. Jakuba Většího.

Oproti Burgosu či Leonu mi ale připadala „splácaná“. Architektonicky i výzdobou. Vadily mi papíry přišpendlené na krásné dřevěné zpovědnice, kde bylo barevnými fixy napsáno, jakým jazykem daný kněz hovoří. Vadila mně i červená světýlka s plastovým vypínačem, která značila obsazenou zpovědnici. Chápu účel obou opatření, ale šlo by to udělat podstatně vkusněji a méně rušivě.

A tak trochu mně vadilo i chování lidí kolem. Nesmí se fotit v samotné hrobce Santiaga. To chápu a plně akceptuji. A akceptuje to i Pepa, který bez foťáku neudělá krok. Těžko pak rozdýchávám fakt, že se hluboce věřící, po kolenou se hrobkou pohybující člověk, fotí pomocí selfííí tyče uvnitř svatého místa.

Rozjívený mamut v Santiagu

Rozjívený mamut v Santiagu

Jinak staré město kolem katedrály bylo krásné. Pomalu se začínalo plnit lidmi – a my se chystali k odjezdu. Nighta opět popadlo skákací šílenství, asi měl radost, že byl na jednom z nejdůležitějších poutních míst na světě. Pouť (tj. alespoň 100 kilometrů z celkových 783 km) absolvuje ročně 150 tisíc poutníků. Symbolem poutě je hůl a mušle hřebenatka.

Někteří poutníci nekončí pouť v katedrále, ale dojdou až na konec světa – na Cabo Fisterra. Tam, na skalnatých útesech, spálí propocené ponožky. I naše cesta vedla na konec světa – podívat se, jak se liší ten španělský od bretaňského či cornwallského. Řekla bych – klasika. Moře, útesy, vítr, hlodáš a rackové.

Konec světa - tady se pálí ponožky poutníků

Konec světa - tady se pálí ponožky poutníků

Z konce světa jsme jeli po pobřeží a kochali se. Chtěli jsme si ještě smočit nohy v Atlantiku a tak jsme se zastavili u zbytků keltské osady Castro de Baroña. 

Castro de Baroňa - podivné stavby

Castro de Baroňa - podivné stavby

Zlatý písek, studené čisté moře, skály, žlutý hlodáš, fialový vřes, křičící rackové a vrány a hlavně podivné kamenné stavby s kruhovým či oválným půdorysem z doby dávno minulé. Parkovali jsme u výletní restaurace a tak jsme putování zakončili místními tapas.

Castro de Baroňa - Atlantik je čistý

Castro de Baroňa - Atlantik je čistý

Cesta zpátky vedla na závěr stejnými „kozími stezkami“ jako ráno. A až nyní jsme viděli, kudy jsme vlastně jeli. Galicijský venkov nám připadal ještě chudší než ten andaluský. A dovolená se chýlila k závěru. Ještě jeden západ sluníčka a čekala nás již jen cesta domů.

Ráno jsme zabalili, zamávali příbuzným a šli se ještě projít s Najtem. V deset měla dorazit paní domácí. Deset. Nic. Deset pět. Nic. Telefonovat jí nemá cenu. A tak poprvé za ty roky využíváme nonstop servis Interhome (přes něj si zajišťujeme ubytování). Pobavila nás slečna z cestovky, když se poptala, jestli paní ubytovatelka hovoří anglicky a nebo německy... no ale sehnala španělsky mluvící kolegyni a po chvilce nám volali, že paní jen zapomněla a už se řítí... A tak jsme se nakonec i řádně odubytovali.

A čekalo nás už jen nějakých 2600 kiláčků domů... Na pozdní odpoledne jsme si naplánovali malou zajížďku – Pepa chtěl ještě do Pamplony. 

Pamplona - sídlo vlády baskické provincie Navarra

Pamplona - sídlo vlády baskické provincie Navarra

Přiznám se, že se mi nechtělo. Velké město znamená velkou časovou ztrátu, špatně se tam parkuje, místa jsou daleko od sebe... a katedrál už jsem viděla dost a dost... Ale jet kolem a nezastavit se tam, navíc nohy si protáhnout musíme my i pes.

A tak tedy Iruña (neb zde se mluví Baskicky). Všechny mé výhrady se naplnily. Parkujeme ne u katedrály, ale u pevnosti. 

Pamplona - pevnost

Pamplona - pevnost

A ta je na druhé straně centra. V ulicích města sice neběhají býci a neduní kopyta – ale je tam hlava na hlavě a každé dítě má buben a mlátí do něj. Neskutečný hluk, šrumec, valí se davy. Koná se jakási slavnost... a my se nechtěně účastníme...

Pamplona - pouliční slavnost

Pamplona - pouliční slavnost

Byla jsem tak naštvaná, že jsem tentokrát před katedrálou odmítla střídat a vnitřek katedrály neviděla. Prý jsem přišla o hodně. Možná – ale já měla jediné přání – být z toho mumraje venku. Zajímavé je, že pes se tvářil zcela normálně. Jeho žádní bubeníčci nevzrušovali. A davy lidí?? Nesešly se snad na jeho počest?? Neuvěřitelný cestovací čoklík je to...

Španělsko opouštíme za tmy. Čeká nás noční cesta napříč Francií a pak ještě Německo. Byli jsme domluvení, že pokud bude potřeba, někde zastavíme a přespíme. Cesta ale probíhala zcela hladce, nikde žádná krize. V sobotu v podvečer jsme byli doma

Patnáct dní. Deset tisíc kilometrů. Spousta památek. Zajímavá příroda. Dost nachozených kilometrů. Viděli jsme hodně – ale pořád je to jen střípek z toho, co tahle zajímavá velká země nabízí. Když jsme si vezli to malé štěnítko domů, slíbili jsme si, že se vrátíme. A vrátili jsme se. I s Janinou, která nám tehdy dělala tiskovou mluvčí...

Bylo to náročné. Bylo to i dost drahé. Ale stálo to za to. Zážitky budeme v sobě dlouho zpracovávat. Hodně lidí mi říká, že když mám vše podrobně dopředu načteno, nastudováno – že tam nemusím jezdit. Že mě už nic nemůže překvapit. Mýlí se – skutečnost, síla okamžiku je prostě jiná než sebelepší fotogalerie. Opravdu se to povedlo.

A Night?? Po Aroně, Xerxovi a Betě máme další cestovací dogu!

Na konci světa s Nightem a majákem

Na konci světa s Nightem a majákem

Foto: Xerxovi

Xerxová Neviditelný pes


Diskuse


M. Crossette
18:19
30.12.2015

H. Williamson
17:02
30.12.2015

Z. Xerxová
19:13
30.12.2015

Z. Matylda
Tak
12:10
30.12.2015

T. Zana
12:24
30.12.2015

Z. Xerxová
13:07
30.12.2015

Z. Jenny
17:20
30.12.2015

T. Zana
18:10
30.12.2015

Z. Xerxová
13:06
30.12.2015

H. Williamson
17:04
30.12.2015

A. Lex
11:38
30.12.2015

Z. Xerxová
13:09
30.12.2015

Š. Matyášová
11:29
30.12.2015

Š. Matyášová
15:28
30.12.2015

Z. Yga
11:17
30.12.2015

Z. Xerxová
13:15
30.12.2015

Z. Jenny
9:27
30.12.2015

Z. Xerxová
13:16
30.12.2015

M. Sedláková
9:15
30.12.2015

Š. Matyášová
11:30
30.12.2015

T. Zana
8:09
30.12.2015

Z. Xerxová
13:59
30.12.2015

H. Williamson
19:41
30.12.2015

Z. Lika
8:07
30.12.2015

Z. Lika
7:58
30.12.2015

Z. Xerxová
14:01
30.12.2015

Z. Xerxová
6:31
30.12.2015

T. Zana
8:13
30.12.2015

Z. Xerxová
14:03
30.12.2015

L. Is 009
0:41
30.12.2015

Z. Xerxová
7:17
30.12.2015

počet příspěvků: 38, poslední 30.12.2015 08:01









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !