Předchozí díl najdete zde.

Kurzívou jsou opět části okopírované z cestovního plánu, normální písmo je realita...

Den pátý skotský – ostrovy Mull a Iona

Důležitý pro tento den je aktuální jízdní řád trajektů. První bude z Obanu.

Lístek se musí koupit 30 minut před vyplutím. Platíme 26,8 liber (4 x 3,45 lidi + 13 auto). Loď vyplouvá v pondělí 6:45, 8:15, 10:05..., zbylé pracovní dny 7:45, 8:15, 10:05... Z paluby výhledy na maják na ostrově Lismore a hrad Duart Castle na břehu ostrova Mull.

Tak už večer při plánování dalšího dne bylo jasné, že z Obanu na Mull nepojedeme, neb ranní trajekty byly zcela vyprodané. Zbývaly trajekty místní, ty, na které se předem lístek koupit nedá. Jen tedy cesta k nim není široká, jedná se o singl road po liduprázdných krajích poloostrovů Sunart a Morvern. A navíc začalo hodně foukat.

Trajekt na ostrov Mull

Ráno byla vichřice. Odjeli jsme do místního přístavu. Trajekt na Sunart byl těsně před vyplutím – stihli jsme se nalodit a za značného vlnobití přejeli Loch Linnhe. Na druhé straně čekala školní dítka na převoz do školy... Provoz na silničkách pro jedno auto byl hodně slabý (tři auta za 35 mil), žádné kravky či ovce nás to ráno nebrzdily (občas se čekává, až se uráčí vozovku opustit) a tak jsme do přístavu v Lochaline dorazili brzy.

Lochaline je velká vesnice – dokonce se v ní silnice rozšíří na dva pruhy. A zatímco trajekt z Obanu byl vyprodán, tady jsme měli loď málem sami pro sebe. Foukalo hodně, ale vyjížděli jsme na čas. Díky bezproblémové dopravě jsme tak na ostrov Mull dorazili dokonce dřív, než jsme doufali.

Po kozí stezce přejíždíme jižní část ostrova do přístavu Fionnphort. Na parkovišti tam musíme nechat auto, na Ionu mohou jen pěšáci. Dopoledne trajekty na Ionu nic moc – z Fionnphortu to odjíždí 9:55, 10:30, 11:45. Loď jede 10 minut a má se kupovat jízdenka alespoň 10 minut před odjezdem.

Zpáteční čtyři jízdenky stojí 13,2 libry. Pes zdarma jako vždy na trajektech. Vstup do abbey je za 7,1 libry za osobu...

Odpolední odjezd z Iony by neměl být problém, píšou, že mezi 12 a 16 hodinou lodě jezdí „často“.

Ve Fionnphortu jsme zaparkovali a těšili se na návštěvu historicky velmi zajímavého ostrůvku Iona. 1400 let se jedná o posvátné křesťanské území, je to známé poutní místo, kolébka křesťanství Skotska a severní části Anglie. Temná budova kláštera se rýsovala na ostrůvku vzdáleném jen kousek od pobřeží Mullu.

Mull - za vodou je ostrůvek Iona

Měli jsme radost, že ještě nedojeli turisté z „nacpaného“ trajektu z Obanu, že budeme mít ostrůvek bez davů. Ale ouha. Pro silný vítr trajekt na Ionu nejel. A nejel ani ten další – odvolány byly po chvíli všechny dopolední spoje. A tak tedy jsme na Ionu nedorazili. Mrzelo nás to hodně, tahle návštěva byla z těch „hodně chtěných“.

Mull - Fouká opravdu hodně (je to vidět na mně i na ruksaku)

Objeli jsme (po singl silničkách – jiné na ostrově téměř nejsou) celý ostrov. Počasí nám nepřálo, chudý nehostinný kraj vypadal snad ještě opuštěnější a zadumanější. Ani vyhlášená Calgary Bay nelákala ke koupání (ba ani k opuštění auta).

V hlavním městě ostrova Tobermory jsme vystoupit museli. Protože nábřeží barevných „severských“ domečků je nesmírně fotogenické. Lilo. Nakoukli jsme do muzea a prodejny místní palírny (a zakoupili sýr s přídavkem pravé místní whisky), obešli nábřeží a dohodli se, že pojedeme zpátky.

Mull - hlavní město Tobermory

Chtěli jsme jet do Obanu, abychom to měli domů pohodlněji po široké silnici. V přístavu jsme se poptali, zdali se vejdeme na trajekt, po odsouhlasení si koupili lodní lístek... a dorazil velký kamion... A bylo po nalodění. Měl přednost. Další spoj až za dvě hodiny. Vracíme lístky (úspěšně) a míříme do Fishnish, kde jsme se ráno vylodili...

Fishnish není obec, jen přístaviště. Trajekt do Lochaline na poloostrově Morvern jede 18 minut, stojí 16,10 liber a vyjíždí v 16:25, 17:10, 18:10, 19:00. Opět platí 10 minut před vyplutím být na lodi. Do Fishnish se dá dojet po objetí jen jižní části ostrova, bez návštěvy Calgary a Tobermory. To pro případ špatného počasí či nálady...

Opět máme kliku, nalodíme jako poslední auto. Ne, že bychom se nevešli, ale protože dorážíme dvě minuty před vyplutím. Opět jsme na lodi skoro sami. Fouká, ale už to není takový fučák, jako ráno.

Návrat přes Morvern

Morvern je jedna z nejméně obydlených oblastí Skotska. Pojedeme po pobřeží a můžeme si (pokud počasí dovolí) užít výhledy na Glen Coe a Ben Nevis. A pro návrat z tohoto směru opět platí dvě možnosti – buď jet lodí za 8 liber (měla by jezdit vždy v půl a v celou – poslední 21:00 a 21:20), anebo objet Loch Eil.

Kocháme se přírodou, kde dominují divoce tekoucí říčky a pastviny. Skály a vodopády. Cesty jsou adrenalinové – tady nikdo netroubí, tady se do zatáček opatrně nakukuje. Některé silničky jsou neprůjezdné pro autobusy (mezi kamenné zídky nad útesy a skály na straně druhé se prostě nevejdou) a tak i ovce je protijedoucí „vozidlo“, se kterým se nelze vyhnout.

Stojíme a čekáme, až stádo přejde

K vyhýbání slouží občasná širší místa, kam ten, kdo to má blíž, vjede (či zacouvá). Místní jezdí nesmírně ohleduplně, Pepa neměl problém ani s jízdou vlevo, ani s touto jízdou „uprostřed“. A nesmírná klika v naloďování (s výjimkou Obanu) pokračovala – ten „náš“ malý trajekt domů jsme stihli ne za minutu – ale minutu po... počkal na nás.

Den šestý skotský – výlet „za humna“ a taky Glen Coe

Tento den byl zvolen jako oddychový. A taky měl sloužit k dokonalému dosušení psího pelechu. Neb mokrý Night na vlhkém pelechu nebyla dobrá kombinace. Psík se začal v podpaží zapařovat. Chtěli jsme dopoledne vyrazit na kopec nad domkem. Místní mapa (součást vybavení) dokonce obsahovala několik cest, které se tvářily schůdně.

Ovečky za plotem nechávají Nighta v klidu

Pan domácí nám sdělil, že Skotsko není Anglie, že se smí vstupovat na všechny pozemky, kde to není výslovně zakázané, a můžou se procházet ohrady, které nejsou na zámek. A že hezkých cest tam jsou stovky kilometrů... všude mezi Glen Coe, Glen Etive a mořem.

Vyrazili jsme pěšky po místní cyklostezce a pak začali stoupat a stoupat a stoupat. Kolem byl hustý les (plný podrostu a hub). Začalo pršet, boty jsme měli dávno promáchané (goratex negoratex). Všechny ty široké turistické cesty v mapě končily jakoby useknuté kousek od potoka.

A zase prší

Předpokládali jsme, že široká lesní cesta se změní ve stezníček, který bude klesat do údolí. Omyl. Cesta opravdu skončila (širokým místem na otočení auta) neprostupnou hradbou ostružiní, stromů, polomů. Vracet se nám ale opravdu nechtělo. Jsme cvoci – všichni čtyři...

Návrat vede potokem

Na trošku prostupném místě jsme vnikli do lesa a „volným bahnitým sjezdem“ mezi potokem, kameny, polomy, hustníky... jsme dorazili dolů, do údolí. A přišla chvíle pravdy. Bude ohrada na zámek?? A nebo projdeme?? Nejen že oboje vrata byla nezamčená, ale hlavně jsme se ocitli přesně u té správné farmy. A oběd jsme servírovali včas.

Odpoledne mělo být hezky. A tak tedy popojet kousek autem do Glen Coe a vydat se do bočního Ztraceného údolí.

Glen Coe

Oblíbená turistická trasa jen 4 kilometry dlouhá. Na parkovišti Pepa zjistil zradu. Měl s sebou všechny možné objektivy, ale foťák zůstal doma (jak to šlo, dosoušel se foťák rozdělaný na parapetu blízko topení – neb v lijácích hodně utrpěl). A tak tedy jen širokoúhlé fotky z mobilu.

Cesta nebyla vůbec snadná. Hodně kamení a vody. Někde i řetězy. Psík se nezastavil před ničím – on je přeci kamzík jizerskohorský... Když jsem se dočetla, že v Lost Valley se ukrýval kradený dobytek... tak je jasné, že skotské kravky musejí taky mít solidní vysokohorský trénink.

Glen Coe - cesta do Ztraceného údolí

Ehmmm – sluníčko se ukázalo na chviličku, nahoře ve Ztraceném údolí nebylo vidět na metr. Mraky klesly dolů a vrcholky Glen Coe se ukryly v mlze. Cesta zpátky opět byla horší, než stoupání. Ale zvládli jsme to v pohodě, i když tam byl velký provoz a vyhýbat se s Nightem protichodcům na úzkých chodníčcích nad propastí nebylo někdy snadné.

Glen Coe - brod na hlavní turistické cestě

Večer opět sluníčko začínalo vykukovat a tak se část expedice vydala do nedalekého městečka Port Appin zkusit nafotit západ slunce nad zříceninou hradu Stalker z Jubilejního mostu. Já jsem zůstala s Nightem doma – aby si ten klidový den (míněno den bezautový) užil co nejvíc. Chrápal nahlas před kamny...

Den sedmý skotský – ostrov Skye

Cestou zastavujeme na vyfocení nejfotografovanějšího hradu Skotska – Eilean Donan Castle. Prohlídky hradu začínají až od deseti hodin a vstup je za 7 liber. Vše jde podle plánu. Počasí rozumné, hrad fotogenický, psík po dni autovolna spokojený. Hrad je ještě zavřený, na parkovišti jsme my a tři autobusy čínských turistů.

Eilean Donan Castle - populární místo Skotska

Přejíždíme přes most na ostrov Skye – největší, nejznámější a nejnavštěvovanější ostrov Vnitřních Hebrid. Na tento výlet jsme chtěli mít hezké počasí, proto jsme ho odkládali a odkládali... až nám stejně skoro celý propršel.

Cestou se bude asi dost zastavovat. Vodopády na pláž (Leat Falls a Maelt Falls, zřícenina Duntulm, Skye muzeum (skanzen – vstup za 2,5 libry). Poloostrov Trottenish má spoustu zajímavostí. Navíc velká část silnice je „kozí stezka“ A855 a při větším provozu se tvoří zácpy.

Skanzen, hřbitov s náhrobkem Flory MacDonaldové (té, co zachránila Bonnie Prince Charlieho v ženském převleku za služku), vysoké vodopády, strmá pohoří, samoty, hrady. Až na počasí to byl krásný výlet. Ale protože déšť ustával, zvládli jsme i „hlavní bod programu“

Skye - vodopády mívají vyhlídková místa

Výlet k Old Man of Storr bude náročnější, ale pokud bude jen trošku slušné počasí, bude to stát za to. Trasa 4,5 km s převýšením skoro 300 metrů je na dvě hodiny. První polovina trasy je po upravené cestě – pro autobusové turisty. Druhá část je náročnější – hrozně to klouže a po ostrém kamení se nejde snadno.

Došli jsme až ke Starému muži – kamennému symbolu ostrova. Počasí nebylo na focení ideální, ale alespoň nepršelo. Zpátky jsme šli delší pozvolnější cestou, byli jsme na ní sami – a tak si psisko mohlo chvilku zaběhat i navolno.

Skye - jsme nahoře

Když jsme se vrátili na pevninu, počasí se začalo lepšit. A opět začalo hodně foukat. Mraky jezdily po obloze strašně rychle, krajina kolem byla střídavě v mracích a v ostrém sluníčku. Prostě Skotsko.

Údolí Glen Shiel cestou domů

Den osmý britský - cesta zpátky

St. Andrews. Procházka historickým centrem raději 90 minut, než dvě hodiny...

Jedburgh – projdeme se kolem jednoho z velkých abbey, protáhneme nohy a pojedeme dál. Zastávka ani ne na hodinu, abychom stíhali... 22:50 je poslední čas odbavení. Tudíž bychom měli být kolem 22:30 v přístavu. Odjezd vlaku je v 23:20.

Podle předpovědi mělo svítit sluníčko. A byla mlha jak mlíko.

St. Andrews - v mlze je hrad

V St. Andrews jsme se prošli kolem hradu a univerzity (tedy její části, je rozmístěna po celém starobylém městě), navštívili jsme ruiny katedrály, prošli malé centrum a jeli dál. Těšili jsme se na přejezd přes zátoku Firth of Forth, na most Forth Bridge. Pro mlhu jsme ze slavného železničního mostu neviděli vůbec nic...

Postupně sluníčko nad mlhou přeci jen zvítězilo.

Jedburgh Abbey

V Jedburghu jsme se hezky prošli, Night si zařádil v mělké čisté řece Jed a jeli jsme dál. Mlha nás dopoledne v rychlosti omezovala a času nám moc nezbývalo. Navíc se kolem Londýna začala stavět černá mračna. Stihli jsme nakonec ujet před nočním řáděním živlů. Stihli jsme i ten správný vlak.

Den devátý – domůůů

Díky časovému posunu jsme v Calais až v 0:55. Trasa bude v protisměru dne nula.

Trochu jsme se ztratili v noční Belgii, ale jinak byla cesta pohodová a do Liberce jsme dorazili přesně podle plánu.

Závěrem:

Ujeli jsme 6500 kilometrů. Pravda – většina byla zdolána cestou tam a zase zpátky. Snažili jsme se i hodně chodit pěšky. Měla jsem vytištěné přesné popisy tras z velmi povedeného turistického webu, varianty krátké i dlouhé, suché i vlhké. Počasí ale bylo často silně nespolupracující.

Mrzí mě Iona. Hodně, protože nevím, jestli se ještě někdy tím směrem vydáme. Ale počasí se ovlivnit nedá. Před šesti lety s Betkou jsme ve Skotsku byli na konci dubna. A bylo podstatně lépe, než letos. Ale nejsme z cukru – užili jsme si báječnou dovolenou.

Night byl perfektní výletník. Obratný, nadšený, poslušný.

Night v Glen Coe

V autě neumí spát, takže se tváří tak trochu jako týraný chudák. Ale cestou tam i zpátky překvapivě dobře žral. Podstatně lépe, než při pobytu. Neb snídani odmítal, na výletech se nestravoval (a to jsem mu tu snídani nosila s sebou) a až na večeři se vrhal jak kyselina...

Jeho zapařená místa se uzdravila ihned, jak neležel na vlhkém pelechu. A doma jsem ho jak štěně začala cpát třikrát denně zvýšenými porcemi – takže chvilku po návratu byl zase v dokonalé kondici. Nightovi vyhovuje dovolená s Trpajzlíky – pravidelné stravování, polední klid a spousta zábavy kolem. Jen s námi to má složitější – ale má smůlu, holt je členem tak trochu bláznivé smečky...

Skye

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!