Den 9 – neděle 20. srpna

Snídaně pro dřevorubce (alespoň 5 000 kalorií) se podává od pěti hodin ráno, ale my dorážíme až v osm, kdy už je zde velmi plno. Propátráváme ledničku u kasy a vida, plná plechovek místních piv! K této syté snídani jak na zavolanou. Jsme za exoty.

Dále pokračujeme směrem na jihozápad k hranicím státu New Hampshire. Park Baxter byl nejsevernějším bodem naší cesty, nyní již se vracíme pomalu zpět. Po deštivé sobotě se vyjasnilo, což je dobře, protože se chystáme na další tůru, tentokrát na Mt Bigellow vysokou 4 150 stop (1 265 metrů). S obtížemi hledáme počátek stezky, asi 2 kilometry po neoznačené prašné silnici. Značení turistických stezek je v Nové Anglii problém. Po včerejší rozcvičce v parku Baxter Honza odmítá něco podobného opakovat, polochromý Láda samozřejmě také, takže vyráží Jiří s Vachonem sami. Je už po poledni, cesta na vrchol je skoro 5 mil strmého stoupání, což už nestíhají, a tak se asi po třech mílích pochodu v lese bez výhledů zastavují, vypijou plechovku Baxter IPA a zpět. Ale těch hub! Neskutečná kvanta hřibů, nikdo to zde nezbírá, srdce nám to rvalo tu nádheru zde zanechat, ale nebyla možnost je nikde usušit nebo osmažit.

Druhá dvojice absolvovala tůru houbovým šílenstvím kolem bobřích jezer a zde narazila na dva rybařící zálesáky. Nad nimi byla cedule, zapovídající pod trestem deseti tisíc dolarů lovit ryby. Plus douška, že kdo takového pytláka práskne, dostnane dva tisíce. Kam se hrabe účtenkovka. A ejhle, v těchto pustinách najednou telefonní signál. Proč asi? Oba toho využívají a volají do daleké vlasti. Chudáci zálesáci to asi špatně pochopili, sbalili se a zmizeli. Za co nás měli! Výlet zapíjíme kouskem Sierra Nevada Torpedo, krásná odpolední pohoda. Jedeme poloprázdnou krajinou lesů a jezer do New Hamsphire, do městečka Gorham vedle Berlína, ve stínu Mt Washington, nejvyššího vrcholu Nové Anglie a naší cesty.

Den 10 – pondělí 21. srpna

Ráno poněkud zatažené, a to ještě nevíme, že jsme si sbalili i výsadek štěnic. Vrcholy hor kolem v mracích. Objíždíme Mt Washington ze severu a pak přes Jefferson Notch (tak se zde říká sedlům neboli průsmykům) k výchozímu bodu tůry. Méně odvážná část výpravy leze na vrchol pěšky (přitom je to první hora na světě, kam vyjelo auto – už v roce 1905!), zatímco odvážný Láďa riskuje život a jede nejstarší zubačkou na světě. Na dřevěných hatích nad propastmi s parní kapesní lokomotivkou. Pokladní se ptala při nákupu lístku, zdali je veterán a chce slevu. Pěší část zdolává 4 000 stop stoupání na vrchol, vzdálený přes 4 míle. Tabule ukazuje vítr na vrcholu Mt Washington v nárazech 75 mil za hodinu, což je síla hurikánu. Trochu s obavami se trojice vydává do vichru, mraků, mlhy a zimy. Teplota může být tak kolem 6 – 7 stupnů nad nulou, vítr horaly obaluje mraky jak cukrovou vatou, je třeba dávat pozor, aby se v kamenité suti nesešlo ze stezky a kolem poledne zcela mokří je výprava na vrcholu. Čeká tu Láda s pivem? Ani náhodou, vypil ho sám a lump zase odjel zubatinkou dolů. Zpátky do zimy a mraků. Dolů se jde jinou stezkou, trošku delší, kolem 5 mil, ale s pozvolnějším klesáním. Vítr ustává, mraky se protrhávají, otepluje se, a za chvíli se objeví také vrcholek Mt Washingtonu. Dokonce je vidět částečné zatmění slunce (asi z jedné čtvrtiny). Po třetí hodině jsme zpátky na parkovišti, nasedáme a jedeme do nejbližší restaurace na oběd a na pivo. A tam byla slovenská barmanka!

Někteří exoti lezou tam, kam lze dojet zubačkou.

Teď máme ale na programu trochu historie – návštěvu Bretton Woods hotelu, kde se konala v létě 1944 mezinárodní konference vedoucí k založení Mezinárodního měnového fondu. Renovovaný historický hotel s 400 pokoji se hemží navoněnou sebrankou, mezi níž se naše pivem a potem páchnoucí osoby vyjímají, ale to nám nebrání dát si zde panáka whisky.

Po občerstvení se přesunujeme do historického městečka Littleton a pivovaru Schiling. Jsme ubytováni v historickém hotelu Thayers Inn, který začal provoz v lednu 1850. Pokoje jsou velké a vypadají staře, podlaha vrže a je na šikmá. Večeříme na zahrádce pivovaru a hodnotíme osm kousků místní produkce. Poté propátráváme pusté městečko. V náhodně nalezeném baru degustujeme originální Bud Light a někdo dostal nápad zapít jej single malt whisky. Single nezůstala single a cestu na hotel si nikdo nepamatuje. Ráno jsme se vzbudili v postelích – v botách.

Den 11 – úterý 22. srpna

Strašná snídaně z jakýchsi odpudivých cereálií a sladký jogurt. Nerovná podlaha hotelu nám dává zabrat, motali bychom se i po rovné. Vyrážíme na cestu a v autě se po přejezdu hranic do Vermontu osvěžujeme průměrným pivem pivovaru Switchback. Čeká nás náročný program, výstup na Mt Mansfield, nejvyšší horu Vermontu (4 393 stop, 1 339 metrů). Opět by se zdálo, že to není kopec příliš vysoký, ale převýšení při výstupu je okolo 3 000 stop, zhruba 1 000 metrů, což už je slušné stoupání.

Ve stoupání jsme zabloudili, lezli vzhůru sjezdovkou, místo lesem a došli na jinou chatu, než jsme měli namířeno. Láďa se opět zdržel a s ním tím i klíče od auta, což jsme zjistili po návratu. Kupodivu se totiž na rozdíl od zbyztku výpravy držel správné trasy, což ho dostalo až k lezení po skalách, s jeho holemi to musela být podívaná. Zbytek výpravy si tak postál u zavřeného auta a užuž přemýšlel, co dál. Vašek vyráží zpět s tím, že půjde vzhůru do čtyř hodin, a pokud Láďu nepotká, vrátí se. Za dvě minuty čtyři Láďu potkal. Vzal od něj klíč od auta a mazal rychle dolů. Otevíráme auto a přesně v tom okamžiku se nebesa otevřela. Hezky v suchu a s otevřeným lahváčem čekáme v autě na Láďu, který se po nějaké chvíli zcela promočený a zničený z horolezení vynoří z lesa.

A tak můžeme jít slavit. Pár mil pod kopcem městečko Stowe a v něm jeden z nejznámějších pivovarů Vermontu, the Alchemist. Rodinný pivovar v provozu od roku 2003, zaměřující se na nefiltrované ipy. Nejznámější a nejvyhledávanější pivo, Heady Topper, dvojitá americká IPA, se prodává na příděl. (Toto pivo je vařeno pouze ve Waterbury, kde má Alchemist druhý provoz). Když ráno v 11 pivovar otevírá svojí degustační místnost a prodejnu, lidé zde prý čekají již hodinu, aby mohli Heady Topper zakoupit. Pivovar je velice moderní, v degustační místnosti dostáváme ochutnat 4 různá piva, vesměs výrazně chmelená a velmi dobrá. Nakupujeme kartony všeho, co mají momentálně k prodeji. Láďa se mezitím stačí převléknout do suchého a s Honzou očumují kosmickou technologii pivovaru. Honza zkušeným okem i zde nachází pár chyb na instalaci.

V blízkém Waterbury máme nocleh v hotelu Best Western. Blíží se druhá vlna bouře, a tak vyrážíme do nedalekého centra autem. Cíl: restaurace “Hen in the Woods”, jedna z nejlepších v celém Vermontu a jediné místo, kde mají čepovaný Heady Topper. Je sedm večer a restaurace bez jakékoli vnější cedule je plná. Jediná možnost je dostat stůl v 9 hodin. Objednáváme a jdeme na obhlídku města. Usazujeme se na venkovní verandě dalšího místního pivovaru Prohibition Pig. Přichází druhá vlna bouře, hromy, blesky a tropický liják, promočená děvčata s kvikotem pobíhají, barman honí po ulici odlétlý obří slunečník a my se na to hezky v suchu koukáme a degustujeme. V devět pak usedáme k jedné z nejlepších večeří výletu a dopřáváme si konečně onen slavný Heady Topper. Pivo je to vynikající, plné, krásně chmelené, vyrovnané. Vracíme se do hotelu, po náročném dnu si Láďa dopřává vířivku, do které mu jeho obětaví kamarádi přináší pivo z Alchemista. Ale jak říká staré přísloví, “každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán”. Ten hajzl ještě v noci vypil poslední plechovku portera od Alchemista, který měl být ke snídani!

Doba je zlá, život je krutý.

Den 12 – středa 23. srpna

Po včerejším lezení do kopce je dnes pro změnu na programu opět lezení do kopce, tentokrát na Velbloudí hrb, neboli Camel Hump, vysoký 4 083 stop (1 244 metrů). Cesta tam a zpět je dlouhá 6 mil, s převýšením 2 644 stop. Tentokrát nic neriskujeme, na vrchol vyráží pouze Jirka s Vaškem. Honza hlídá Láďu, aby ten nevyváděl zase nějaké skopičiny. Ve dvou to jde nahoru velmi rychle a za necelé dvě hodiny je dvojice výprava na vrcholu. Po včerejší bouři se vyčasilo, přijemný chladný vítr a nízká vlhkost vzduchu, ani se se moc nezapotili. Z vrcholu je krásný výhled až na daleké vrcholy Adirondack Mountains na západě ve státě New York a na severu lze vidět Mt Mansfield, kde jsme se plahočili včera. Všichni turisté se cpali sendviči, jen Češi si dali pivo a zase rychle dolů.

Druhá část zvolila okružní cestu po úpatí. To že je okružní, ale dvojice zjistila, až když se po hodině vynořila na stejném místě. Kolem půl druhé jsme už všichni na cestě do městečka Bristol a baru zvaného Bobcat Café, s velkým výběrem piv. Jaké zklamání, když tam přijedeme! Otevírají až ve čtyři. Obědváme v restauraci nevalné kvality, kde vám jídlo nedají dovnitř a pivo zase ven. Nečekáme a raději jedeme do dalšího pivovaru, Foley Brothers v městečku Brandon, dále na jih. Opět chvíli bloudíme, než dobře skrytý pivovar nacházíme, ale hledání stálo za to. Degustační místnost a prodejna lahváčů v jedné místnosti, bývalé stodole, vedle v druhé stodole pivovarský provoz, venku upravená zahrada, lavičky, malé golfové hřiště, opět máme pocit, že jsme v ráji. Spolumajitelka pivovaru pochází odněkud z bývalé Jugoslávie, ochutnávky jsou zdarma, utrácíme ale slušný obnos za lahvová piva. Neradi se v pozdním prosluněném odpoledni loučíme s tímto idylickým místem, ale čeká nás dnes ještě jeden pivovar.

Město Brattleboro, místo našeho nocování, je v jihovýchodním koutu Vermontu, nedaleko hranic s Massachusetts. Ubytování je v historickém hotelu Latchis, který funguje i jako divadlo. Ještě netušíme, že za chvíli zažijeme zajímavé drama. Přesouváme se do nedalekého pivovaru-restaurace Whetstone. Na stůl čekáme asi půl hodiny u baru a při večeři na verandě nad místním jezerem degustujeme piva, která nakonec všechna končí v nejhorší třetině. Z ne zcela známého Jirka kouká na proměškané telefonní hovory na svém telefonu a zaujal ho zmeškaný hovor z jakéhosi Gorhamu v New Hampshire. No jasně, tam jsme před pár dny byli! Ozve se chlápek se silným indickým přízvukem: “ár jú misrt Šuráj? Jor kredit kárt end passport ár hír”. Honzo, kde máš svůj pas a kreditku? No, nemá, protože to všechno nechal v tom motelu v Gorhamu a za tři dni na to ani nepřišel! Tak jsme se na Honzův účet zasmáli a začali předělávat cestovní plány na příští den.

Den 13 – čtvrtek 24. srpna

Původní plán byl výstup na nejvyšší horu Massachusetts Mt Greylock (3,489 feet, 1,063 metrů). Nejeden člen týmu se radoval, že nemusí zase lézt někam do kopce. Místo na jih do Massachusetts míříme zpátky na sever, do New Hampshire, přes 200 mil vzdáleného Gorhamu. Pas a kreditky včas vyzvednuty. (Ind to už chtěl poslat poštou na úřad velvyslanectví to New Yorku, to by se Honzovi těžko honilo.)

Po obědě se vracíme zpátky do Vermontu, jako náhradní program byla určena návštěva pivovaru Hill Farmstead v Greensboro Bend. Opět tradiční pátrání po prašných polnačkách, dotazování se na poště a v obchodě ve vesnici, posílají nás někam do kopců a pastvin. Asi po dvou mílích, když už jsme si mysleli, že jsme zabloudili, a chystali jsme se vrátit, se najednou před náma objevilo velké parkoviště plné aut, rozlehlá zelená louka, na ní posedávající polehávají lidé na dekách a skotačí děti, na kopci pivovar, jen ta svatozář tam nad ním chybí. Pivovar Hill Farmstead byl v roce 2016 vyhlášen Rate Beer jako nejlepší pivovar na světě. Jeho produkce je přebohatá, často spolupracují s jinými pivovary, včetně známého dánského pivovaru Mikkeller, Cigar City na Floridě či Alpine Brewing v Kalifornii. Jedna budova slouží jako prodejna lahvových piv, v hlavní budově se prodávají piva točená a plní growlery. Jediný problém: záchod pouze pro jednu osobu, takže časté fronty. To je ale opět typicky americký problém. Degustujeme několik piv, plníme growler a kupujeme několik sedmičkových lahví. Maminka na dece na trávníku kojí, zatímco popíjí portera. Dítě vypadá velmi spokojeně.

Co se v mládí naučíš…

Jedeme dál, ještě musíme stihnout jeden pivovar. Zpátky jedeme poblíž Waterbury, kde jsme byli před dvěma dny, a podél 125 mil dlouhého jezera Champlain na most do státu New York. Na západě za jezerem se v zapadajícím slunci rýsují vrcholy pohoří Adirondack, kde leží městečko Lake Placid, místo konání zimních olympijských her v roce 1980. Dojíždíme tam už za tmy a po chvíli tradičního bloudění jsme v hotelu, hned vedle pivovaru-restaurace. Náš poslední pivovar cesty, v pořadí dvacátý první. Bohužel, piva jsou spíše podprůměrná.

Večeře byla podobně nezáživná jako pivo, a tak to brzo balíme. Jen dvojice Jirka a Láďa volí místo postele dobrodružství v ulicích. Otevřen už je jen jeden bar.

Pivo je na stole a Láďa přichází s tím, jak že ho štve, když se někteří chlapi začnou v přítomnosti krásných dam chovat úplně jinak. A že se začnou přiblble culit, plácají nesmysly a tak. V tom vchází vyvinutá krasacice, Ládovi spadne brada a lije si pivo do rukávu.

Den 14 – pátek 25. srpna

Poslední den cesty nás vítá studené ráno v Lake Placid. Před náma je více než 500 mil, nejdelší přesun cesty. Skoro čtyři hodiny nám trvá, než se dostaneme z parku Adirondack, (10 000 čtverečních mil, nejrozsáhlejší chráněné území v USA, mimo Aljašku). U města Utica najíždíme na dálnici, po ní chvíli na západ do Syracuse a pak na jih do Pennsylvánie, přes Scranton a Wilston-Barre do Harrisburgu a na jih přes Gettysburg do Marylandu. Konec naší cesty. Všechno to odřídil Jiří a na závěr s náma udělale ještě erzetu v ulicích. Po večeři dáváme ještě pár lahvových piv a jdeme spát.

Trmácení je za námi.

Den 15 – sobota 26. srpna

Sobota je věnována dezinfekci auta, nákupům a pivu. Posnídáme portera od Alchemisty, vracíme auto, poobědváme bramboračku a chvíli po poledni jsme v DC. Fotíme se vyzývavě před Měnovým fondem a pak do první hospody, nám dávno znamé Elephant & Castle. Dvě piva na zahrádce a pak už do sportovního baru The Exchange. Ten je skoro prázdný, drzá servírka sedí na barovém pultu, když ji říkáme, že se nemá nechat rušit, otráveně sleze. Dáme si jen jedno.Přesouváme se do třetí hospody, plnější a příjemnější Tonic. Tam vynikající Tank 7 Farmohouse Ale z Boulevard Brewery. Na závěr jdeme na pivo do sámošky, řetězce zvaného Whole Foods, který nedávno zakoupil Amazon. Whole Foods je rájem zelených progresivních levičáků žvejkajících arugulu a zapíjejících to rozmixovaným zelím. No ale z ne zcela jasného důvodu tento krám před pár lety získal licenci na prodej alkoholu nejen přes ulici v lahvích (to je v D.C. normální), ale také přímo v krámu. Zákazník si zde může do plastikového kelímku nechat natočit jedno ze šesti piv na čepu (vesměs slušné značky, za poloviční cenu než v hospodě), může si otevřít vychlazený v obchodě zakoupený lahváč nebo víno a to vše si může dokonce vzít ven na zahrádku, popíjet jak v civilizované Evropě a pokukovat po studentkách. Což je přesně to, co jsme udělali. Po vynikajícím porteru uvařeného novozélendským Garage Project ve spolupráci se Sierra Nevada jsou všechna děvčata krásná. Na vyváženou bereme pár lahváčů více nachmeleného piva – Stone Ruin Ten Triple IPA – a jelikož máme po cestě ještě jednu hospodu, nevidíme důvod se tam nezastavit.

Veget v Dýsí.

Tato hospoda je stejně pozoruhodná jako sámoška s pivem. Lindy’s Lion je pajzl asi tak šesté cenové skupiny, který v centru D.C. přežil déle než půl století. V devadesátých letech to bývala narvaná zakouřená studentská hospoda, dnes je poloprázdná nezakouřená, taková hezká nostalgická vzpomínka na staré časy. Ještě to tam trochu voní kouřem, na dvorku se prohánějí krysy, neberou zde kreditní karty a platí se hotově. Láďa se zlzpou v oku vzpomíná, jak mu tu kdysi dali na vyproštění sklenici láku od okurek. Tady jsme si za hotové dali poslední točené pivo, Goose Island IPU. Pár dalších degustačních vzorků dopíjíme za vlahého večera a jde se spát.

Den 16 – neděle 27. srpna

Ráno malá procházka po okolí, několik piv, sbalit, a v poledne na letiště.

Poslední pivo v Americe.

Epilog

Evropská část výpravy odezdává na letišti Dulles zavazadla a jde na pivo. V letadle opět jen ten zoufalý warsteiner. Pocitově máme večer, ve Frankfurtu svítá. A vše zavřené, žádný bufet, nic. Nakonec Honza nachází v zastrčené hale hospodu, kde mají výběr z craft piv a dokonce franfurtské párky! Sjedeme pivní kartu a za tři hodiny už to letí do Prahy. Auto z letiště vyklopí Vachona a Láďu v Pivovarském domě, původně na jedno. Druhé, třetí…

Ale to už je jiný příběh.

První pivo v Evropě a franfurtský párek ve Frankfurtu.

Shrnutí výletu:

- Celkem zdegustováno 208 piv. To je rekord všech našich dosavadních amerických výprav.
- V porovnání s cestami na Západ mnohem kratší, 3200 mil je zkruba třetina toho, co najedeme za podobnou západní cestu. Mnohem silnější provoz, chybejí dlouhé prázdné úseky Montany, Nevady či Wyomingu. Hůře se proto take v autě pije.
- Nároky kladené na navigátory jsou mnohem vyšší. Hustější sít silnic, časté odbočky na vedlejší mnohdy špatně značené nebo neznačené silnice při hledání pivovarů, to mělo za následek časté bloudění a zajíždky. Až na pár kratších úseků chyběly také dlouhé přesuny po prašných cestách, auto tak bylo mnohem méně zaprášené než obvykle.
- Relativně nízké vrcholy Apalačských hor by sváděly k dojmu, že horské tůry budou mnohem méně náročné než ve Skalistých horách či v Sierra Nevadě. Omyl. Za prvé, není tak velký rozdíl vystoupat z 9 000 do 13 000 stop, nebo z 1 500 do 5 000 stop. Za druhé, podnebí je na Východě mnohem vlhčí než na Západě a příkré stoupání v nehnuté prádelně více než kompenzuje výhodu nižší nadmořské výšky. Na Západě jsme nebyli nikdy tak dokonale promočeni potem jako na Východě.
- Jejich kvalita a rozmanitost se bezpochyby za poslední léta na Východě zvýšila podobně jako jinde v Americe. Rozdíly proti pivům ze Západu? Za prvé, styl. Na Východě se vice objevovaly piva kyselá či trpká, sour nebo farmhouse ales/saison. Ale on je to trend i na Západě, tak to už možná bude podobné. Za druhé, hodně se tu vyskytovala piva pšeničná a dokonce ležáky, na Západě nevídané. Pokud jde o piva stylu IPA, zdá se, že byla více s příchutí tropického ovoce. Na západě byly IPA více vyhraněné, chmelovější. Za třetí, podobně jako na Západě, také na Východě jsme narazili na řadu nových velmi dobrých pivovarů a piv, ale take pivovarů slabších. Obecně však lze tvrdit, že kvalita piv a pivovarů byla na Západě vyrovnanější a lepší. Několik pivovarů na Východě bylo vysloveně slabých,v míře v jaké jsme to na Západě poznali jen vyjimečně. Toto se samozřejmě týká pivovarů a piv, co jsme navštívili a degustovali, je otázkou, v jaké míře je tento závěr platný pro všechny východní pivovary a piva.
- No a členové výpravy? Po třech letech bylo chrápání silnější a fyzička slabší, ale pivo pořád chutnalo stejně.

Odkazy na navštívené pivovary:

https://otherhalfbrewing.com/

http://newenglandbrewing.com/#

https://tworoadsbrewing.com/

http://www.barringtonbrewery.net/

http://www.stonecowbrewery.com/

https://shipyard.com/

https://www.mkt.com/store/SimplicityBrewingSupplies

https://www.lawsonsfinest.com/

http://www.allagash.com/?ao_confirm

https://www.mainebeercompany.com/

http://www.seadogbrewing.com/camdenLOC.php#

https://www.abcmaine.beer/

http://www.atlanticbrewing.com/

https://www.facebook.com/Lubec-Brewing-Company-1406990739591377/timeline/

https://www.2feetbrewing.com/

http://schillingbeer.com/

https://alchemistbeer.com/

http://prohibitionpig.com/

https://www.facebook.com/FoleyBrothersBrewing

http://hillfarmstead.com/

https://www.ubuale.com/

Příloha: Degustovaná a hodnocená piva [Excel 2,3 MB]

KONEC

Převzato z LadislavJakl.cz