Srpen 2017

Po tradičních mnohaletých cestách na americký Západ dozrál konečně čas vydat se směrem opačným – na východ. Cíl byl jednoduchý: poznat přírodní a pivní character severovýchodu USA, tedy navštívit co nejvíce pivovarů, ochutnat co nejvíce piv v Connecticutu, Massachusetts, Maine, New Hampshire a Vermontu a vylézt na nejvyšší vrcholy těch států. Složení výpravy: Jan Šuráň, Ladislav Jakl, Jiří Jonáš a Václav Mareth.

Prolog

Evropská sekce výpravy se po třídenním výjezdu na Slovensko a doladění formy u Magistera Kelleyho na Ruzyni v baru posílila na dlouhou cestu, aby ve Frankfurtu málem přišla o jednoho člena výpravy, kterého nechtěli pustit do letadla pod průhlednou záminkou, že z něj je cítit alkohol. Nicméně vše se vyřešilo a za osm hodin jsme s s Láďou přistávali na washingtonském Dullesově letišti. Z letiště do Bethesdy za Jiřím nás vezl povídavý taxikář, pomlouvající islám. Až při vystupování jsme si všimli, že se tak jmenuje – Mohammed Islam. Veselý zážitek zapíjíme Dogfish 60min IPA, čímž zahajujeme dlouhou řadu hodnocených piv. Po večeři následuje degustace dalších mimořádných lahůdek – vítěze degustační cesty roku 2014 Sierra Nevada Hoptimum, a Deschuttes The Abyss American Double/Imperial Stout s 11.1 %. Pro začátek dobrý, jde se spát.

Den 1 – sobota 12. srpna

Vyrážíme civilizovaně, v 8 ráno po snídani. Směr dálnice 95 a po ní do Baltimoru, do Delaware, New Jersey a okolo Philadelphie, pak na newyorský Staten Island, přes zacpaný most Verazano do Brooklynu, k prvnímu pivovaru cesty – Other Half Brewing, založeném v roce 2014 s cílem dělat ta lepší piva – “the other half of the beer industry”. Pivovar má malý výčep s 10 různými tituly a výdejnu plechovkových piv ve vedlejší garáži. Ač je před polednem, před výčepem již stojí slušná fronta převážně mladých lidí. Parkovat není kde, tak jen bleskově naložíme několik kartonů plechovek a odjíždíme

Hrdinný šofér Jirka zdolává nástrahy Brooklynu.

Jedeme zpět na dálnici 268 přes Brooklyn a Queens, po levé straně panorama Manhattanu. Otevíráme první plechovku – aaaahhhh. intenzivní citrusová chmelová vůně a chuť, svět je hned krásnější i na notoricky zacpané dálnici 95 na hranici států New York a Connecticut. Při první příležitosti ji opouštíme a po vedlejší dálnici dorážíme pozdě odpoledne do New England Brewery v městečku Woodbridge v Connecticutu. Tento pivovar má na USA trošku delší tradici – první pivo se zde vařilo již v roce 2003. Velká nálevna (tap room), prodejna lahví a stanice, kde je možné načepovat pivo do speciálních lahví (growlerů). Piva různých stylů, vesměs slušná kvalita. Problém? Stánek s grilovanými produkty venku před pivovarem, jídlo se nesmí brát dovnitř, pivo se nesmí brát ven. Logika? To spíš v tom pivovaru najdete někde láhev Bud Light. (Když už jsme u této značky: zavedli jsme hned od začátku téhle cesty nový termín: vybadlajtovat. Už máš vybadlajtováno, můžu nalejt? Hodně piv jsme totiž jako obvykle testovali v autě. Po předchozím kusu si každý nalil do skleničky vodu na vypláchnutí, a protože vody nebylo nazbyt a vylévat za jízdy taky nešlo, tak tu břečku každý vypil a teprve pak mohl požádat o nový vzorek. Nalitím vody do zbytečku jakéhokoli piva – i velmi dobrého – jsme totiž nechtěně vyráběli cosi chutí velmi podobné pivu bud light.)

Dopíjíme vzorky, nakupujeme pár lahví a přesunujeme se do nedalekého Stratfordu, kde nás čeká nocleh a 200 metrů od hotelu (výběr nebyl náhodný, v zájmu šetření časem a energií jsme vždy nocovali co nejblíže pivovaru či pivního baru) je Twin Roads Brewery, poslední zastávka prvního dne. Tento poměrně nový pivovar (2012) se řídí filosofií “vydávat se méně probádanými cestami” a experimentuje s ruznými pivními styly. Areál pivovaru je rozsáhlý. Výčep v pojízdném voze venku, další výčep a prodejna piv a pivních suvenýrů uvnitř. Venku i uvnitř plno, není divu, sobota večer. Zajímavost – minimálně polovina návštěvníků jsou mladé holky, mnohdy velmi atraktivní. Rozhodně patříme k nejstarším zákazníkům. Příjemné místo, dobré pivo, atraktivní dámy… Cesta nezačala špatně. Spokojeně odcházíme spát, zatíženi několika velkými lahvemi místního piva.

Den 2 – neděle 13. srpna

Ráno směr sever, od pobřeží Atlantiku do pahorkatiny v severní části Connecticutu. V severozápadním cípu nás na hranici s Massachusetts čeká první fyzický test, výstup na nejvyšší bod státu, 2 379 stop (725 metrů). Tento bod je na jižním svahu Mt. Frisell, jejíž vrchol (2 454 stop, 748 metrů) leží již v Massachusetts. Cesta vede po vedlejších silnicích, v malebných vesničkách skoro evropského ražení je vidět spousta dokonce kamenných kostelů, pivovar žádný. Obvyklé papundeklové americké domy tu mají cihlové vnější komíny. S přibývající nadmořskou výškou klesá vlhkost, která byla na pobřeží citelně vysoká. Cestou se posilujeme ranním pivem. Po 11 hodině vyrážíme z výšky 1 800 stop (550 m. n.m.) Po 100 metrech mám sportovní trojice na Láďu náskok 100 metrů. Před odjezdem si totiž alibisticky vymkl kotník a celou americkou pouť absolvoval o holích a s ortézou. Po první míli přicházejí úseky s prudším stoupáním, někdy po poměrně strmých skalách. Zhruba po hodině dorážíme na vrcholek s krásným rozhledem. Vašek s Honzou se vydávájí prozkoumat další nedaleký vrcholek, Jiří s pochroumaným Láďou se vracejí pomalu k autu, kde čeká cooler plný vychlazených piv. Když se sportovci za hodinu vrátí a oznámí, že skutečný nejvyšší bod Connecticutu byl ten vedle, ani to moc nevadí. Po dvou vynikajících pivech z Other Half Brewing to bereme s nadhledem.

Dosáhli jsme vrcholu. Těsně vedle.

Po prašné cestě sjíždíme bukolickou krajinou do Massachusetts a před hlavní dálnici zjevení – pivovar Barrington. Není to normální pivovar. Poutač před pivovarem nás informuje, že to je “solar brewed beer”, neboli rádoby ekologické pivo vařené sluncem. Kvalita piva tomu také odpovídala. Rychle obědváme – a pryč! Směr městečko Barre, asi 60 mil západně od Bostonu, a v něm překrásný pivovar U kamenné krávy – Stone Cow Brewery. Pivovar v předělané stodole, uvnitř hraje místní kapela hity Lynyrd Skynyrd, kolem spousta mladých i starších milovníků zrzavého moku, včetně rodin s malými dětmi. Na čepu asi 8 piv, od saison přes ležák po IPA a stout. Piva velmi dobrá až vynikající, sedíme na sluníčku venku na lavici, pozorujeme nedaleko se pasoucí kravičky na zelené louce, posloucháme hudbu a připadáme si jako v ráji. Ráj však brzy střídá zklamání. Po příjezdu do Lowellu, což je průmyslový satelit Bostonu, vyrážíme k míli vzdálenému místnímu pivovaru, kde zjištujeme, že je pivovar je zavřen, protože se zřítilo schodistě! S belhajícím se Láďou v závěsu nacházíme nakonec útočiště v mexické hospodě, kde slušnou mexickou večeři zapíjíme neslušným lahvovým bostonským lagerem Sama Adamse a pak si ještě pokoušíme vylepšit chut v irském baru. Kamennou krávu dnes již nic nepřekonalo.

Ráj u Kamenné krávy.

Den 3 – pondělí 14. srpna

Z Lowellu se vracíme po dálnici 95 zpět k pobřeží Atlantiku. Přejíždíme úzký proužek New Hampshire (nedaleko výborného pivovaru Smuttynose) a jsme ve státu Maine, který má pověst státu s vynikajícími pivy, podobně jako Oregon na západním pobřeží. Po zastávce a pivní svačině na odpočivadle u dálnice zjištujeme, že nejblíže otevřený pivovar je v nedalekém Kennebunkport, známém jako letní sídlo prezidentské rodiny Bushů.

Má charakter typického přímořského letoviska, spousta turistů, obchůdků, jachet, uměleckých ateliérů a – restaurace-pivovar. Bohužel, v 10 ráno ještě zavřená. Zkoumáme zásoby místní sámošky, nakupujeme piva a degustujeme v autě. Výčepák restaurace Federal Jack nás pouští dovnitř ještě před otevíračkou. Překrásné místo s výhledem na řeku Kennbunk, původně zde byly loděnice, pak jeden z prvních mikropivovarů Maine – Shipyard Brewing, který se ale v roce 1994 kvůli zvýšené poptávce přesunul do Portlandu. Říkají nám, že do restaurace často zavítá Bushova rodina na večeři. Na terase s výhledem na řeku pozorujeme, jak hladina s přílivem stoupá stejně jako počet vypitých piv. Po vynikající čerstvé rybě zpět do auta, do sklenek rozléváme pivo z cooleru a po pobřežní silnici číslo 1 míříme do nedalekého Portlandu. (Nelze se nezasnít při vzpomínce na cestu před třema lety, kdy jsme po silnici také číslo 1 jeli po opačném břehu Ameriky v Kalifornii a plenili jeden pivovar za druhým.)

Hlad u Bushů na dáče.

Podobně jako oregonský Portland má take Portland v Maine pověst pivně zajívamého místa, jenže žije tu pouze desetina lidí a počet pivovarů je take neskonale menší. Naším cílem dokonce dnes ani není pivovar (něco v oregonském Portlandu nemyslitelné), ale Nova Res Beer Café, vyhlášený podnik s rozsáhlým výběrem domácích i zahraničních piv. Mezi zajímavosti patří Lawson’s Double Subshine – double IPA z mikropivovaru Lawson’s Finest Liquids ve Vermontu. Tento pivovar nemá vlastní výčep a jeho piva jsou obtížně k dostání. Zájemci musí sledovat webové stránky pivovaru, kde která piva jsou momentálně k dostání. Obchodní trik, jak povzbudit poptávku?

Jelikož Nova Res nevaří, na večeři musíme jinam. V centru města u mola je řada restaurací. Vybíráme si podnik Street & Co. Restaurace je vyhlášená, na svůj stůl čekáme skoro hodinu, naštěstí u piva. Náš stůl je hned vedle otevřené kuchyně, která připomíná scény z Danteho Pekla: horko, hluk, kouř, metrové plameny, patnáct kuchařů mezi tím kolotá, kupodivu se nikdy nesrazí a nad tím vším se pod nízkým stropem vznáší dusivý oblak spáleného tuku. Evropská unie by jim to dávno zavřela. Jídlo je sice vynikající, ale jsme rádi, že jsme zas venku na ulici na čerstvém vzduchu. Pachuť přepáleného tuku pak splachujeme v nedalekém baru sklenkou bourbonu.

Den 4 – úterý 15. srpna

Allagash Brewing otevírá až v poledne, a tak vyrážíme ráno na prohlídku města. Zabloudíme do přístavních skladů v docích, okukujeme prodejnu všech možných mořských potvor a končíme v pivotéce Craft Beer Cellar se solidním výběrem amerických i zahraničních piv. Doplňujeme zásoby a jedeme se podívat k moři, do státního parku Crescent Beach. Pobřeží je velmi skalnaté, podobné Normandii. Na moři několik rybářských loděk a ti s lepším zrakem mezi námi zahlédli i velrybu.

Ještě celých pět minut, než otevřou!

Je zde hezky, ale povinnost volá, a proto spěcháme do Allagash Brewery, na předměstí Portlandu. Pivovar Allagash, kde se začalo vařit v roce 1995, se zaměřuje na piva belgického stylu a od roku 2007 i na spontánně kvašená piva. Pred vchodem do degustační místnosti dostáváne dřevěné kolečko, na které vyfasujeme u výčepu čtyři různá piva z dnešní degustační nabídky. Zakoupit lze pouze lahvová piva, což take činíme. Sousedky od vedlejšího stolu hrají pytlíčkovanou. Nic lechtivého, jen nový šlágr amerických zahrádek, trefte se pytlíkem do takové dírky, jak říkám, nic lechtivého.

Piva rychle dopita, necelou hodinku to máme do Freeportu, kde nás čeká jeden z nejvyhlášenějších pivovarů Maine – Maine Beer Company. V provozu od roku 2009, stal se rychle známý svými kvalitními pivy a jejich láhve s minimalistickou etiketou (bílá barva, prostý, vesměs černý text) lze dnes koupit ma celém východním pobřeží. Na výčepu pivovaru mají 8 piv, narozdíl od Allagashe je možné si zakoupit jakékoli množství, a navíc je venku před pivorem v provozu pec, kde dělají čerstvou pizzu. Vynikající piva, avšak i tento pivovar má svojí úchylku – procento zisku pivovaru jde na záchranu zeměkoule (pijte ať se zachráníme!), dobré jídlo, hezká děvčata … vcelku vydařené odpoledne.

Den 5 – středa 16. srpna

Z Freeportu podél členitého pobřeží Atlantiku dále na severovýchod, při první ranní zastávce nad sedmičkovou lahví belgického Saison z pivovaru Goose Island googlujeme okolní pivovary a vida – Simplicity Brewing jen s malou zajiždkou od původní trasy je otevřen již od deseti hodin. Není co řešit. Dopíjíme pivo a jedeme na pivo. V pivovaru nás vítá spolumajitelka, typická zrzavá Skotka a stejně vábná piva. Nejsou vysloveně špatná, ale po včerejších lahůdkách máme nastavenou laťku poměrně vysoko. No, raději pryč.

Kolem oběda jsme v pobřežním městečku Camden a na hlavní ulici vídíme poutač Sea Dog Brew Pub. Sea Dog vaří pivo v anglickém stylu již od roku 1993 a v současnosti má několik brew pubs, mimo Maine také v New Hampshire a v Orlandu na Floridě. Řidič je pod hrozbou násilí přinucen okamžitě zastavit a v hustém provozu zaparkovat minivan v mezeře pro Fiat Uno. Pivovar-restaurace s vyhlídkou na zátoku, slušné mořské potvory k jídlu a borůvkové pivo spíše podprůměrné kvality, no – holt každý den není pivní posvícení. Aneb, jak říká jeden moudrý pivař, “dobré pivo dovede pít každý!”

Domorodci jsou zde ale velmi milí. Účtovala asi stoletá čiperná servírka, které úplnou náhodou propadla Jirkova karta mezírkou na podleze terasy dolů k moři. A protože začínal příliv, zmizel Jirka i se servírkou asi na půl hodiny kdesi pod námi. Vrátili se oba v dobré náladě i s kartou. Láďa měl zase konverzaci s místním důchodcem na toaletách. Láďa, jak viděl kolegu o berlích, chěl být vtipný a povídá, že ta mušle, co zbyla na důchodce, není tak nízo kvůli tomu, že by měl krátké nohy, ale dlouhé… Takže jsme při odchodu raději zrychlili krok.

Pár mil za městem je státní park Camden Hills. Pohodlně vyjíždíme autem až na vyhlídku na moře a městečko pod námi – jako typičtí američtí turisté. Pak někdo dostal nápad, že ten kopeček kousek dál je malinko vyšší a že odtud bude ještě lepší výhled. No – byl, ale po hodině namáhavého stoupání a v sandálech. Ten kopeček, Mt Megunticook, byl totiž pořádný krpál a výstup dlouhý 2 míle, s převýšením okolo 700 stop. Nicméně ten výhled stál za tu námahu. Nekonečná modř Atlantiku kontrastující se zeleným členitým pobřežím, na ostrově na dalekém obzoru se rýsovaly proti obloze gigantické bílé větrníky generující ekologicky nezávadnou čistou elektřinu, vše čisté, nikde ani pohozená slupka od banánu…Láďa z toho všeho byl tak naměko, že ani nedošel zpět k autu a výprava mu musela jet naproti.

Pěkný, ale že bych to musel vidět dvakrát…

V podvečer vyrážíme z parku směrem na Ellsworth, rychle se ubytujeme a spěcháme do místního pivovaru Airline Brewing Company. Malá hospůdka v anglickém stylu, přilehlý pivovar – to vše v bývalé textilní továrně. Je půl devátě večer a kuchař už šel spát, majitel pivovaru někde vyhrabal misku kukuřičných čipsů a salzu, takže hlavní příjem kalorií po namáhavé tůře dostáváme zase z piva. Některá, jako třeba žitný ejl, velmi dobrá, jiná slabší. A zvláštní název pivovaru? Podle názvu ulice, kde byl původně umístěn.

Den 6 – čtvrtek 17. srpna

Dnes náš čeká jedno z nejzajímavějších míst trasy – národní park Acadia na ostrově Mt Deseret. S pevninou je spojen mostem. Hlavním bodem návštěvy parku je výstup na 1 530 stop vysokou nejvyšší horu ostrova Mt Cadillac. Před příjezdem na most vedoucí k ostrovu s úžasem sledujeme jak vedle nás z letiště Hancock County Bar startuje dokonale rekonstruovaná létající pevnost z druhé světové války B 17. O něco později si vychutnáváme pohled na její elegantní let nad ostrovem Mt. Desert. Úžasný zážitek. Nejprve ale objíždíme východní pobřeží u Atlantiku a rácháme si nohy na pláži, tím ztrácíme čas a tak opět následuje “american tramping” – na vrchol jedeme autem. Obkroužíme vrchol s překrásnými výhledy na městečko Bar Harbor a rozeklané pobřeží Maine. Láďa byl u vytržení, z toho že vrcholek má stejnou nadmořskou výšku, jako jeho rodný Cheb, a co prý musí z Chebu urazit voda cesty, než se dotane k moři, které tady máme pod nohama.

Tím fyzické i vlastivědné aktivity pro dnešek končí a rychle se přesunujeme do jediného dnešního pivovaru, Atlantic Brewing Company na západní straně ostrova. V porovnání s narvaným národním parkem je zde klid a krásně zde voní uzená žebírka, připravovaná ve speciálním prastarém kotli, pod kterým se topí tvrdým dřevem. Pivovar začal původně v roce 1990 v Bar Harbor, kde je dodnes menší provoz, ale v roce 1998 musela být výroba piva přesunuta sem do rozsáhlejších prostor. Nabídka standardní, včetně speciality Maine – borůvkového piva (však je to borůvkový stát). Ale jednoznačným králem odpoledne byla uzená žebírka přímo z pece.

Posilněni se vracíme zpět na východní část ostrova do Bar Harbor, kde v proslulém West Street Café ochutnáváme místní specialitu – humra. Tuto mořskou potvoru nám servíruje užvaněná bulharská bába. Humr je skvělý, ale vyloupat maso z klepet bez zranění dá hodně práce. Humr nakonec zdolán, krunýř lítá na všechny strany a nikdo se nezranil. Unavený Jiří šel bydlet, zbytek výpravy pokračoval v místním baru a pak nebyl schopen i v téhle male díře asi hodinu trefit na ubikace.

Souboj s obludou.

Den 7 – pátek 18. srpna

Po několika slunečných dnech se blíží déšt, kterému se snažíme ujet. Na sever od parku Acadia se pobřeží Maine stáčí více na východ než na sever a krajina začíná připomínat severskou tajgu. Zalidnění řídne, přibývají smrkové lesy střídající se s horskými loukami. Některé s nich vypadají jako kus opravdové tundry, ale pohled zblízka odhlail, že jsou to ohromné borůvkové plantáže! Avšak i ty ubývají a vidíme jen pokroucené zakrslé stormy. Nechce se věřit, že to není konec světa a že na sever od této pustiny je ještě civilizace kanadských velkoměst. Všude u silnice upoznornění: pozor na losy. Srážka s tímto zvířetem velkým jako kůň stojící na koni by asi nedopadla pro auto dobře. Před polednem jsme v parku Quoddy, nejvýchodněji položené části USA. Neprší, tak vyrážíme na 4 míle dlouhou okružní stezku podél pobřeží. Láďa se na chvíli ztratil na borůvkách, ale byl včas nalezen a dopraven do cíle. Fotíme se u majáku na nejvýchodnějším bodě USA.Tady otáčel Forest Gump svůj běh napříč USA a tady otáčíme i my.

V nejvýchodnějším pivovaru USA pijeme jubilejní sté pivo výpravy. No, mohlo být lepší…

Kam? Do městečka Lubec, kde je nejvýchodněji položený americký pivovar. Povedený, vskutku! K jídlu nic, pivo kvality podprůměrné, pšenice dokonce vyslovená sr… Důvod je do značné míry objasněn při návštěve záchodků: provoz pivovaru je totiž otevřený prostor mezi kuchyní a záchodkem. Že by nový experiment se spontánním kvašením? Na regálu výčepu objevujeme zaprášenou třetinku Budvaru, po bližším ohledání zjištujeme že byla vyrobena v květnu 1989. Na dně patrná předrevoluční usazenina. Jak se sem ta láhev dostala, barmanka neví. Městečko vypadá přesně tak, jak si představujeme zoufalou osadu někde na konci světa. Hladoví opouštíme toto divné místo a zastavujeme u pojízdné kuchyně u kraje silnice. Kupodivu zde nacházíme nejlepší fish and chips zájezdu. Začíná pršet, tak rychle do Bangoru, kde jak doufáme, bude lepší pivo.

Bangor s 32 tisící obyvateli je druhé největší město Maine. Bohužel jsme přijeli již za tmy a deště, z města toho moc vidět nebylo. Po ubytování jedeme asi 2 míle do centra do pivovaru 2 Feet Brewing. Ač je pátek osm večer, jsme zde jediní hosté. Po Lubecu je to zlepšení, obsluha slušná, pivo průměrné, jídlo mizerné. Come on! Jdeme spát, ráno nás čeká brzké vstávání a náročný den.

Den 8 – sobota 19. srpna

Tento den měl být jeden ze zlatých hřebů cesty. Návštěva státního parku s pralesem Baxter a výstup na nejvyšší horu Maine, Mt Katohdin ( 5 267 stop či 1 605 metrů, o dva metry vyšší než Sněžka). Vzhledem k omezeným prostorám pro parkování v odlehlém parku je nutné předem zakoupit povolení vstupu. Povolení je nutné předložit při vjezdu do parku před 7 hodinou ráno, jinak propadá. Náš nocleh v Bangoru byl zhruba 2 hodiny od parku. Takže budíček máme v půl páté ráno. Slepenýma očima koukáme, jak to vypadá venku. Prší. Lézt někam na kopec v dešti a mracích je nesmysl, vyhlašujeme pokračování spánku, nikdo nic nenamítá. Takže v 7 ráno jdeme snídani a pak hezky za světla vyrážíme do Baxteru.

Posilněni spánkem volíme alternativní horskou tůru. Namísto Mt Katohdin mnohem nižší (3 110 stop, 948 metrů) vysoký kopec South Turner. Na vrchol jsou to 2 míle, brnkačka? Ani náhodou. První půl mile rovinka či mírné stoupání, ale pak jde najednou do tuhého. Stezka začíná strmě stoupat a pokračuje po balvanech a skalách až na vrchol. Nejhorší je vlhkost vzduchu 95 – 100 %. Jdeme v mracích a ač je asi jen +15 ^oC, jsme brzo zcela propocení. Voda teče z nás i po nás. Láďa nakonec kvůli náročnému terénu šetří svůj kotník a vrací se zpět k autu, jak si aspoň ostatní myslí. I on si to myslel. Zbytek je po 90 minutách mučivého výstupu vyčerpán konečně na vrcholu, nad hranicí lesa. Mraky se na chvíli protrhávají a odhajují část Mt Katohdinu. Strmý sestup dolů není také žádná procházka parkem, kluzké skály nabízejí bezpočet příležitostí pádu. Propocení po hodinovém sestupu doráží trojice kamzíků k autu, kde už čeká zničený Láda, okolní auta pomalovaná piktogramy. I on měl své zajímavé zážitky. Podařilo se mu sejít ze stezky, a když to zjistil, byl už tak daleko, že se neuměl po svých stopách vrátit zpět. Tak se různě motal a bloudil ve skalách, bažinách a křovinách a přemýšlel, jaká to bude ostuda, až ho bude muset hledat záchranná služba. Ale osud se nad ním smiloval a nějak se mu podařilo najít cestu jinou a dojít k parkovišti. Některé lidi tam hledali i měsíc..

Po prašné cestě objíždíme severní část parku, popíjíme piva, mezitím vysvitlo slunce a svět hned vypadá mnohem veseleji. Nocujeme v městečku Millinocket nedaleko parku, které má necelých 4 500 obyvatel, zhruba polovinu, co v roce 1970: výsledek bankrotu zpracování dřeva a výroby papíru. Máme dvě ložnice, kuchyň a koupelnu v zálesácké ubytovně sloužící hlavně pro borce, kteří zde na Mt Katohdin končí 2 200 mil dlouhý “Apalachian Trail”. Večer vyrážíme do baru U modrého vola – Blue Oxen Saloon. Hospoda z knihovny, krb, kolem poustevníci a lesní skřítci. Jako živí, jeden zkouší i hrát na kytaru. Z restaurace přes ulici objednáváme pizzu a zveme děvčata od vedlejšího stolu. Láďa je dojal svým srdceryvným příběhem o bloudění v pralese, tak mu chodila pro pivo a utěšovala ho. Toho medvěda si ale vymejšlet nemusel… Na závěr pak doutník na lavičce na náměstí, které vypadá skoro jak jihočeská náves. Přežili jsme ve zdraví dost náročný den bez pivovaru.

Holky, ten medvěd byl táákhle velikej!

Dokončení zítra.

Převzato z LadislavJakl.cz