Variace na literární téma aneb Mezi řekou svatého Vavřince a jezerem Champlainovým

Městem Quèbec, když si tak zpětně všechno promítám, jsme mohli kanadskou část našeho výletu ukončit a o nic zvláštního bychom nepřišli. Avšak rarach pokušitel mě ponoukal - jeď ještě dál podél toho svatého Vavřince až tam, kde v širokánském ústí se říční voda mísí s mořskou, má to být eldorádo všech možných velryb, a pak ještě dál, kde vybíhá širokým obloukem do Atlantiku poloostrov Gaspé, v jehož popisu je tvůj průvodce nápadně skoupý, třeba tam najdeš kus krajinné krásy dosud neobjevené… Poslechl jsem raracha s následujícím výsledkem: hned za městem anoncuje můj průvodce vodopád Montmorency nebývalé krásy. A opravdu, vodopád je vidět už ze silnice a pěkný by takhle byl. Jenže: u vjezdu brána, u brány domeček, v tom domečku kasička, vstupné za osobu, s´il vous plaît, třicet dolarů. I hrome. Takové Norsko je vodopádů plné, vyšších, mohutnějších, nádhernějších, a nikdo nechce ani øre. Už mi to kšeftování s přírodou začíná lézt na nervy. Nu, o dvacet kilometrů dál je něco přece jen zadarmo k pokochání: mohutný, rozložitý novogotický chrám, sám Řím by se za takový nemusel stydět, a je to Sainte-Anne de Beaupré, údajně nejstarší poutní místo v celičké Americe severně od Mexika. Musí asi být silně frekventované, k chrámu příléhá travnaté parkoviště, že by na něm divize artilerie parkovat mohla, ale pouť se právě nepořádá, takže tam můžeme zajet s Vaňouskem a za poplatek 12 dolarů strávit noc. V kterýžto peníz je zahrnut i dikobraz, co tamhle šramotí v křoví, krom veverek jediné seznámení s kanadskou zvěří. Chrám ovšem stojí za prohlídku, náderná a přitom vkusná výzdoba, zlacení a obrazy, i když novějšího data… jenže začíná pršet, prší čím dál hustěji, z mlh se občas vynoří lesnaté vrchy Laurentid a vypovídají o tom, jak hezky by tady bylo, kdyby bylo hezky. O sto kilometrů dál – co to je na Kanadu - mapa oznamuje Parc marin de Saguenay-Saint Laurent, tady by měly být ty velryby. Nalodíme se tedy na převozní koráb do Rivière du Loup (Vlčí řeka), udělalo se dokonce sluníčko a já obhlížím triedrem vodstva, uzřím-li kde vymrštit se velrybí ocas, nebo aspoň vychrlit fontánu. Ale velryby, potvory, nejsou ochotné předvést tyto ukázkové kumšty, takže jediným výsledkem pátrání jsou dva bílé hřbety v dosti značné dálce – běluhy? A teď… přece jen: černá ploutev si to šine kolem lodního boku, pod hladinou tmavá linie obrovských zad… že by velrybí dravec orca, po česku, tuším, kosatka? Čorti znajut. Po hodině a čtvrt je převozu konec a my jsme tedy na tom poloostrově Gaspé, co jsem si od něj sliboval cosi mimořádného. Ale nabízejí se oku mému jen roztahané osady jedna za druhou, občas městečko, domky, domečky, vlevo nijak zvlášť dramatické moře – nebo pořád ještě řeka? a v dálce čím dál mlhavěji obrys severního břehu. K tomu se dává znovu do deště… zjišťuji, že mě objevitelské zaujetí opouští. Obracíme kormidlo k jihu, přes horský hřbet a podél řeky Cascapédia – řeka vedle řeky a každá nejmíň jako Labe – k jižnímu břehu poloostrova a dál provincií New Brunswick zpátky do USA. Dobrých tisíc kilometrů jsme mohli Vaňouskovi ušetřit, kdybych býval odolal rarašímu vábení.

Provincie New Brunswick se rozkládá na ploše jako Francie s Belgií, to už se jeden projede. Jinak na ní není nic zvláštního až na skutečnost, že se tady pocestný zase bez obtíží domluví anglicky. V nás dvou však budí domovské pocity: jsmeť obyvateli staroslavného království hannoverského, a město Braunschweig leží 50 km od našeho příbytku. Kvůli nám ovšem provincie své jméno neobdržela, nýbrž k poctě anglického krále Jiřího III, kterýžto z Braunschweigu pocházel a ku konci své vlády se zbláznil. My málem taky z těch stovek kilometrů, kde kromě nekonečných lesů nemá oko na čem spočinout, až – konečně! Zelená ploška na mapě zvěstuje zase jeden National Park, ale jaký! To kakaově zbarvené moře na levoboku je proslulý záliv Fundy Bay, v celém světě ojedinělý rekordním rozdílem přílivu a odlivu. Rozdíl obnáší něco kolem sedmi až osmi metrů, ale když si vzpomene, dovede prý udělat metrů až šestnáct, nebo to aspoň tvrdí moje příručka. Vědátoři přpisují ten úkaz nálevkovitému zálivu, tvaru dna a podobným okolnostem, ale ty by se snad našly i jinde, takže nevím. Indiánská legenda má jednodušší vysvětlení: to prý Manitou kdysi zatoužil po koupeli, ale voda zálivu mu byla příliš mělká; i požádal bobra, aby ji zadržel hrází. Hráz se však nelíbila velrybě; práskla do mí ocasem s takovou vehemencí, až se prolomila a voda se vyhrnula ven. Zda se Manitou stačil vykoupat, o tom legenda mlčí. Od těch dob moře pulsuje sem a tam, nahoru dolů, jeden by nevěřil, co dokáže velryba, když se pořádně dožere. Nejlepší místo k pozorování toho úkazu sluje Hopewell Rocks, i jdeme se taky podívat. Jak už ani jinak nelze, je nutno nejdřív projít budovou návštěvního střediska a zapravit vstupné, ale na rozdíl od mnohem skromnějších divů, kde také všude chtějí prachy, stojí ten výdaj tentokrát za to. Panuje právě odliv – je moudré načasovat návštěvu tak, aby panoval – a stanuvše na pozorovací plošině sledujeme drobné postavičky hluboko pod námi, špacírující mezi roztodivně ohlodanými skálami. Slezeme tedy po dřevěném schodišti a špacírujeme rovněž. Je to divný pocit, chodit si takhle po dně mořském, vpravo vlevo skály arkosového pískovce, vyhlodané do tvaru obřích kyjů a obrostlé mořskými řasami kam až příliv dosáhne, a že dosáhne pěkně vysoko. Jen je třeba nezmeškat chvíli, kdy voda začne bystrým tempem zase stoupat; pro ty, co neumějí dost rychle utíkat – popřípadě plavat – je k dispozici vysoká plošina, na níž lze vylézt a vyčkat příštího odlivu. Zbývá do něj dvanáct hodin, což musí být pořádná otrava, i ubíráme se raději spěšně zpět.

A pak už nezbývá z provincie New Brunswick a tím i celé Kanady víc než zase pár set kilometrů, na jejich konci městys Saint Stephen, kde za zbytek kanadské měny dotankujeme Vaňouse až po hrdlo, a absolvovaše hraniční kontrolu, vjíždíme na půdu USA, stát Maine. A teprve zde jsem nalezl, po čem prahlo srdce mé a za čím jsem marně objížděl Řeku svatého Vavřince: nedotčenou, neučesanou a nezpoplatněnou, sídly lidskými neprostoupenou divočinu. Abych opět provedl srovnání: rozkládá se stát Maine na ploše 91.646 km² neboli ještě o pětinu větší než veškerá Republika česká; a dobré dvě třetiny z toho tvoří ona svrchu zmíněná divočina. Není v ní cest, leda k nějaké drobné přehradě nebo dřevorubeckému táboru, nepříliš sjízdných a obvykle uzavřených. Dalo by se tudy překrásně potoulat pešky, po zvěřích stezičkách nebo jen tak napříč divočinou, s mapou a kompasem, což bych s radostí podnikl zamlada, ale s osmi křížky na hřbetě… Nicméně existuje způsob, jak si i stařec obtížený věkem může užít té nádhery: na jezeře Millinocket nabízí své služby letecká společnost Kathadin Air o jednom muži a jednom hydroplánu, což obojí si lze za poplatek 85 US $ na půl hodiny pronajmout. A abych to pověděl hned, byl z toho zlatý hřeb celé naší pouti. Pod námi nedozírná rozloha lesů ve všech barvách indiánského léta, narudlé plochy slatin, tu blíž, tu opodál se zvedá kamenná masa hory Katahdin, a jezera, jezera na všech stranách. Tu pilot udělá smělý obrat a na cosi ukazuje… dva losi tam stojí na břehu bažinaté říčky, moje družka kvílí nadšením poněkud jednotvárným, nemohouc najít výstižnějšího slova než "úžasné, užasné, úžasné!" Až plováky zase zčeří jezerní hladinu a my víme, že jsme právě absolvovali jeden ze svých životních zážitků. Zbytek dne pak lze strávit u jezera Tongue Pond, navzdory svému názvu (pond = rybníček) dosti rozlehlého, v lesích a skalinách zaklíněného, a tak čirého, že ani moje hygieny vždy přísně dbalá choť nemá námitek, když z něj naberu denní zásobu pitné vody. A ještě si musím zaplavat, nejspíš už naposledy v tomto roce, voda je už dosti, řekněme, otužilecká, ale nemohu se nabažit pocitu čirosti, v němž není rozdílu ve vzduchu nad sebou a hlubiny pod sebou. Velebeno budiž Maine!

A abych nezapomněl, ještě o jednom krajinném divu se musím zmínit, jehož jméno je Acadia, hornatý a členitý, z Atlantiku čnící ostrov, z jehož vrcholů je nádherný rozhled po okolních jezerech, moři, průlivech a ostrovech. Je sice neděle a lidstva jako o pouti, ale však i my jsme drobní mravenečkové toho hemžení, nesdílím ono pokrytecké krčení nosů nad pořád těmi pitomými turisty všude. Pokochavše se dostatečně pokračujeme dál, přes hranici státu New Hampshire. Očekával bych, že se bude něčím pdobat anglickému hrabství téhož jména, ale podobá se mu asi tak jako Nový Zéland nizozemskému kraji Zeeland, to jest nijak. Zato se blížíme dějišti knihy Cesta na severozápad. Ty vysoké, lesnaté hory před námi, peřejnatá řeka Swift river, to jsou White Mountains, jež čněly co hrozivá, nepřekročitelná hradba mezi Rogersovými harcovníky a nadějí záchrany v osídlenějším kraji. Řeka Connecticut, přes niž jsme právě prohrčeli do sousedního státu Vermont, je ta, po jejíchž peřejích a vodopádech se potácel vor se k smrti zuboženým zbytkem Rogersovy výpravy. Jen tu pevnost Čtyřku, kde trosečníci konečně našli záchranu a pomoc, nemohu nikde najít, asi ji už definitivně vzal čas. Vermont se zapsal do dějin tím, že dlouho trval na své suverenitě, než jeho otcové přece jen přivolili k včlenění do severoamerické Unie; hlavní město Montpelier je pak ze všech hlavních měst USA nejmrňavější a taky nenavštívitelné, i kdyby toho byl poutník lačen, jako že není příliš proč; skrze samé úřední budovy a k nim přináležející vyhrazená parkoviště není kde zastavit. Vrhneme tedy letmý pohled na zlatou báň zdejšího Kapitolu a ujíždíme dál, nevelkým, avšak divoce romantickým pohořím Mansfield, až se ukáže dlouhý most, a ten pruh vody pod ním je jezero Champlainovo, čímž jsem zase u té literatury.

Zkouším si představit harcovnické prámy, mířící neslyšně k severu, někde ze skrytu po nich slídí indiánská kanoe, na přídi francouzský důstojník v bílé uniformě… starý vodák jsem, ale při téhle rozvlněné hladině bych na přídi nestál, spíš bych měl starost, abych se neudělal. Asiže pan autor postrádal osobní zkušenosti s pádlováním na velkých jezerech, což není taková legrácka, jak by si někdo mohl myslet. Vůbec se nestačím divit, jak románoví indiáni a jiní dobrodruzi jako by nic pádlují po proudu i proti proudu, po větru i proti větru… jak to dělají? Už na vcelku krotké Lužnici dá sakramentskou lopotu upádlovat proti proudu sto metrů; a na trochu rozlehlejším jezeře nemíří kanoe, kam chce posádka, i kdyby jí oči tou dřinou z důlků lezly, nýbrž kam chce vítr. Něco jsem si zase nedovedl představit já: harcovníci obeplouvají ostrov Grand Isle a chystají se utábořit, avšak major Rogers varuje: je tam les, jistě se v něm skrývají nepřátelští indiáni. Získal jsem z toho dojem ostrůvku tak velikosti Štvanice, a on je to hromský kus země, na délku dobrých dvacet kilometrů a na šířku pět, indiánů by musely být tisíce, aby jej celý obsadili. Musím si to zapsat za uši: než začnu o něčem psát, vlastní zkuseností se přesvědčit, jak vypadá místo děje, což žádný popis nenahradí. Zato se na Grand Isle nalézá kemping s největší koncentrací veverek snad v celé Americe.

Dál to pak jde přes jezero přívozem – šplouchá to vydatně – a když na druhé straně vyjíždíme z převozního prámu, jsme opět ve státu New York, čímž se kruh našeho putování pomalu uzavírá. Ještě… ukořistil jsem kdesi letáček, vybízející k návštěvě kaňonu říčky Ausable. Na obrázcích vypadá náramně, hluboko zakleslá ve skalní strži, s peřejemi a vodopády, to musím vidět. A ono… no dobře, divoká, peřejnatá říčka by tu tedy v principu byla. Prodírá se úzkou strží a ze silničního můstku je na ni zajímavý pohled; ty skály, ta divoká voda… to by mohlo být ono místo, kde zálesák Sokolí oko a jeho dva indiánští druzi v Cooperově románu Poslední Mohykán odolávali nástrahám lstivých Huronů. I chtělo by se mi dát se unášet na vlnách fantazie, jenže zase: návštěvní středisko zvící radnice středního města, suvenýry, trička, tretky a cingrličky, přemaštěné vstupné, a v rokli atrakce přes atrakci pro vyřádění těm, jimž nestačí taková, jak ji Pánbůh stvořil… ach jo. Už je to zase tady, příroda naondulovaná dle představ obchodníků v turistice, kdepak vlny fantazie. Pozdě si uvědomuji, že jakmile nabízí přírodní krásy informační letáček, jest záhodno se sebrat a ujíždět na opačnou stranu, k místům, jež nevelebí turistická reklama. Jen mi je divno… proč zrovna v Americe? Proč nenalézám ten třeskutý rumrejch, to neurvalé zpeněžení přírody u nás v Evropě, nebo aspoň ne v té obludné míře? Proč Američanům nevadí vydávat ty mastné sumy za podívanou sice poutavou, ale vcelku druhořadou? Proč… nu, podívejme se, kdo tak kolem sebe hází penězi, jako by byl majitelem zlatých dolů, že ano. Pomineme-li kdovínačem zbohatlé Rusy, jsou to Japonci… a Američané. Obojí mají dovolenou ve srovnání s evropskými obyčeji kratičkou, peníz, jejž našinec rozloží na půldruha měsíce, utratí za týden. Ale ani to nebude všechno. Za mé poslední návštěvy USA obnášelo vstupné do takového národního parku Yosemite – co je proti němu tohle Ausable – tři, pět dolarů. Dnes se udělá vír v peněžence, a tušil bych proč. Tehdy, před sedmnácti lety, sloužilo vstupné provozu a údržbě národního parku. Teď vyfutrování chronicky podvyživené státní kasy, která je schopná pohltit i poklad královny ze Sáby, aniž by své podvyživenosti za nehet odpomohla.

Dokončení zítra