Kanada francouzská aneb Z Kingstonu po Quèbec

Div nese jméno Thousand islands – Tisíc ostrovů - no, nepočítal jsem je, ale vypadají na to. Bludiště ostrovů, ostrůvků a ostrůvečků v místech, kde se vody jezera Ontario spojují s širokým proudem Saint Lawrence Stream, po našem Řekou svatého Vavřince. U přístaviště už čeká koráb imitující mississippské parlolodi z předminulého století, jenž nás za nějaký dolar dopraví k řečenému divu. A opravdu, nevycházím z vytržení. Udělalo se zrovna nejvýstavnější pohlednicové počasí, jezerní hladina se jen leskne a z ní vyvstává čím dál hustší spleť skalnatých ostrovů. Červenavá barva žuly, temná zeleň borovic… něco mi to všechno připomíná… už vím. Skandinávské šéry, nejkrásnější mořskou krajinu, jakou kde ve světě spatřilo oko mé. Ledaže u švédských či finských břehů… no, také se na leckterém ostrůvku krčí domeček, přístavní můstek, u něj lodička. Ale ne na každém, a dál od obydlené pevniny jsou už ostrůvky rukou lidskou nedotčené. Tady není kouska skály, aby na ní netrůnil… ale kdepak domeček. Vily, paláce, milionářská sídla, a u přístavního můstku ne skromná lodička, ale běloskvoucí jachta. Playground of the richests, rejdiště nejbohatších, komentuje ten úkaz lodní rozhlas. Jsem vzdálen toho, abych někomu záviděl jeho jmění, ale jako u té Niagary, i zde bych přál přírodnímu divu, aby byl o něco přírodnější. Snad abych se příště vydal zase jednou do Švédska; Amerika má se sladěním přírody s potřebami lidskými zřejmě svou potíž. Ale i tak to byl pěkný zážitek.

Příštího dne už vede cesta k severu, k městysu Hawkesbury, do nějž by jinak nic nebylo, ale za mostem přes řeku Ottawu – vešly by se na ni dva Dunaje vedle sebe – se prostírá provincie Quèbec, jak patrno z té obrácené čárky nad e už jiný, francouzský svět. Až do Pařížského míru r. 1763. jímž skončily vleklé britsko-francouzské války, byl tento obrovský kus země vlastnictvím francouzské koruny, a býval by jím snad i zůstal, kdyby za a) nezmizela řečená koruna v krvavých zmatcích jakobínské revoluce, za b) nebylo definitivní porážky francouzských vojsk v bitvě na Plaines d´Abraham před branami Quèbecu dne 13. září 1759, za c) a především kdyby Francie dokázala osídlit rozlehlá území své americké kolonie zemědělským obyvatelstvem. Jenže lov kožešinové zvěře a obchod se dřevem se jevily být jak výnosnější, tak i méně pracné než vláčet se za pluhem; z kanadských Francouzů se tak stali zdatní zálesáci a cestovatelé (voyageurs) po širých prostorách divočiny, nikoli však sedláci s pevným vztahem k půdě, což se nakonec vymstilo. Nepomohlo ani, že Francouzi se svou zálesáckou zkušeností uměli daleko lépe vyjít s indiánskými kmeny a najít v nich účinné spojence v boji proti Britům, i tak nakonec zavlála vlajka Spojeného království nad dobytým Quèbecem, zatímco prapor s bourbonskými liliemi klesl se stožáru. Ne však docela ani definitivně: Vaňousek se šine úzkou silničkou podél ottawského proudu, a před každým – nejmíň – druhým domkem hrdě a odbojně plápolá tmavomodrá vlajka s bílým křížem a bourbonskou lilií v každém rohu. Tím jsme se dostali k tématu quèbeckého separatismu, u nějž bych se chvíli pozdržel, jelikož by mohl být pro leckoho poučný.

Ani po více než dvou staletích nestrávilo zdejší obyvatelstvo příslušnost k až příliš britské Kanadě, a zatoužilo – ne celé, ale ze značné části – po suverenitě. Separatistická strana Parti Quèbécois si podvakrát (1980 a 1995) vynutila referendum; obě sice dopadla pro příznivce quėbecké samostatnosti nepříznivě, ale jen o příslovečný fous – 49,42 % pro, 50,58% proti v roce 1995, k tomu se ke slovu mocně hlásilo teroristické hnutí FLQ (Front de libération du Quèbec) s programem přeměny provincie v marxistický stát… Dnes už heslo Quèbec libre tolik nezabírá; ukázaloť se, že suverenita nemusí být takové terno, jak si vlastenecká srdce představují. Velké firmy, vyplašené vyhlídkou na odtržení Quèbecu od Kanady jej horempádem opouštěly a stěhovaly se do Ontaria i jinam; místo Montréalu se tak centrem kanadského průmyslu a obchodu stalo Toronto. Rovněž letecké společnosti upustily Montréal jako horkou bramboru a učinily střediskem vzdušné dopravy v této části světa Toronto… Přijde prostě na to, odkud se kdo na eventualitu samostatnosti dívá. Vnitřní pohled může být povznášející: prapor s liliemi vlaje, hymna hřmí, snad i regiment vojska mašíruje, ne že by byl k nějaké potřebě, ale patří se to tak… konečně jsme svobodní, konečně jsme vlastními pány! Z pohledu mezinárodní společnosti to může vypadat jinak. Nedostanou se v tom Quèbecu k moci nějací blázni? Nezačnou vyvlastňovat, znevýhodňovat, nebo přinejmenším zdaňovat, ona taková suverenita stojí i pěkné prachy… jen pryč odtud! Jen pryč někam, kde víme, na čem jsme! I jest dlužno býti opatrný s hrdou nezávislostí, jenž si sama vystačí a od nikoho nic nepotřebuje, ne že bych chtěl na něco či někoho narážet.

Mezitím se Vaňousek došinul k obci jménem Oka, na níž by nebylo nic moc k vidění, leda rozlehlý kemping na soutoku Ottawy s Řekou svatého Vavřince, jež se zde ovšem nazývá Fleuve Saint-Laurent. Jdu se podívat, jestli by to tady nebylo k nějakému zaplavání, a ustrnu. To že je řeka? Druhý břeh jen jako šedivá linie na obzoru, kdyby mi někdo řekl, že stojím na břehu moře, taky bych mu uvěřil. A k zaplavání to moc nebylo, hlásím, je soutok Ottawy s Vavřincem širokánský, ale mělký; ubrodím půl kilometru, než mi je vody po kolena. Přesto; že je to ale vodnatá země, tahle Kanada. Ještě vícekrát se budu takhle divit. Zatím se ale divím něčemu jinému: Kanada je země přísně dvojjazyčná, každý, i sebenepatrnější nápis jak anglicky, tak francouzsky, všude, jen v Quèbecu ne. I takový ten červený šestiúhelník před křižovatkou na celém světě hlásá STOP, ale tady… ARRÊT. To už mi jde ta svébytnost trochu daleko. Zdejší obyvatelstvo sice mluví ze 79% francouzsky, ale je tu i desetiprocentní anglickojazyčná menšina; jak k tomu přijde, že si ve svém jazyce nikde slůvka nepřečte? Sám… no, francouzsky skoro všechno přečtu, ledaco i vymektám, když ale Francouz začne mlít papulou, jsem z toho janek. Naštěstí vládne skoro každý francouzský Kanaďan více či méně jazykem anglickým; a jsou to lidičkové vlídní, přátelští, v mezích mé francouzštiny a jejich angličtiny hovorní, žádných xenofobních sentimentů jsem nikde nezaznamenal. Jen silniční provoz je o poznání chaotičtější než vedle v Ontariu. I připadám si zase trochu jako mezi průlivem La Manche a Golfe du Lion, neboť čtyř set let je málo, aby se podstatněji změnil duch francouzský, letora středomořská.

Uvědomuji si teď, že pro českého čtenáře může být Kanada synonymem panenské divočiny, nekonečných hvozdů rukou lidskou nedotčných, řek a jezer; i spěchám, abych vydal svědectví o tomto fenoménu. Příležitostí je dost, celý severní svatovavřinecký břeh lemuje vysočina kanadských Laurentid, tam si může český, trampskou romantikou odkojený poutník přijít na své. Laurentidy v sobě zahrnují větší množství chráněných oblastí zvaných buď Parc National nebo Réserve faunique, kteréžto slůvko by napovídalo, že se to tady bude hemžit samými losy, medvědy, rosomáky a jinou divou zvěří… nu, třeba se i hemží. Ale neukazuje se, aby nám udělala radost; jen jednou jsem stačil zahlédnout bobra chvatně pádlujícího jezerem, a pak už jen veverky. Zato jich je spousta a jsou naprosto všude, v městských zahrádkách i v divočině divočinoucí. Velké šedivé veverky s huňatým chvostem, malé rezavé veverky akrobatky, balancující obratně na drátech elektrického vedení, ještě menší chipmunk s kožíškem pruhovaným jako divoké podsvinče, kdyby USA neměly v erbu bělohlavého orla a Kanada javorový list, mohly by si do něj dát veverku. Jinak jsou kanadské přírodní rezervace, jak se mi předvedly, divočina dosti učesaná. Jako vzorek jsme si vybrali národní park De la Mauricie: vede jím parádní asfaltovaná silnice s odbočkami k význačným pozoruhodnostem, jakož ovšem i s přemnoha zákazy a příkazy, u vjezdu parkoviště jako sokolský stadion – asi tady musí být v létě pěkně narváno - neméně parádní návštěvní středisko, kde jest dlužno se zaregistrovati a hodlá-li poutník se utábořit, také zaplatiti (pro informaci: ubytovné ve vlastním vozidle nebo stanu obnáší něco mezi 30 až 40 kanadskými dolary za noc a číslované místo, v přepočtu 750 až 1000 kaček českých). Zmíněné pozoruhodnosti pak sestávají hlavně z nesčetných jezer, jaká jsou ovšem k vidění i mimo národní a jiné parky, ledaže obestavěná domky, vilami, chajdami a chatrčemi, to tady si poutník užije volné přírody přece jen víc. I jsem trochu… neříkám že rozladěn. Od pojmu divočina bych však očekával něco poněkud jiného. Zato se nám předvedl v plné nádheře kanadský podzim, indian summer, jenž nás pak měl provázet do samého závěru cesty. Stromoví hraje barvami od zářivě zlaté přes všechny odstíny oranžové, růžové, červené až po temně rudofialovou, do toho temně zelené ostrovy jehličin… slovem ni písmem nelze tu krásu vylíčit, a jak jsem pak zjistil doma, ani vyfotografovat, jen vtisknout do očí a do paměti.

Což by tak zatím mohlo být všechno o půvabech kanadské přírody, a zítra zamíříme k samému srdci provincie Quèbec, jímž je, jak jinak, město Quèbec. Nikoli nějvětší, tím je Montréal, zato historické: založil je průkopník a objevitel Samuel de Champlain už v roce 1608. Též velmi francouzské, až by si jedinec se zálibou v paranormálních jevech mohl myslet, že je nadpřirozená moc vyzvedla někde v povodí Seiny a upustila nad Řekou sv… pardon, Fleuve Saint-Laurent. Uličky a náměstíčka vroubená kavárnami a restauranty, předzahrádky vyhřezlé do ulice, kolem stolků sedí monsieurs a mesdames, oddávajíce se rozsáhlému debužírování (déboucher, čti debušé = otvírat flašku), jelikož pravému synu Gallie není za rozkošný obídek líto ani času, ani peněz. Mansardové střechy, výlohy vyvedené v onom pro Francii typickém slohu Belle époque, vznosná katedrála Notre dame de Quèbec, ovšemže katolická, jiná náboženství se tady na rozdíl od USA nevedou, a nade vším mohutná, hradovitá stavba Château Frontenac. Kdež však nesídlí místodržící krále Ludvíka, jak by se mohlo zdát, nýbrž je to hotel, sám francouzský Pámbu ví, odkud se do něj nabere tolik hostů. Toho krále Ludvíka jsem neutrousil náhodou; na uličních štítcích i mnohde jinde čtu slovo royal, na královskou dobu upomínají pomníky objevitelů, jen republikánského nikde nic, ba ani napoleonského, jakkoli je mateřská země památníků oné poněkud pochybné slávy plná.

Napadá mě… řádný historik by si takovou otázku klást neměl, ale já jsem historik pouze amatérský, takže si to mohu dovolit: jak by dnes asi vypadala Kanada, kdyby Quèbec odolal britskému tlakul? Ono se v té anglo-francouzské patálii většinou spíš zdálo, že vyhrají Francouzi, zvyklejší válčení v divočině, jen shodou náhod to nakonec dopadlo jinak. A jak by vypadalo to, co dnes nese název USA, kdyby britská koruna uhájila své transatlantické kolonie? Ono se v té slavné revoluci většinou zdálo, že Washingtonovy válečné houfy, hladové, bídně vyzbrojené a neukázněné, spíš dostanou nařezáno; prostírala by se dnes na druhé straně Atlantiku… no, kolonie už asi ne, spíš něco na způsob Kanady, britské dominium s rozsáhlou autonomií? Vlajka s hvězdami a pruhy, a v rohu místo hvězdiček Union Jack, jak ho tam má například Austrálie? A bylo by to oproti dnešku spíš horší, lepší, nebo venkoncem stejné? Ostatně nejen v Americe; podobá se historie jízdě na splašené kobyle, která může každou chvílí skočit někam stranou… jak by vypadalo království české, kdyby dějiny jen na jediné z křižovatek uhnuly jinam?

Apropos Quèbec: čtenář se možná podiví, že celé líčení obsahuje jméno tohoto jediného velkoměsta. Co Boston? Co Montréal, co sám New York? Nestál panu autorovi za zajížďku? I odpovídám poctivě – snad by i býval stál, ale nedošlo k tomu. Jak již někde uvedeno, jsou americká města, velká i malá, dost na jedno brdo; liší se od sebe polohou, půvabnou či jednotvárnou, jinak ale sestávají z nekonečné tkaniny ulic, osnova avenue, útek street, a někde uprostřed chumel mrakodrapů. Kdo viděl jedno, viděl všechna, to americká příroda a krajina jsou daleko mnohotvárnější. Nebo aspoň pro mě, člověka konzervativního, jejž nějaký mrakodrap za srdce neuchvátí, ostatně je dovedou stavět už i Číňani.

Pokračování zítra