Když jsem dostal od Knižního klubu nabídku k návštěvě jižního Turecka pro dvě osoby, nechal jsem se nakonec zlákat. Navíc jsem s sebou vzal třináctiletého prasynovce Radka, který z ciziny zná zatím jenom chorvatské pobřeží. Program byl zajímavý, i když mi v něm chyběla proslavená Trója.

O tyto zájezdy je zřejmě velký zájem, protože když jsem si to několik dnů ještě rozmýšlel, zbyl na nás poslední termín od 6. prosince. Letěli jsme tureckým charterem přes noc, mělo nás být 149. Na letišti v Antáliji nás čekali čeští průvodci, kteří celý zájezd rozdělili do čtyř pohodlných autobusů označených obrovskými nápisy Knižní klub.

Cestou do hotelu jsme se dověděli o první změně – místo abychom si ráno po nočním letu odpočinuli, nás hned povezou na návštěvu prvního místa. Usoudili jsme, že si tím průvodci vyšetřili prakticky dva volné dny – odpočinek jsme měli na programu až na konci zájezdu bez nich. A protože jsme byli poslední, mohli si to dovolit. Náš autobus měl dva průvodce: českou Ivanu a tureckého z cestovky Deha, který se jmenoval Nazmi.

V klimatizovaném autobusu byla samoobsluha s nápoji. To znám od českých cestovek všude po světě. Bus jezdil bez poruch, to je také standard. Malá Asie, jak se tenhle kus země nazývá, patří ke kolébkám lidské kultury. Měl jsem určitou průpravu z návštěvy Řecka před dvaceti lety a z letošního cestování po Izraeli, takže mě některé věci nezaskočily a snažil jsem se je domýšlet v širším kontextu, byť to průvodkyně neuměla..

Nejdřív jsme si prohlédli zbytky starověkého města Myra, založeného v 5. století před Kristem. Užasli jsme nad skalními stěnami s hrobkami, do kterých ukládali zazobané nebožtíky. Co to bylo za náboženství, které mělo takový pohřební rituál? Kamenné divadlo bylo jedním z mnoha, které nám antika zanechala.

Vrcholem zájezdu byla prohlídka města Efesos. Podle chetitských textů už existovalo ve 2. tisíciletí před Kristem pod názvem Apasa jako důležité středisko kultury. Řekové, především vystěhovalci z Athén, se tam usazovali 1000 let před Kristem. Nynější ruiny pocházejí ze 4. století před Kristem, kdy tam žilo na čtvrt milionu obyvatel. Ovšem to znamená, že museli něco vyrábět a obchodovat a že museli mít ohromné zemědělské zázemí. Teď si uvědomuji, že tenhle širší výklad nám zůstala průvodkyně dlužná.

Zhlédli jsme nejdůležitější trosky – Hadriánův chrám, Celsovu knihovnu, divadlo pro 50 tisíc diváků, údajně největší na světě, a další – a poctivě jsme se jim divili. Chrám bohyně Artemis, považovaný za jeden z antických divů světa, je z větší části zatopený. Když si roku 133 před Kristem toto území přivlastnili Řekové, stal se Efesos jejich zdejší metropolí. Později byl třetím největším městem římského impéria. Další zastávkou bylo město Afrodisias. Nejvíc na mne zapůsobil stadion pro 50 tisíc diváků, na internetu jsem si našel, že je velký 262 krát 59 metrů. Prý největší sportovní areál té doby.

Nemá smysl, abych všechny tyhle antické památky popisoval. Jsou na internetu a v knihách, teď lituju, že jsem knížky Vojtěcha Zamarovského už dávno rozdal neteřím. (Když se před dvaceti léty vrátil z natáčení pro televizi z těchto končin, úpěl nad tím, že mu klimatizace v autě ofoukala kolena, a já mu obstarával revmatologa.)

Další dny nestály za nic. Prohlídka bazaru v Antálii byla zbytečností, daly se tam koupit jenom nějaké drobnosti. A hlavně se člověk musel nevšímat vlezlých prodavačů, byli nepříjemní. Zrovna tak prohlídka Minicity – tureckých památek ve zmenšených velikostech – byla nanic. (Maketa Jeruzaléma z doby narození Krista je přitažlivější výtvor, jenž lze obdivovat dlouhé desítky minut.) Místo toho mohla být na programu návštěva minaretu a omrknutí, jak žijí normální Turci. Známí, kteří byli v Turecku s renomovanou cestovkou, se divili, že na to organizátoři zapomněli.

Ani organizované nákupy mě nenadchly. Koberce, kožené zboží, zlato. Jistě, hlavně ženy to zajímalo, ale jenom málokterá něco koupila. Vím, že průvodci v různých zemích dostávají zaplaceno od obchodníků za to, že tam vodí turisty, a taky provize z prodeje zboží. Nepochybuji, že cestovka, která tohle dávala dohromady, na těchto našich exkurzích dost vydělala.

S výjimkou návštěvy Efesu a zčásti i Afrodisia jsme měli pěkné počasí. Poslední volný den, kdy jsme se toulali podél zavřených hotelů, bylo určitě přes 30 stupňů. Někteří jedinci se dokonce koupali v moři.

Večer, kdy s námi byli naposled průvodci, nás zavezli na představení tradičních tureckých tanců do jedné restaurace. Vystupovali i břišní tanečnice a tanečník, na to se dalo koukat. Jenže lidové tance trochu připomínaly Alexandrovův soubor tanců a písní Rudé armády. Ovšem nejhorší bylo, že jsme se cítili jako přívažek Němců, kterých tam sedělo několik stovek. Moderátor hovořil německy a vítal skupinu z Československa. Fuj! Zhořklo nám v ústech. Celý večer ten Němec nepříjemně poznamenal.

Nicméně organizace zájezdu byla vynikající, všechno klapalo. Snídaně a večeře u švédských stolů byly výborné. Obědy, které jsme si zaplatili zvlášť, měly místní ráz a daly se jíst. Čtyřhvězdičkové hotely také slušné. S výjimkou jednoho, kde nebyly vytopené pokoje, museli jsme si zapnout elektrické ohřívače, ale stejně to někde nebylo moc platné, teplota se zvedla jenom o málo.

Snaživá průvodkyně se nás pokoušela učit turecky. Na to jsem kašlal, kvůli tomu jsem nepřijel, ale některé dámy to bavilo. Zato o samotné zemi nám toho moc nevykládala, zřejmě jí chybí hlubší politické a historické zázemí.

Složení naší skupiny bylo zajímavé. U dvou starších paní jsem v letadle zahlédl bulvár, ale i je zřejmě zajímala historie. Nejvíc mě fascinovala osmdesátiletá paní, která měla z internetu vytažené informace o všech místech, a prokazovala i ohromnou fyzickou výdrž. Sblížil jsem se s jedním manželským párem po tom, co jsme se s panem inženýrem domluvili, že jsme si před časem mejlovali kvůli jednomu exilovému vědci. Byly tam i dvě renomované lékařky z Olomouce. Také ostatní vykazovali určité povědomí o dějinách. Na tyhle výlety se nehlásí klienti hospod 4. kategorie, to je stará pravda.

Pro německého majitele Knižního klubu jsou tyhle zájezdy obrovským kšeftem. Když v šesti turnusech na jaře a v šesti na podzim, tedy mimo sezónu, vyveze do Turecka možná po pěti stech kunčaftech, dohromady na šest tisíc lidí, dají mu šťastní hoteliéři nejnižší možnou cenu. Proto může být lacinější než ostatní – na internetu jsem našel nabídky v sezóně na přibližně stejné cesty, ale bez návštěv obchodů, dražší o 4–6 tisíc korun. Ovšem reklamní titulek EXKLUZIVNÍ A BEZPLATNÁ DOVOLENÁ NA TURECKÉ RIVIÉŘE je falešný.

Po návratu domů mě vítala nabídka EXKLUZIVNÍ NABÍDKA EGYPT, OKRUŽNÍ PLAVBA PO NILU. Jedna letenka za 10 799 v březnu a dubnu, kdy je tam ještě snesitelné podnebí, nebo 8799 Kč v květnu a červnu, kdy už tam Evropané raději nejezdí. Ale když k tomu člověk připočítá další platby a příplatky v euro, vyjde to na víc než 33 tisíc. Děkuji, nechci!

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz