Je kousek po Sametu u nás a letíme s manželem do Moskvy. Na Šeremetěvu jsme skočili do taxíku, který nás odvezl do centra, kde se nachází hotel Český dům.

Sotva jsem přišla ke schodišti, mé oči padly na lustr. Impozantní skvost našeho sklářského umění a důvtipnosti procházející poschodími. Vystupovala jsem schod za schodem, oči upřené na tu hru světla prostupujícího a lomícího se v každém skleněném dílku.

Moskva mě mile překvapila. Nepředstavovala jsem si ji tak velkolepou a krásnou. Prostorné ulice masivní stavby, to vše kořeněné historií.

Mířily jsme s kolegyní na Rudé náměstí. Prošly jsme Iverskou bránou. Můj manžel mi často tvrdil, že budu ohromená velikostí náměstí. Snad proto, že mi to několikrát opakoval, to náměstí mně tak ohromné nepřipadalo. Necelých 700 metrů na délku.

„Tady je Mauzoleum Lenina,“ upozornila mě má průvodkyně.

Myslela jsem si, že u něj bude fronta, ale nikdo tam nestál. Tím vynikla stavba z červeného porfyru a černého labradoritu, a tak mě přepadla myšlenka, že přece jen…

Průvodkyně se na mě podívala.

„Když už jsem tady,“ přikývla jsem.

Krok za krokem stoupám tiše v průvodu živých do Hádovy říše, Lenin tam v lůžku odpočívá, v korundu šatů náprsenka bílá, ruce mu podél těla položili…

Krok za krokem sestupuje průvod, aniž mnohý z nás zná svých kroků důvod.

Pokračovaly jsme dál. Před námi zářil Chrám Vasila Blaženého, který jsem znala z pohlednic.

„Vpravo je Kremelská zeď.“

V centru velkoměsta u kremelské zdi malá svita mocných ukázněné spí. I ptám se sebe sama, komu že típli knot, když vzali v potaz předpis svých samozvaných not.

Průvodkyně stojí vedle mne a mlčí.

Zas ptám se sebe sama, proč busta Stalina v karafiátech rudých se dosud ukrývá. Nemyslím na náhodu, táži se na vděk těch, kdož zůstali na Sibiři v pracovních táborech.

„Chrám Vasila Blaženého,“ ukáže kolegyně rukou směrem k významnému památníku ruské architektury. „Původní název Pokrovský chrám. V polovině šestnáctého století dobyl Ivan Hrozný Kazaňský chanát. Kvetoucí stát na Volze zlikvidoval, tisíce lidí bylo pobito. Na památku vítězství nad kazaňským chánem dal car postavit tento chrám. V roce 1929 bolševici chrám uzavřeli a z věží sejmuli zvony. Od roku 1990 je chrám znovu otevřen.“

Pohlédla jsem trochu vpravo. Kolegyně sledovala můj pohled a vysvětlila:

„To je Spasská věž. V nejvyšších patrech je umístěn orloj. Sloužila jako slavobrána. Tudy vjížděli do Kremlu carové a cizí poselstva. Tady v těch místech byla původně postavena dřevěná věžička, z níž car Ivan Hrozný přihlížel popravám vzpurných bojarů. Říká se, že někdy, když jich bylo moc, i zasáhl, chopil se meče a stínal hlavy sám. Není divu. Měl v sobě krutost. Zabil ve vzteku i vlastního syna.“

Další velký zážitek byla návštěva Puškinova muzea. Uvítal nás u paty schodiště Michalangelův David s prakem přes rameno. Následovala jsem přítelkyni jako ve snu. Tolik krásy na jednom místě, užasla jsem.

V jedné síni ve vitríně pod sklem ukázala na zlaté náhrdelníky.

„To je ze Schliemannova pokladu,“ řekla. „Z Tróje.“

Divila jsem se, jak se sem Priamovy poklady dostaly.

„Asi po válce,“ vysvětlila.

Heinrich Schliemann byl člověk, který svůj život podřídil jedinému cíli – utopii, že existovala Trója. Homér popsal ve své Illiadě Trojskou válku. S tím je obeznámen každý, ale málokdo věřil, že příběh není vymyšlený. Jen Schliemann. Celý život věnoval svému snu a dokázal něco, co podle všech učenců té doby dokazatelné nebylo.

„Nalezené předměty daroval muzeím v Berlíně,“ řekla, abych si srovnala, jak se ocitly tady.

Nemohla jsem se na ně vynadívat.

„Jsou překrásné. Když žena vlastní zlato, neuvědomí si, jak dlouho ji přežije,“ pomyslela jsem si, když jsem se později dověděla, že ve skutečnosti pochází ze starší doby bronzové.