Začátkem prosince se naše městečko probudilo pod bílou peřinou. Garáž zavátá, ulice nečitelná a my jsme vyrazily na výlet do Karlových Varů. Nikoho rozumného by takové dobrodružství nenapadlo, jen nás. Vnučka vyhrnula sníh, natankovaly jsme naftu, zakoupily dálniční známku a hurá do světa. Navigace náš vedla mimo Prahu. Poslechly jsme ji a nabyly jsme dojmu, že jedeme přes Liberec nebo dokonce přes severní pól. Na takové zajížďce nám vyhládlo.

Někde bych něco smlsla, pravila jsem věcně. Číhneme po nějakém fešáckém gastronomovi.

Zastavili jsme na malém venkovském náměstíčku u malebné hospůdky. Na černé tabuli byl křídou napsaný jídelníček: Jitrnice, kroupák, zelí a brambor za 98 Kč. Přestože jsem to pohrdlivě minula, nakonec jsem si to vybrala. Docela jsem si pochutnala, ale jitrnici jsem nedojedla. Bodrý hospodský s námi pohovořil a nakonec se zeptal: Přeje si to madam zabalit? A já bez rozmyslu a bez postranního úmyslu vypálila: Ne, dejte to kočce. Když jsem si posléze uvědomila, co jsem řekla, začaly jsme se smát, i když to k smíchu nebylo.

Krajina nad Karlovými Vary se skvěla v bílém, lehounce sněžilo a rozsvícené město prosvítalo mezi stromy v dolíku. Náhle nás navigace vedla přímo do lesů vlevo. Vnučka odbočila, ale děsila se, kam že to jedeme. Uzounká silnička nás vedla tunelem smrků, serpentinami, až jsme projely kolem vil a domů a já najednou vykřikla: Už jsme tady. Stály jsme na hotelovém parkovišti, které bylo ve čtvrtém poschodí. Sjely jsme výtahem do přízemí a recepční nás informoval, že je v hotelu, kromě nás dvou, ruská klientela. Ubytovaly jsme se v poschodí s bazénem. Hned jsme vyšly na balkon a kochaly se koloritem města. Večer v baru jsme si daly drink na uvítanou a slyšely kolem sebe jen ruštinu. Žádný z Rusů se s námi do hovoru nedal, asi jsme pro ně byly cizinky.

První výlet jsme kráčely k pravoslavnému kostelu Petra a Pavla kolem nádherných vil. Jeho zlaté kupole zářily na dálku v mřížoví listnatých stromů. Kostel byl otevřený a bylo v něm teplo. Světla svíček plála a působila živým dojmem. Sem tam někdo přišel, zakoupil svíčku, zapálil ji, udělal před hlavním obrazem na prsou kříž, poklekl a odebral se k dalšímu obrazu. Tam učinil totéž. Posadily jsme se u vchodu a vnímaly atmosféru. Vzápětí po nás přišli manželé. Hovořili rusky. Žena si prohlížela suvenýry a rozmýšlela o koupi. Muž šel k hlavnímu obrazu, postál, pokřižoval se, uklonil a přešel dál. Když se vracel k původnímu obrazu, soustředila jsem se na něj a začala jsem jeho kříže a úklony počítat. Nevěřícně jsem se na něho dívala a stále jsem čekala, že přestane. Už už se tak zdálo, ale on převzal od manželky svíčky a zapaloval, křižoval se a klaněl dál. Když už jsem se v počtech blížila ke stovce a on ne a ne přestat, nevydržela jsem to a musela jsem to vzdát. Cestou z kostela jsem stále přemýšlela, jaký měl asi hřích. Zřejmě nějaký moc a moc těžký. Možná, že bojoval v druhé světové válce, špitla jsem na adresu vnučky.

Další den jsme se vydaly k lanovce. Mám koupit zpáteční lístky, zeptala se mě. Ne, ne. Já zpátky dojdu pěšky. Vyjeli jsme na Dianu. Minuly jsme stánek se svařeným vínem a oplatkami a vešly jsme do restaurace. Interiér jako na poslední štaci, jídlo nic moc a ceny přemrštěné. V polévce plavala jedna nudle a o ostatním raději pomlčet. Když jsme vyšly z restaurace, už smrákalo, stánky byly odklizené a poslední lanovka odjela. Jak je to daleko ke kostelíčku? Zeptala jsem se jednoho opozdilce. Asi hodinu, ale taky k Puppu tak čtvrt hodinky, pravil. Vnučka rozhodla a vydaly jsme se serpentinami tím čtvrthodinovým krpálem. Padla tma a světla zezdola z města jen blikala v nekonečné hloubce. Pojal mě strach z té příkré kamenité cesty a začala jsem nahlas úpět. Moje milá na cestu svítila mobilem a my se kymácely, klopýtaly a držely jsme se jak klíšťata zázrakem na cestě. Vtom jsem sjela po kameni a válely jsme se po cestě v listí. Štěstí, že bylo sucho. Namísto, abychom lamentovaly, jsme se začaly hurónsky smát. A smály jsme se a trošku sjížděly po listí dolů a nemohly jsme přestat. Až jsme se dosmály tou tmou a krkolomnou cestou ke schodům lanovky. A bylo vyhráno.

A když je jeden v Karlových Varech, tak co se podívat do muzea Becherovky? Čekali jsme na skupinu Čechů, ale sešlo se nás sotva deset. Jediné, co mě zaujalo, byly pověšené suché byliny. Pořídila jsem foto a Becherovku jsem k údivu ostatních ani neokusila. Nejsem její vyznavač.

Divadlo bylo zavřené, asi není klientela. Hlavní vřídlo vysunuli na otevřené prostranství, což mě zklamalo. Nebyl vidět pramen, jak stříká do výšky, jen valící se pára. Na trzích a všude kolem jsme slyšely jen ruštinu a když jsme odjížděly z tohoto malebného města, měla jsem pocit, že se vracím z ciziny.