Když jsem se svému známému z Kalifornie svěřila, kam mám namířeno, razantně pravil: Tam bych nejel ani zadarmo. Ani kdyby mně zaplatili první třídu! Na to nebylo co dodat, vždyť ho k cestě nikdo nepřemlouvá, ani nenutí. Co tam budete hledat? Ani to není skutečný kontinent, jen ostrov. A nemá žádnou historii. Jeho historie začala, až když tam Angličané začali vyvážet zloděje a kriminálníky. A když tam vymlátili domorodé obyvatelstvo.

Nezapomeňte si vzít s sebou motyčku. Budete nuceni vykopávat kořínky, abyste přežili. A choďtetam pokud možno bosí, když šlápnete bosou nohou na hada, tak vám nic neudělá. Vtipálkové, pomyslela jsem si, neboť jsem si na internetu přečetla, že je to blbost.

Ano, domorodci tam žili víc jak čtyřicet tisíc let. V sedmnáctém století po objevení evropskými cestovateli a schopnými obchodníky byla východní polovina ostrova zabrána Velkou Británií a roku 1788 vyhlášena jako její kolonie Nový jižní Wales. Jak narůstala populace transportem trestanců, rozšiřovala se do vnitrozemí a vzniklo dalších pět britských teritorií. Od 1. ledna 1901 se šest kolonií spojilo, čímž byl vytvořen Australský svaz na základě federace. Je s podivem jak se trestanci z jedné země dokázali v jiné zemi o sebe postarat, začínat z ničeho s holýma rukama, v těžkých podmínkách pracovat a vytvořit prosperující stát. Hlavním městem je Canberra, kam ale nemáme namířeno.

Až dorazíme na místo, až se vyspím, hned popadnu foťák a budu se kochat vším, co potkám. Jen škoda, že jsme si vybrali listopad, deštivé období. Přesto doufám, že mě ta krása nezabije, jsem si říkala v letadle. Přestupovali jsme v Milaně a v Hong Kongu. Doufala jsem, že alespoň jeden snímek tohoto obchodního centra získám z letadla. Na víc nezbude čas. Televizní ceremoniál z r. 1997, kdy poslední britský guvernér odcházel, aby z ostrova odplul na Královské jachtě Britania, jsem dosud měla v živé paměti. Tím byla dána definitivní tečka za druhou opiovou válkou, podle níž Anglii vypršela smlouva tohoto poloostrova o pronájmu na 99 let. Ceremoniál se mi tenkrát zdál smutný. Teď jsem se však soustředila na snímky Hong Kongu dole pod námi. Ale ani jeden ze snímků nebyl ničím výjimečný, tudíž hodný vaší pozornosti.

Je to Sydney, kam mám namířeno, nejrozlehlejší a nejlidnatější město v Austrálii, přes 4,5 miliónu obyvatel. Založené roku 1788 u malé zátoky zařezané hluboko do pevniny, nad níž se dnes tyčí nejvýraznější atribut města Opera House, kterou zná z obrázků celý svět. Má tvar lastur a eliptické paraboloidy se lesknou jako rozsvícené. Plachty vysoké až 70 metrů jsou pokryty milionem švédských dlaždic dvou barev, které při slunečním svitu svítí. Uvnitř budovy je několik hal určených pro koncerty. Dále restaurace, bary a desítky šaten. Kapacita hledišť je přes pět tisíc míst. Jako každá velkolepá stavba se i tato potýkala s řadou problémů. Mezinárodní architektonická soutěž na stavbu operní budovy byla vyhlášena v roce 1956. Z 233 návrhů zvítězil v té době téměř neznámý dánský architekt Jǿrn Utzon. Jeho návrh, byť nejoriginálnější, byl velmi drahý. Rozpočet čítal sedm milionů australských dolarů a budova měla být dána do provozu za šest let. Skutečnost byla poněkud jiná. Architekt se na stavbě přestal podílet po deseti letech pro neustále spory s vládou. A původní rozpočet se vyšplhal na neuvěřitelných 102 miliónů. Opera House byla ve skutečnosti slavnostně otevřena v říjnu 1973 za účasti královny Alžběty II. Když se zadíváte na shluk lesklých křídel opery s pozadím Harbour Bridge, jako by právě před vámi na hladinu dosedl bájný pták Fénix. Takovou sílu má architektura, která předčila svůj čas.

Ale k mému velkému překvapení mě více fascinoval úžasný most klenoucí se v jednom jediném oblouku přes zátoku. Jednoobloukový šedivý ocelový most zvaný Coat Hanger, „ramínko na šaty“. Konstrukci mostu drží čtyři mohutné pískovcové pilíře. Délka mostu je něco přes kilometr. Kromě šesti jízdních pruhů a dvou železničních kolejí má stezku pro cyklisty a chodník pro pěší. Každý den po něm projede víc než 150 000 aut tam a zpátky, takže se spíše přesunou. Proto mu v r. 1992 odlehčili Sydney Harbour Tunelem dlouhým přes dva kilometry. Most spojuje jih a sever města. Civíme na něj v davu turistů. Obzvlášť mě fascinují jeho bytelné sloupy. Pro nás je největší zajímavostí, že všech šest milionů spojovacích nýtů bylo dodáno z tehdejšího Československa z Vítkovic. Most byl postaven v třicátých létech dvacátého století a jeho stavba trvala osm let. A nepřetržitě se natírá barvou, dnes už bezolovnatou. A jen pro zajímavost: jako natěrač na něm pracoval i Paul Hogan, herec známý z filmu Krokodýl Dundee, ovšem předtím, než se stal australskou filmovou hvězdou.

V sousedství těchto dvou významných staveb není možno minout impozantní budovu Art Gallery, založenou v r. 1874. První, co mě překvapilo, že vstup je zdarma. V rozsáhlých prostorách jsem si prohlížela obrazy na zdích, jak už to v galeriích bývá, až jsem v jednom sále zůstala úžasem stát. Na čelní stěně byl veliký obraz zátoky. Musela jsem se posadit do jednoho z pohodlných křesel a nevěřícně jsem vstřebávala ten kousek moře vklíněný mezi břehy a v něm několik ukotvených lodí. Nebyl to obraz, byla to skutečnost, byl to výhled oknem na přístav, na skutečné Sydney. Velmi jsem obdivovala nápad architekta takto včlenit do sbírky obrazů realitu. Neseděla jsem tam sama. Oči všech byly upřeny do toho reálného obrazu, aniž by se daly něčím rozptýlit.

Posléze jsem vstala a hledala jeden jediný obraz, Portrét Madame eLink Schuurman, manželku generálního konzula pro Nizozemsko, za který Nora Heysen jako první žena dostala v roce 1938 Archibaldovu cenu. Ale našla jsem jen její autoportrét. Dále jsem hledala portrét slečny Collins. Dámu v dobovém klobouku. Jemné prsty nezvykle propletené, zvýrazněné jediným prstýnkem. Když mě nějaký obraz osloví, doslova uhrane, vydržím u něj stát hodiny. Proto galerie nejraději navštěvuji sama.