Uvedu věc na pravou míru. Nejedná se o pověstný park v Londýně, ale v Sydney. A tento snímek není z parku, ale z letištní haly v Miláně, kde jsme přestupovaly. Takže imaginární park.

Hyde Park v Sydney - to je víc než 19 hektarů zeleně a téměř šest set mohutných listnatých stromů a palem uprostřed města obklopených mrakodrapy. V severní části Hyde Parku tryská dominantní fontána – JF Archibald Memorial Fountain. Tento Francouz, majitel a novinář poskytl prostředky na stavbu této kašny, aby připomínala spojenectví Austrálie a Francie po 1. světové válce. A kašna je také dílem francouzského sochaře. Je oblíbeným místem pro odpočinek a pro místo schůzek. Socha Apolla je obklopena mýtickými postavami. Možná poznáte Dianu, bohyni čistoty, a na první pohled řeknete Theseus – přemožitel Mínotaura.

V pozadí je budova muzea – rukopis viktoriánské Anglie. V parku je spousta laviček, ale odpočívat můžete kdekoliv na trávě. Když máte žízeň, poblíž laviček bývá miniaturní fontánka. Stisknete knoflík, vytryskne pramínek vody a vy se napijete nebo si ji načerpáte do lahvičky.

Také jsem si všimla, že tu není vzácností potkávat v ulicích bosé lidi. Mohou si to dovolit, protože chodníky jsou perfektní, žádné kostky, díry nebo kočičí hlavy. Avšak za slunečného dne většina lidí nosí brýle proti slunci. A lehké klobouky, které jim stíní obličej. I v parku je markantní rozdíl mezi sluncem a stínem. Člověk si toho všimne na první pohled.

Hned po našem příjezdu nám padl do očí poutač na jakýsi nudlový obchod. Ze zvědavosti jsme se do Hyde Parku vydaly, neboť jsme to měly za rohem. A tam na velikém osvětleném balónu stálo, že se koná Night noodle markets. Neměly jsme představu, co takový poutač představuje a nač nás zve. Nicméně jsme usoudily, že si to nemůžeme nechat ujít. To, co jsme spatřily, bylo neskutečné. V parku byly postaveny různé altánky, stovky stolečků, židlí a prodejních stánků. Hudba nevtíravě hrála a celý park zářil osvětlený stovkami lampiček, tudíž jedna velká záře. A davy lidí přicházely. Sydney se bavilo, okusovalo masíčko na špejlích, popíjelo, posedávalo na židlích, na zemi a všichni spolu hovořili, prostě se bavili. Mladí lidé, kteří ulicemi procházeli v jedné ruce kelímek kávy, v druhé mobil, celé dny stále telefonovali na ulicích, v obchodech, autobusech, ve vířivkách, všude, jako by s tím mobilem byli srostlí, se najednou změnili. A tady najednou nic, žádný telefonek. Tady v parku jste neviděli nikoho zírat do mobilu. Jako by ty zázračné krabičky neexistovaly. Jako byste vstoupili do minulosti, do obrazu Jeana Renoira Snídaně v trávě. Nad tím vším ve vysokých stromech prosvítala rozsvícená okna výškových domů. Když jste se zadívali na oblohu, neměli jste šanci hledat nějaký Jižní kříž.

Také se můžete v parku zastavit u šachovnice. Když zrovna neprší, tak pozorujete utkání bílých proti černým nebo naopak. Kolem stojí hlouček diváků, ale nikdo se neodváží kibicovat nebo radit. Sem tam někdo vytáhne foťák a pořídí snímek. Já bych neměla odvahu hrát na takovém fóru. Nerada prohrávám.

Přecházím do jižní části parku. Přicházím tiše k ANZAC War Memorial. Památník padlých z armádního sboru Austrálie a Nového Zélandu v první světové válce u Anzac Cove po porážce Turecka. Vejdu dovnitř obklopena pietním tichem. Nejsou slyšet kroky, není slyšet ani dech. Architektura podporuje tichou kontemplaci. Kruhový prostor představuje studnu rozjímání. Návštěvník se dívá dolů do kruhové síně ticha. Vidí jen tělo nahého muže se zvrácenou hlavou, oběť. A ta hovoří za všechny padlé, za všechnu hrůzu válek, za všechny slzy. A věčný oheň tu hoří navěky.

U nás se schyluje k zimě, tady k létu. Je výjimečně deštivý listopad. Květiny, které známe ze skleníků, tady kvetou v zahradách na záhonech. A mezi nimi pobíhají ibisové a bílí papoušci. A nad tím vším mohutné listnáče a palmy, kterými večer prosvítají osvětlená okna mrakodrapů. Všechny obrázky jsou focené za deště. Ale tady to jsou jen přeháňky. Někdy jen mrholení, mžení a hned je zase teplo a co nevidět vysvitnou sluneční paprsky. Jeden den tu vidíte naskládané balíky trávníků a druhý den už rozprostřené působí, že vyrašily po zimě.

A když jsem tak odpočívala v zeleni na lavičce v parku, náhle jsem spatřila neznámého ptáka. Nestál na jednom místě, poskakoval, nezastavoval se a běhal kolem dokola a stále kloval do země. Asi spásal travičku. Snažila jsem se udělat snímek, ale bylo to skoro nemožné. Byl rychlejší než moje spoušť. Ale já jsem to nevzdávala. Až se mi konečně jeden záběr podařil. Dověděla jsem se, že žije jedině tady uprostřed města v parku. A jeho jméno je ibis.

Byla to idylka sedět si takhle na sluníčku a pozorovat toho ptáčka. A napadlo mě, že kdokoliv z vás by mohl říct, že je to úplně stejné jako sedět na zápraží svého domku u nás doma a pozorovat kvokající slípku, jak zobe zrní, a nemusíte se kvůli tomu hnát přes půl zeměkoule.

Foto: autorka