S více než tříhodinovým zpožděním se zvedá Boeing 737 tuniské společnosti Karthago Airlines z pražského letiště a míří do zálivu Malá Syrta ve Středozemním moři. Tam, nedaleko hranice, za níž vládne libyjský plukovník Kaddáfí, se nachází náš cíl, tuniský ostrůvek Djerba, více než šestkrát menší než Karlovarský kraj. Plochý, plný písku, palem a jednohrbých velbloudů, obývaný 120 tisíci domorodými Tunisany, k nimž v sezoně přibudou další desetitisíce dychtivých návštěvníků, zejména ze zemí Evropské unie. Pro ně je vyčleněn severovýchodní břeh ostrova, kde byly postaveny desítky hotelů. Tato část se francouzsky nazývá Zone Turistique. Náš hotel MariQueen měl na mapě pořadové číslo 36, nejvzdálenější Paradise nesl označení osmdesát čtyři. Konečný počet to rozhodně není, protože další hotely se budují, třebaže stavební tempo není nikterak závratné.

Během cesty autobusem z letiště Djerba-Zarzis do Turistické zóny míjíme pobřežní pevnost Borj el Kebir z XVI. století, připomínku někdejší španělské přítomnosti. Pak projíždíme Houmet Essoukem, čtyřicetitisícovým hlavním městem ostrova. Česky mluvící domorodý průvodce nás upozorňuje na prodejnu Al Džazíra, údajně jedinou na ostrově, kde je možné koupit alkohol. Ten si pro jistotu vezeme sebou; po loňských zkušenostech z Egypta jsme došli k závěru, že účinnou zbraní proti střevním potížím, které v tomto koutě světa mohou zásadně ovlivnit průběh pobytu, je prevence v podobě doušku vodky nebo ginu před jídlem. Tomuto procesu říkáme vnitřní dezinfekce a jak se ukázalo, fungoval stoprocentně.

Personál na recepci se snaží mluvit česky a tento trend pozorujeme později také u trhovců. Překvapivé to není, jelikož řada místních má přátele tu v Praze, tu v Brně nebo v Ostravě. Nebo to alespoň tvrdí. Českých turistů je na ostrově opravdu hodně, snaha prodávajících jazykově se přizpůsobit je proto pochopitelná. Byznys je zkrátka byznys a naučit se fráze Jak se máš, Dobrá cena, Dnes velká sleva, Ty kamarád není tak složité. V tom se chovají prodejci na Djerbě stejně jako Vietnamci v Čechách. Když ovšem během nezbytného arabského smlouvání člověk nepřistoupí na jejich minimální, ale stále nadnesený cenový požadavek, případně upozorní-li na trhu na vadný výrobek, hned se dozví, že je český bandita. (Egypťané na jižním Sinaji si pro tyto případy osvojili ekvivalentní výraz česká mafie.) Kdo nemá chuť dohadovat se o ceně, může využít služeb nákupních center s fixed prices – pevnými cenami. Mají západní standard a některá přijímají eura, což není na Djerbě tak docela samozřejmé. Tuniský dinár(TD) se dělí na tisíc milimů a nestojí si špatně. Aktuální kurs za euro byl zaokrouhleně 1,7 TD. Je ovšem nutné dát si pozor, aby při návratu neměl turista dinárů v peněžence příliš mnoho. Nesmějí se totiž vyvážet a vyměnit je zpět za přivezenou měnu lze pouze na letišti. Ale jen do 30 procent směněné částky a maximálně 100 dinárů. Je proto rozumnější při odletu žádné tuniské peníze nemít. Výhodou je, že v celé zemi v zásadě platí jednotný kursovní lístek. Není tedy nutné ztrácet čas sháněním výhodnější směnárny s označením No Commission, neboť ty v pravém slova smyslu neexistují. Výměnu peněz lze provést přímo na recepci hotelu, případně v jakékoli bance s přepážkou Change. Jedna z nich má ve štítu název, který u většiny dospělých návštěvníků z České republiky vyvolává směs prapodivných pocitů: STB Bank. Nejedná se však o finanční ústav, na jehož kontech by někdejší komunistická tajná policie měla uložené miliony dolarů, ale o zkratku názvu Société Tunisienne de Banque.

Protože v Turistické zóně toho kromě rozmanité hotelové architektury a upravených zahrad mnoho dalšího k vidění není, nezbývá než vydat se za poznáním skutečného arabského života do vnitrozemí. Volíme městečko Midoun s proslulou krokodýlí farmou, kam nás pohodlně dopraví taxi, o něž není na djerbských silnicích nouze. O ceně jízdného se nesmlouvá, její výši stanoví taxametr a není nikterak závratná - 5 kilometrů za 1,7 dináru. Na příjezdu míjíme bílou mešitu, v jejímž sousedství se každý pátek konají typické orientální trhy. Plné keramiky, koření, dřevěného zboží, oděvů z kůže, vodních dýmek všech velikostí, šperků a rozmanitých suvenýrů, jimž dominují modely velbloudů. Vcházíme do jednoho z nesčetných krámků. Jeho majitel se snaží získat si nás prostřednictvím konverzace o sportu. Nejprve zjišťuje, jestli fandíme Spartě nebo Slávii a pak ze sebe chrlí příjmení jednoho českého fotbalisty za druhým. Podobnou zkušenost jsme udělali minulý rok v Egyptě. Jména jako Nedvěd, Bartoš, Rosický nebo Jankulovski nejsou mezi arabskou mládeží neznámá.

Obchodník nás zavádí do horního patra a navléká do místních hábitů. Nebráníme se, alespoň budeme mít stylové snímky. Co za to ale bude chtít? Zbytečná otázka, je jasné, že si budeme muset vybrat jeho zboží. Volba padne na malého dřevěného velblouda a vázičku z olivového dřeva. V nákupním centru bychom za obojí dali sotva deset dinárů. A zde? Američanům bych to prodal za 85 dinárů, říká, ale pro vás mám mimořádnou cenu. Kolik, ptám se a začínám tušit, že se nedohodneme. Třicet pět, zní odpověď. Třicet pět?, ujišťuji se. V žádném případě! Tak kolik byste dali?, ptá se. Říkám, že nanejvýš deset dinárů. Obrátí zrak vzhůru a zvolá: Bankrot! Žádný bankrot, deset nebo nic – a chystáme se k odchodu. To obchodníka přiměje snížit nabídku na třicet. I to je moc, namítám. Jde tedy ještě níž: dvacet pět, dvacet … Odcházíme. Když už jsme na chodníku, volá: Patnáct, pouhých patnáct. Pozdě. Na deset nebyl ochoten přistoupit, a tak zůstal se svým zbožím sám. Další z těch, kdo nepochopili, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Teď musí v silné konkurenci ostatních prodejců čekat na další důvěřivé turisty. Dobrá ilustrace toho, jak může vypadat pověstné arabské handlování. Ne vždy ale končí fiaskem, při dobré vůli obou stran je možné dojít k rozumnému kompromisu. To ovšem nesmí chtít kořenář za několikagramový sáček růžového pepře v přepočtu šestnáct set korun ...

Další den po snídani opouštíme pokoj a vydáváme se na pláž. Cestou potkáváme hotelovou bryčku, která zadarmo vozí návštěvníky k moři vzdálenému sotva půl kilometru. Za vozkou sedí dvě české turistky a když spatří náš udivený pohled, v němž se zračí otázka, proč se tak brzy dopoledne vracejí, vysvětlují: „Moře je příliš rozbouřené.“ To je ono, říkám si a na rozdíl od ženy se těším, že si poznám kouzlo zdejších divokých vln a burácejícího příboje. Už z dálky je zřejmé, ze nebudu zklamán. Na stožáru místo zelené červená vlajka a ve zpěněném živlu desítky nadšených turistů. Užívají si slané vody, která se jim co chvíli převalí přes hlavu a zdá se, že je to pro většinu vítané osvěžení. Středozemní moře je v těchto místech, na plážích pokrytých pískem jemným jako mouka, co se podvodního života týče, v podstatě mrtvé. Zatímco loni v Rudé moři jsme si připadali jako v živém akváriu, zde vidíme pod hladinou zvířený písek a zase jen písek. Pouze dál od břehu hejno rybiček a po krabech ani památky. Příboj vyplavuje na břeh mořskou trávu, vítanou potravu procházejících velbloudů, jejichž majitelé lákají návštěvníky na pobřežní projížďku. Stejně tak je možné zajezdit si na koni nebo nad mořskou zátokou proletět padákem taženým rychlým člunem. Nechybí ani vodní skútry; stanoviště mají bohužel několik metrů od nás a když přijde čas doplňování paliva, má člověk pocit, že tráví dovolenou na benzinové pumpě. Nic příjemného.

Ostrov Djerba nepatří k místům, jež jsou proslulá velkým množstvím historických památek. Kromě již zmíněné španělské pevnosti na severním pobřeží patří k nejvýznamnějším synagoga La Ghriba. Nachází se ve vnitrozemí nedaleko vesnice Hara Essaghira. Současná stavba stojí na základech jedné z nejstarších synagog světa – traduje se, že Židé sem přišli už po pádu Prvního jeruzalémského chrámu, tedy před více než dvěma a půl tisíci lety. Sympatická je tolerantnost, s níž Djerbané ke své židovské menšině přistupují. Nejenže běžně prodávají pohlednice a obrázkové magnetky s interiérem La Ghriby a rabínem čtoucím Tóru, ale bez známky nepřátelství cizincům ochotně vysvětlí, o jaké vyobrazení se jedná. Když jsem dělal hloupého a jednoho prodavače se zeptal, co ten obrázek znázorňuje, lakonicky ve francouzštině odpověděl: Synagogue, Juifs, Israël(Synagoga, Židé, Izrael). Při známém nepřátelství Arabů vůči Izraeli by nebylo divu, kdyby existenci starobylé synagogy zapřeli a turistům nabízeli pouze islámské pamětihodnosti. Pravý opak je však pravdou a také z toho důvodu je Djerba vnímána jako symbol náboženské snášenlivosti. Toto tvrzení se ovšem vztahuje na „normální“ populaci, nikoli na islámské extremisty. Byla to právě synagoga La Ghriba, u níž provedla Al-Kajda jeden ze svých teroristických útoků po tragickém 11. září 2001. Přesně o sedm měsíců později, 11. dubna 2002, explodoval v její blízkosti automobil naplněný třaskavinami a zabil 21 nevinných lidí, většinou turistů.

Přestože Tunisko je od roku 1957 republikou, stojí v jeho čele pouze druhý prezident. Habíba bin Alího Burgibu vystřídal po třiceti letech u moci současný šéf státu Zin Abidín bin Alí. Říká se, že průměrný Tunisan se vyznačuje tím, že má rád svého prezidenta. To více méně platí, nakolik je ten vztah upřímný, těžko soudit. Jisté je pouze to, že jeho portrét visí všude, i tam, kde podle našich měřítek nemusí. Nejen v každé bance a státním obchodě, ale v recepcích soukromých hotelů a v řadě krámků privátních prodejců. A přestože už vládne dvě desetiletí a poněkud zestárl - 9. září mu bylo jednasedmdesát, na fotografiích stále vypadá jako věčně mladý čtyřicátník. Toho si ovšem běžní čeští turisté sotva stačí všimnout, protože většina z nich nezná ani jeho jméno, natož rok narození.

Tunisko patří k islámským zemím s největší mírou ženské emancipace. Zahalené postavy jsme téměř nepotkali, mladá děvčata nosí nanejvýš šátky, většina z nich chodí oblečená jako na Západě. Na rozdíl od egyptského Sinaje, kde nejen všichni prodavači, ale dokonce hoteloví uklízeči byli výhradně muži, na Djerbě prodávala a o čistotu se starala také děvčata. Motorizace na ostrově dosahuje tak vysokého stupně, že v době dopravní špičky jsou malá městečka přeplněná automobily stejně jako v pátek odpoledne pražská Jižní spojka. K tomu musíme připočítat nesčíslné množství roztodivných mopedů, na nichž nezřídka jejich majitel vozí jedno i více dětí, povozy tažené osly, koňské bryčky, výletní silniční vláčky a spoustu cyklistů. Inu Orient, jak ho známe z turistických průvodců. Otrlým českým dopravním policistům, uvyklým na ledacos, by patrně vstávaly vlasy hrůzou. Přesto jsme nezaznamenali jedinou dopravní nehodu, nepočítáme-li na mol opilého Araba na okraji Turistické zóny , který si po setmění vykračoval po hlavní třídě a náhle padl uprostřed vozovky jako podťatý. Chvíli vypadal jako mrtvý, jakmile k němu dorazil policista hlídkující na nedaleké křižovatce, začal zvolna jevit známky života. Mluvit mohl o obrovském štěstí, protože mnoho nechybělo, aby ho na špatně osvětleném místě přejelo hned několik vozů najednou. Když mě později na pláži jeden domorodý mladík, vida, že od baru nesu místní světlý ležák Celtia, vášnivě poučoval, že beer is not good for Moslems(pivo není dobré pro muslimy), pochopil jsem smysl české rčení o odříkaném chlebu a největším krajíci …

Leč ve světě vezdejším má všechno svůj konec, a tak i náš pobyt na Djerbě. Zvonění hotelového telefonu v půl druhé v noci je signálem k odjezdu z tohoto pozoruhodného kouta severní Afriky. Dárky jsou nakoupeny, pohlednice rozeslány, tělo do bronzova opáleno a před námi je dvouhodinové čekání na ostrovním letišti a tříhodinový návrat do Prahy. Z boeingu vystupujeme jako poslední. Proč taky spěchat? Na Ruzyni je po dešti, oblačnost se táhne daleko za horizont a rtuť teploměru zůstala hluboko pod dvacítkou. Léto prodloužené pobytem na žhavém tuniském slunci zůstává už jen ve vzpomínkách.

Stejskal.estranky.cz