Kdo by neznal ikonickou řeku amerického západu – Rio Grande. Člověk si ji většinou představí jako kalný proužek vody, tekoucí kdesi na dně hlubokého údolí sevřeného vyprahlými skalami. Rio Grande je dlouhá něco přes tři tisíce kilometrů a já bych čtenáři rád přiblížil oblasti Skalistých hor, kde svou cestu k Mexickému zálivu začíná. Pramení v San Juan Mountains v jihozápadním Coloradu v nadmořské výšce 3 658 m nad mořem a po několika kilometrech jako malá bystřina vtéká do divočiny nazvané podle tamního indiánského kmene - Weminuche. Hned na počátku se do Rio Grande vlévá množství dalších potoků a říček, takže v místě, kde opouští San Juan Mountains a vtéká do San Luis Valley, už je to slušná řeka.

Obr. 1. Údolí řeky Rio Grande s vrcholem Rio Grande Pyramid (4 214 m) na obzoru.

Pohoří San Juan má zhruba kruhový půdorys, od východu k západu je to vzdušnou čarou asi 120 km, od severu k jihu jen o něco málo méně. Jedná se o vyklenutý dóm, vypouklinu, jejíž velká část se nachází výše než 3 500 metrů nad mořem. Z tohoto dómu trčí jako ostny vrcholy nespočetných hor do výšky více než 4 000 m.

San Juan v minulosti zažily zlatou, stříbrnou a nakonec i wolframovou horečku, avšak masivní důlní činnost byla koncentrovaná spíše lokálně a již dávno ustala, a tak po ní zbylo jen několik malých městeček, která se ve druhé polovině minulého století přeměnila v turistické atrakce. Z Telluride se stalo lyžařské centrum, Lake City a Silverton jsou zase spíš letní outdoorová střediska. Přes hory vede jen několik málo silnic a železnice, větší města jsou spíše v podhůří, na severu Montrose a na jihu Durango. Centrum San Juans naštěstí zůstalo nedotčené a několik rozsáhlých oblastí bylo kongresem USA vyhlášeno jako divočina – wilderness. Pojmem divočina zde není jen slovo označující kus zapomenuté přírody, kde se zrovna nekácí stromy, ale ze zákona zde odpovídá mezinárodnímu stupni ochrany přírody Ib (dle International Union for Conservation of Nature). Z definice se jedná o velkoplošné území, na kterém má absolutní prioritu ochrana přírody. Příroda tam musí být člověkem nedotčená jak v minulosti, tak i dnes, člověk je tam pouze návštěvníkem, který po sobě nezanechá trvalé stopy. Zejména se tam nesmí zřizovat žádná infrastruktura (výjimkou jsou udržované pěšiny) a je zakázáno používání motorových zařízení, jízdních kol, nesmí se tam lovit zvěř, kácet stromy, sbírat přírodniny a těžit nerosty. Z hlediska ochrany přírody je to tedy vyšší kategorie než národní park, který je dle analogické definice určen k ochraně přírody a zároveň k rekreaci obyvatel s tím, že ochrana by měla hrát o něco důležitější roli než ta rekreace.

Existence těch několika málo silnic a železnice je nejspíš hlavním důvodem, proč je v San Juan Mountains vyhlášeno jako divočina hned pět území místo jednoho velkého. Weminuche je z nich největší, rozkládá se na ploše 2 022 km², na ni ale v podstatě navazují zbývající čtyři divočiny, které mají dohromady zhruba stejnou rozlohu jako Weminuche. Je zde tedy unikátní, skoro nenarušený vysokohorský ekosystém o rozloze čtyř tisíc čtverečních kilometrů, který se nalézá skoro mimo civilizaci. Přesto se na celém tomto území smí pohybovat pěší turista dodržující několik zásad týkajících se hlavně stanování, odnosu odpadků, konání potřeby dál od vodních toků a rozdělávání ohně. Hlavní je ochrana vody, hnízdišť dravců, migračních cest a omezení ohňů v místech náchylných k požáru.

I když jsem pobýval v coloradském Boulderu už od roku 2006 a každou volnou chvíli trávil ve Skalistých horách, do divočiny Weminuche jsem se dostal až v roce 2012. Z místa, kde jsem bydlel, je to autem asi 400 mil a pak je to ještě vždy cesta na několik dní, aby člověk vůbec někam došel. Během výletů do bližšího okolí jsem mezitím úplně propadl lezení na fourteeners, což jsou nejvyšší vrcholy Skalistých hor, které mají nadmořskou výšku přes 14 000 stop. Je jich v Coloradu 58 a čtyři z nich - Eolus, North Eolus, Sunlight a Windom - se nachází hluboko v divočině Weminuche. Díky jejich špičatému tvaru se jim říká Needles a výstup na ně patří k obtížným v porovnání s ostatními fourteeners. Tyto tajemné, rozeklané hory uprostřed odlehlé divočiny mne čím dál tím víc lákaly, a tak jsem si na ně naplánoval začátkem léta 2012 šestidenní expedici. 400 mil jsem zvládl první den a auto jsem zaparkoval na malém plácku u lyžařského střediska Purgatory, z nějž vede stezka na východ, přímo do divočiny. Nejdřív se jde asi tři míle podél potoka Cascade Creek až na místo, kde se vlévá do řeky Animas, tam je nutné přejít můstek a proti proudu řeky pokračovat asi čtyři míle na sever. V místě zvaném Needleton se odbočí podél dalšího potoka nahoru směrem na východ do údolí zvaného Chicago Basin. Jeden den cesty, 13 mil, 1 500 m převýšení, z hlediska námahy s plným batohem je to fakt očistec (v originále purgatory).

Obr. 2. Sunlight (4 285 m, vlevo), Windom (4 294, vpravo) a Rio Grande Pyramid (vlevo na obzoru). Uprostřed je Sunlight Spire, vedlejší vrchol Sunlight Peaku.

V Chicago Basin bylo nečekaně docela dost dalších lidí, kteří měli stejný cíl jako já, vylézt na ony čtyři hory; lezení na fourteeners je holt populární a člověk asi musí počítat s určitým turistickým ruchem. Postavil jsem si stan, přespal a ve čtyři ráno vyrazil na nejvyšší vrchol, Eolus, a na jeho souseda North Eolus. Ten den mi počasí přálo. Cestou jsem se dal do kupy s několika dalšími lezci a při sdílení svých příběhů ze zdolávání fourteeners nám cesta rychle uběhla, na oba vrcholy jsme se vyškrábali už v deset dopoledne, což bylo štěstí, protože po návratu do údolí přišla velká bouřka. Další den jsme s tou samou partou vylezli i na Sunlight a Windom. Úplný vrchol hory Sunlight je velmi úzký a exponovaný. Lezec nejdřív vystoupá na plošinku, ze které je na vrchol přístup vyžadující několik lezeckých kroků, včetně přelezení necelý metr široké pukliny končící v propasti. Z druhé strany padá dolů pětisetmetrová kolmá stěna. Většina lidí tak vyleze jen na tu plošinku a počítají si to jako výstup vrchol. Naštěstí pro nás byla ten den skála suchá, a tak jsme se rozhodli pro poctivý výstup a jeden po druhém jsme opatrně stanuli na samotné exponované špičce. Ten samý den jsme šli ještě na mnohem snazší Windom, tam nás ale přepadla další bouřka. Třetí den jsem už sám vylezl na Jupiter Mountain, není to sice fourteener, ale patří pořád mezi sto nejvyšších hor Skalistých, tak zvaných centennials. Poté jsem se vydal na cestu zpět, po těch pár dnech lezení mi to ale zabralo dva dny, čehož vůbec nelituji, protože jsem mohl relaxovat a užívat si nenarušené přírody.

Obr. 3. Weminuche wilderness – Grenadiers, pohled z vrcholu hory Sunlight Peak. Tato oblast je z velké části nad hranicí lesa.

To léto jsem pak lezl po horách v jiných oblastech a na podzim 2012 jsem se z USA vrátil natrvalo do ČR, od té doby nemine snad jediný den, abych na tato krásná místa nepomyslel. Loni v létě se mi pak poštěstilo se tam vrátit o dovolené, s kamarádem z ČR. Na hory jsme si vyčlenili jen pár dnů, protože jsme toho chtěli na americkém západě vidět víc. Volba hor však byla jasná, Weminuche, tentokrát z východu, na údajně nejkrásnější horu celých San Juans, na Rio Grande Pyramid. Není to sice fourteener, ale centennial, to jí ale neubírá na impozantnosti. Je totiž jen o necelých sto metrů nižší než Needles, které jsou navíc odtamtud desítky kilometrů daleko, takže Rio Grande Pyramid vévodí rozsáhlé oblasti kolem pramene řeky Rio Grande. Naplánovali jsme si cestu na Rio Grande Pyramid na dva dny. Auto jsme zaparkovali u první přehrady na řece Rio Grande, která je ještě mimo divočinu. První den jsme prošli lesnatým údolím až skoro na hranici lesa, postavili jsme si stan na malé loučce vedle lesa, předepsanou vzdálenost od křišťálového potůčku. Od minulé návštěvy tady byl patrný jeden ohromný rozdíl, v celých Skalistých horách probíhá už od začátku století nekontrolovatelná kůrovcová kalamita, a zatímco v roce 2012 byla většina lesů ve Weminuche ještě zelená, loni (2016) byl les v podstatě celý suchý. Ještě než se setmělo, přišla prudká bouřka, během níž v lese neustále padaly mrtvé stromy. Postavit stan na okraji suchého lesa nebyl dobrý nápad, ale naštěstí nic nepadlo na nás, jen vítr nám rozlepil stan, ale to jsme ještě zvládli provizorně spravit, a tak jsme ani nezmokli. Po dvou hodinách bouřka přešla a na palouk přišel obrovský jelen wapiti s několika laněmi, pásli se jen pár desítek metrů od nás.

Ráno jsme vstali brzy ráno a vylezli na vrchol, vyfotili si vzdálené Needles a Grenadiers a zkusili odhadnout, kde konkrétně pramení Rio Grande. Bohužel, od výstupu na další vrcholy v oblasti nás odradila časná dopolední bouřka. Raději jsme si šli sbalit věci, aby nám na ně nenapršelo dalším rozlepeným spojem na stanu. Pak jsme až do večera šli zpět k autu. Další dva dny jsme strávili v okolí starého zlatokopeckého tábora Lake City, vylezli na dvě hory v divočině Uncompahgre, Sunshine a Redcloud Peaks, a poté vyrazili do národních parků Utahu.

Obr. 4. Pohled z Rio Grande Pyramid, na obzoru Grenadiers a Needles (vlevo v mracích), v údolí je patrný les zničený kůrovcem, Rio Grande je vpravo.

V Olomouci 6. 4. 2017