Rozhodli jsme se vyrazit ven. Mezi lidi. Někam dojet, pak jít na procházku, potom na oběd a kávu. Někam na čerstvý vzduch. Kam jinam než na Klínovec, máme to tam kousek. Podle novin tam už dokončili novou, totiž dlouho nepoužívanou sjezdovku, co jsem se na ní chtěl mockrát svézt, ale nešlo to, byla prakticky pořád zavřená. Vede po západní straně až dolů skoro do Jáchymova. Lanovka moderní, čtyřsedadlová (viz). Ti, kteří byli na Klínovci a okolí naposledy před 40 lety [obávám se, že je to značná část čtenářů Neviditelného psa, (hlavně naši krajané)], by se měli nejprve podívat jak to, tam vypadá dneska. Už to není, jak to kreslil Jiránek, jak jde ten pán kolem hospody a říká kolegovi: „Tady kdysi bejvala krásná hospoda! Záchody tam sice smrděly až do lokálu, ale bylo to tam útulný.“ Tak s tímhle „socialistickým“ folklorem už se tam nesetkáte. Koukněte se třeba na Ubytování v okolí.

A vy, co si pamatujete dobu, kdy byla Loučná, co je pod Klínovcem těsně u Oberwisenthalu, díra s rozbitými baráky bez oken, pro uvedení do dnešní reality nabízím návštěvu stránky Ubytování - Loučná pod Klínovcem. Doufám, že vás to uvede do reality ČR dnes více než ty hovadiny o „rozkradeném státě“, co se objevují v našich novinách a na internetu

Já sám znám Klínovec a okolí už skoro padesát let. Bývala to jediná možnost skutečného lyžování pro západní Čechy a oblast pro „dederony“ z okolí Drážďan a Lipska. Kdysi, když jsem tam začal jezdit, tam stály staré smrky, aby je následně zahubily elektrárny. Tedy z velké části (to se ale nesmí říkat!) hlavně „socialističtí pracující“, co vždycky večer (anebo když byla mlha) vypnuli na komínech elektráren všechny odlučovače popílku a elektrofiltry a šli místo noční chrnět. Zatímco se doma jejich ženy a děti dusily smradem.

Pak přišla doba, kdy už tam byly jen suché pahýly po uschlých stromech (jako dneska na Šumavě po pětadvacetilé péči ekologistů a Jihočeské university) a lyžovalo se na šedočerném sněhu. Většina světa si myslí, že to tam tak vypadá dodnes, páč idiotské heslo nové generace novinářů zní „dobrá zpráva není žádná zpráva“. Dneska jsou vrcholy Krušných hor zelené a zalesněné do nedohledna, Klínovec je zase zelený mladými smrky a „smíšeným lesem“ tedy takzvanými nálety bříz, javorů, jasanů a podobně.

Pryč je doba, kdy jsem se bál, že když sjedu konec sjezdovky „U zabitýho“ moc rychle, tak dole přejedu do NDR a budu zadržen mimořádně bdělými a otravnými „strážci hranic“. Dneska je Loučná (Böhmisch Wiesenthal) stavebně vlastně součástí Oberweisenthalu a nebýt na naší straně hojný výskyt Vietnamců (už nejen stánky, ale restaurace, „nehtová studia“ atd.), moc nepoznáte rozdíl. Za hranicí v Sasku přibylo navíc po roce 1989 množství rozpadajících se areálů fabrik. Už to celé zase „srůstá“ a v dvojměstí české Vejprty (Weipert) a saský Bärenstein už mají i společné náměstí.

Nejprve pojedeme na Klínovec, řekli jsme si. A sakra! Kousek za vrcholem stoupání, na odbočce ze státovky na Klínovec, se staví odbavovací brány, česky hezky zvané „šaltry“. Za nimi pak podle silnice parkoviště, krásná, moderní. Ale to jsem zvědav, jak se budou lidi dopravovat nahoru. Je to do kopce a pěkný kus. No, kolem silnice přibyly modré informační cedulky „Skibus“, tak snad tím.

Vrchní část Klínovce je směs moderních koncových stanic nových lanovek, co vypadají, jako když patří do nějakého sci-fi filmu.. A ovšem v místě bývalého shluku budov úplně na kopci trčí pozůstatky bývalého hotelu a různých ubytoven, které zblízka vyhlížejí jako ruiny, tentokrát z katastrofického filmu. Zepředu shluku budov ční zrekonstruovaná pověstná Klínovecká věžička, za ní však cosi neuvěřitelného. Vyhlídkový autobus, co jel za námi, ani nezastavil a jen projel kolem frankensteinovského „špalíčku“. Asi se turisté v autobusu obávali, že by z těch padajících stěn, vymlácených okenních otvorů a zpoza hromad čurbesu mohli najednou vyběhnout zapomenutí vojáci Wehrmachtu a rudoarmějci 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. A pustit se do sebe.

Když jsme se díval na tu hrůzu, co udělala banda lotrů z Karlových Varů a Jáchymova z bývalého hotelu a ubytoven (a taky zařízení pro vysílač), co tak dlouho předváděla všechny lumpárny, co jen šlo, až to prakticky spadlo, napadlo mne řešení. Jak tak při procházce kolem věžičky slyším němčinu, co nechat ty trosky zabalit do nějaké plachty? Jako to třeba udělali nějaký slavní umělci Christo a Jeanne-Claude s Reichstagem?! Takové hovadině se říká konceptuální umění. Kdybyste něvěděli, co je to „konceptuální umění, je prý to „nevšední experimentální umělecký směr“, třeba právě zabalení nějaké budovy do plachty anebo, a to si nejsem jist, jak jistá avantgardní umělkyně vystavovala své použité vložky! (Kolik úchylů se tam sešlo, se mi nepodařilo zjistit. Jak mi však potvrdil jistý gynekolog, „vůně„ tam musela být úžasná.) Můj vlastní návrh „konceptuálního umění" je na obrázku a, "čégro pionýro", byl bych levnější než ti dva Amíci. Nebo navrhuji postavit aspoň kolem ohradu, aby to na někoho nespadlo. Co? He?

Nahoře na Klínovci je jen jedna restaurace a dva moderní prosklené kiosky německé konstrukce. Ten, který jsme navštívili, by měl krásný výhled - podle hesla „kdyby byly v pr... ryby“, neboť by to byl asi krásný výhled, kdyby před ním nestály smrky, které nepovolili porazit naši zelení magoři. Co si říkají „ochránci životního prostředí“. Chcete-li najít výhled na Krušné hory, jeďte na protější kopec Fichtelberg do Německa. Je to asi pět kilometrů, silnice je až nahoru, parkoviště bezplatné. A mají tam už zřejmě přírodu tak ochráněnou, že z vrcholu nabízí několik krásných výhledů na Krušné hory, dokonce tam na to mají vybudované plošinky i se zábradlím a hned za vámi je príma hotel s restaurací a taky nějaké kiosky a tak. Jo, a kafe tam stojí nemlich totéž co u nás.

Takže jsme viděli, že jsme nic neviděli, což všechny turisty „óbrovsky nadchne", že. Což mi připomnělo jednu příhodu z Rakouska, ze slavného střediska Pass Thurn. Tam když jsem dolezl na plato u jedné „Hütte“, kde měl být „schöne Aussicht“, jak psali v průvodci, tak jsme také čuměli jen do stěny stromů. co tam vyrostla: A to ze stejných důvodů: „Fällen von Bäumen ist verboten.“ Jo, jo, to je holt ta naše stará společná rakouská tradice. Blbost povýšená na zákon.

No co. Pojedeme do Božího Daru! Ten nezklame! Náš milý Boží Dar. Kdysi rozpadající se městečko, na střechách opadané eternitové šablony a thérák, padesát let nenatřené fasády, sníh na silnici se sypal škvárou a v guláši ve smradlavé hospodě byly dva kousky masa. Asi tak velké jako konec palce. Dětského. A otlemená obsluha. No, jak všichni vzpomínají na internetu. Dokonalý socialistický ráj, „s těma jistotama“!

Jak se to změnilo! Městečko svítí novými fasádami, kostel je opravený, park na náměstí je vyčištěný a jsou v něm znovu vztyčeny a opraveny staré německé památníky na padlé z 1. světové války (tehdá to byli „naši“ vojáci, víme?!), je tam nový památník Nikose Kazantzakise, chodníky jsou nové, na každém rohu restaurace anebo pension. Obsluha příjemná, ať mluvíte jakýmkoli jazykem.. Tam se potěšíme, tam si pochutnáme.

Minul jsem velké parkoviště u sjezdu do Božího Daru od Klínovce, teď v létě neplacené. Protože nemíním jít od parkoviště do hospody dva kilometry pěšky, vjíždím do městečka. Určitě to dobře dopadne! Už se mi sice stalo, že v restauraci, kterou občas rád navštěvuji, mi vrchní při objednávce svíčkové tiše pošeptal, že už není. Že ji tihle Němci (loupnul okem vedle) všechnu sežrali. Dal jsem si tehdy vepřo-knedlo-zelo. Kdyby něco, udělám to dneska také tak.

Zahnu kolem hotelu Grünes Haus, tam nechodím, je tam moc sportovců, sjedu kolem památníku německého národního básníka (teď si nevzpomenu, jak se jmenoval, a na internetu to nemohu najít, ale ten památník tam přežil i komunisty) a pak chci pod kostelem zastavit na malém náměstíčku. Že se půjdeme podívat, kam zapadneme. Ovšem chyba.

Všude jsou cedule, že parkovati „jen-tak“ nelze. Kouká na mne hned pod kostelem neuvěřitelná tabule “Parkování na povolení MěÚ Boží Dar".

No, je to u kostela, tak možná… Jenže hned u restaurace, kam v zimě často chodíme, na nás čumí cedule „Reservé“ a nemlich ta samá, že jen na povolení MěÚ Boží Dar Takže parkovati nelze. Chápu, že majitelé pensionů mají u domů vyhrazená místa pro hosty. Ale co „nehosti“?

No, pojedeme dál. Mineme areál „Novako“, který má své parkoviště, ale je tak minimálně označené, že je běžný návštěvník nenajde. Novako navštěvujeme s vnučkami v zimě, je to bezva, ale není tam hospoda, jakou bych momentálně chtěl navštívit.

Nevadí, půjdeme do restaurace, kde jsme několikrát byli. Bezva tam vaří a je před ní parkoviště. Není. Bylo. Než tam dojedeme, mineme ještě na dalším možném parkovišti, kde se léta v klidu parkovalo, opět neuvěřitelnou ceduli MěÚ Boží Dar, která zakazuje parkovat bez bumážky „jevo prevoschoditělstva“ městského úřadu. Jak ovšem získat takovouto bumážku, se nikde nedozvíme, v sobotu úřad neúřaduje. Dotázat se nelze. A tak jsme v ... no tam.

Ne, ne! Jsme na cestě k známé hospodě. Ovšem prrr. Před námi je další mimořádná cedule, výtvor to úřednictva Božího Daru. Vjezd nám zakazuje příkazová značka „Zákaz vjezdu“ s dodatečnou cedulkou, výtvorem to úřednické volné tvorby a jistě na přání majitelů nových domů (kterých je na „božáku“ dneska skoro tolik jako starých), kteří si nepřejí býti vyrušování nějakými cizáky - turisty. Jak se zdá, nová božídarská šlechta si plebs k sobě nepustí! To, že silnicí před námi vede cesta k hřbitovu a k památníku umučených při pochodu smrti v roce 1945, je MěÚ Boží Dar a nové šlechtě „šumafuk". Tady je to našincovo a ne „cizincovo“.

Objíždíme nesmyslně další blok domů, abychom před vyhlédnutou restaurací nalezli další ceduli. Na místě, kde se ještě loni v zimně parkovalo, je trávníček. Nic proti trávníčkům, ale k hospodě prostě patří parkoviště. Jet na druhou stranu, to opět nejde, tam je nám již známá „nasírací„ tabule. Vlevo parkoviště patřící k hospodě je, ale je plné a když se pokouším zaparkovat, vyběhne nějaká mladá dáma z restaurace a sleduje, zda po zaparkování půjdeme skutečně do jejich restaurace. Místa na parkování evidentně nestačí. A to je září!

Tak na tohle nejsme zvědaví. Vyrážíme pryč. Ve vjezdu na náměstí je opět cedule MěÚ Boží Dar, která dělá z návštěvníků vlezlé cizáky. Na průjezdu náměstím jsou sice všechna parkovací místa obsazena, žádné lístečky v autech nejsou, ale výhružná cedule ano. Nemám skutečně chuť později dostávat nějaké obsílky s fotografiemi, kterými si čeští městští úředníci zvykli buzerovat řidiče a vymáhat pokuty za „špatné parkování“. Nakonec míjíme prakticky prázdné parkoviště u samoobsluhy, kde po nás byrokrat opět chce bumážku, a jedeme do Jáchymova. Boží Dar nám může políbit pr..

Posléze jsem na internetu zjistil (Parkování na Božím Daru v zimní sezóně), že božídarští radní si prostě znárodnili celé město. Parkovat tam smějí jen oni coby „residenti“ a vy, cizáci, vy nám polibte … Prý to platí už několik let, ale nikdy nebyly problémy a nebylo tam tak neuvěřitelné množství cedulí. Zasmál jsem se, když jsme se dočetl na Wikipedii, že slovo „resident“ znamená osobu, která má sídlo v daném místě anebo - což mi připadá na zastupitele Božího Daru lépe pasující - to může být název určitých koloniálních úředníků s nízkou hodností nebo úředníků v protektorátu nebo u koloniálních jednotek.

Za zpěvu písně z filmu „Tři veteráni“, kde režisér geniálně vystihl tuhle ubohou hru lidských nul na „našince a cizince“ : „Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo…“ opouštíme Boží Dar. S přesvědčením, že, že opět jednou zvítězila blbost, chamtivost a nenávist.

V Jáchymově si dáme bezva kávu a kremroli. V cukrárně u Kulaťáku. Taky tam mají u parkoviště za cukrárnou ceduli o vyhraženém parkování, ale u vjezdu je zvednutá závora a vypnuté zařízení na placení. Za tu půlhodinu, co jsme tam byli, využilo tohle parkoviště asi pět posádek aut k návštěvě cukrárny. Jak se cukrárna jmenuje, to vám ovšem nesmím prozradit, aby mě Kužílek a jeho banda hlídačů „soukromí“, co dozírají, aby se podle směrnic EU neukázala někde slušná malá firma nebo nedejbože ksicht nějakého zloděje, když ho natočí kamera, neudali a nepronásledovali.

Pojedeme domů. Bublá to ve mně, Boží Dar se u mne zařadil do míst, kam, pokud to půjde, nepojedu nikdy. Kašlu na ně. V Oberwiesenthalu se parkuje zadarmo u každé hospody. A sjezdovky tam mají také. Anebo u nás pod Klínovcem v Loučné, tam tohle hovadstvo ještě nedošlo.

Míjíme po státovce tu „hrůzu„ na Klínovci. V duchu navrhuji slavnému jednateli skiareálu Klínovec Petru Zemanovi, co se tak chlubí, jak jsou připraveni na turisty, aby nechal, než začne zimní sezona, ten děsný bordel na vrcholu Klínovce uklidit. Normální je zvát lidi někam, kde je to v pořádku. Nahoře na Klínovci je vidět lemplovina a kašlání na návštěvníky a navíc mám obavu, že nějaký ten kus toho shluku zřícenin na někoho spadne. Co tam asi dělá příslušný stavební úřad?

No a „načalstvo“ na Božím Daru ať dá před jejich město ceduli, že na běžné návštěvníky a navíc na majitele automobilů kašle. Že je považuje za verbež vhodnou jen k buzerování a oškubání (podobně jako Magistrát hl. m. Prahy). Když k nám, protože jsme jedineční a úžasní, chcete, tak koukejte mazat pěšky. Autem můžeme jenom my, residenti. Pak budou jasná pravidla hry.
Jen bych chtěl těm božídarským geniům malosti připomenout, že se to dá řešit jinak. Třeba jako v Německu parkováním na omezenou dobu. Jinak začne návštěvnost upadat, hospody budou zavírat, lidi budou jezdit jinam…

Ta bolševická výchova v nás, ta touha buzerovat lidi a ukázat, kdo je tady pánem. Místo aby tady byla radnice pro ně. Protože to oni přinášejí peníze a rozkvět.

Také bych rád podotkl, že u nás na jedno auto připadá 2,3 člověka, v Německu nemlich to samé. Což znamená, že většina turistů, tedy pracovně a finančně aktivních lidí (i důchodců), jsou majitelé aut. A bez nich a jejich peněz si můžete Boží dar i Klínovec naložit do konzervy. Praha, odkud jste to asi odkoukali, si může dovolit návštěvníky s auty nasírat dost dlouho. Jí tam vozí turisty cestovní kanceláře. Ale na Boží Dar těžko.

Já zas asi začnu jezdit do Rakouska. Tam se v zimě za parkování neplatí a u každé hospody je „parkplatz“, místní úřady si návštěvníků váží a dělají pro ně vše. Co jim na očích vidí. A ani náhodou je nebuzerují. Také představa, že by třeba v Kützbuhelu nějaká parta, co si tam postavila nové domy, zakázala přes úřad vjezd po veřejné silnici do své „splendid isolation“, je prostě nepředstavitelná.

Všechno, co se v Božím Daru udělalo, vážení, a není toho málo, bude na nic, když si budete představovat, že vás uživí jen ubytování a módní mladí cyklisté. A že na těch odporných automobilistech, těch zaostalcích, co se chtějí u vás jen najíst a trochu projít a jet dál (a přijet třeba příště na déle), těch, co nechápou „nový cyklistický svět“, nezáleží.

Než to pochopíte, tak mě tam neuvidíte. A nejen mne. Představa, že lidé, důchodci, rodiče s dětmi nebo prostě jen tak výletníci budou chodit od parkoviště aut půl hodiny pěšky na oběd do Božího Daru a pak zase nazpátek, je představa naprostých mimoňů.

Můžete se poučit v městech kolem vás. V Ostrově se parkovat na Starém náměstí může a restaurace, obchody i cukrárna prosperují. V Klášterci nad Ohří jakési duševní... ehm... jelito zavedlo v době, když Staré náměstí ještě fungovalo, parkovací automaty a zaměstnalo buzerujcí úředníky. Dneska je to mrtvé místo, krásně sice opravené, ale bez restaurace, dokonce už bez trafiky, bez lidí, mrtvé místo v organismu města. No a vy nic jiného, z čeho byste žili, než to „staré město" nemáte. To si myslíte, že vás uživí ty „náplavy“, co se chtějí izolovat od „cizáků“? A že nepotřebujete obyčejné turisty?

Je to na vás.