O důstojenství královském, nedobrá pověst pohoří Rif a záhada tetuánské kasby

V Rabatu nás hned na uvítanou čekalo setkání s demonstrací… že by přece nějaké arabské jaro? Ne zvlášť početný zástup táhne ulicemi mávaje transparenty a vykřikuje hesla, policajti stojí na chodníku zjevně neberouce ten povyk příliš vážně, nu, snad ani není proč. Později mi bylo vysvětleno, že povyk patřil neužilé vládě, která ne a ne vytvořit dostatek pracovních příležitostí… no, nečekal bych, že si nějaká vydemonstrují. Vlády dělají, že dovedou vyčarovat pracovní místa z klobouku jako kouzelník králíka, a když pak vyčarují houbeles, lid se vzteká, to u nás není jinak. Přesto mi něco nesedělo: nejsou ti tam na ulici všichni muslimové? Nevědí, že tvorba pracovních míst, jako ostatně všeho na světě, není v kompetenci žádné vlády, nýbrž jediného Alláha? Neboť jest známo, že ani kámen z dlaně puštěný nepadá k zemi; vůle Boží ho tam řídí; pozor, abyste si nezadělali na šat z ohně střižený, holoubkové! Ale nechám už rouhání, ostatně jsou taková pozdvižení v Maroku vzácná, a krvavé rumrejchy jako na káhirském náměstí Tahrír snad přímo nemyslitelné. Přemítám, čím to.

Nechám-li stranou Saúdskou Arábii, již z vlastní zkušenosti neznám a jsa nevěřící pes ani znát nesmím, poznal jsem v tom neklidném koutě světa tři ostrovy jakés takés spořádanosti: Jordánsko, Omán, a teď Maroko. Jakousi náhodou všechno monarchie. Nebo ne náhodou? Skýtá osoba krále arabskému světu, co princip republikánský poskytnout nemůže? Jednotící symbol, pojítko věcí světských s nadzemskými, bez nějž se obejde – také jak a kde - demokratický Západ, ne však vládě sultánů, šáhů, emírů a jiných despotů od věků zvyklý Orient? Zase jsem u toho: kde principy vznikly, tam i fungují. Kde ne, zplaní, stávají se svou vlastní karikaturou. Po půlstoletí zmatků a blázinců už lze říci, že se Západ neměl pokoušet o přesazení národního státu, republiky i samé demokracie do půdy islámského Orientu, ani se neměli pokrokoví státníci muslimského světa pokoušet o nápodobu západních vzorů. Ostatně, jak tak koukám na ten bohapustý blázinec v zemi otcův mých, možná i jí by slušelo důstojenství královské. Nadané pravomocemi nevelkými, zato z tisícileté minulosti plynoucí a do věků budoucích sahající autoritou morální, jakou nedisponuje strejc v prezidentském kabátě, na nepatrný zlomek času zvolený a poté zapomenutý.

*

Jelikož se na podrobnější průzkum rabatských pozoruhodností vydáme až zítra, rozhodli jsme se využít zbytku dne k obhlídce královského paláce. Dovnitř nás strážcové nepustí, to se ví, ale aspoň okouknout zvenčí. Palác ostatně není daleko, jen tadyhle vzhůru po třídě krále Mohameda V. a pak ještě kousek. Dotyčný král a otec současného panovníka Mohameda VI. byl reformátor v nejlepším slova smyslu: dokázal skloubit marockou tradici s přiměřenou porcí západní modernity, a výsledek se dá vidět, což nelze říci hned tak o všem, co se v arabském světě také už nazvalo reformou. Jenže má pan král zrovna důležitou státní návštěvu a vlídný policajt dí přátelsky, přesto zamítavě – après demain. Pozítří. Pozítří, dobrý muži, už budeme v Tetuánu. Ostatně i tam má pan král také jeden palác, takže si tu podívanou vynahradíme. Vůbec má pan král v každém trochu významnějším marockém městě po paláci, no, zvláštní šetrností bych tu přepalácovanost nenazval. Hlavně ale že se líbí Marokáncům, nebo aspoň na svého pana krále nijak slyšitelně nežehrají.

*

A je pěkně bílý Tetuán, jako z kostiček cukru po návrších a úbočích sestavený. Horské hnízdo, člověk by neřekl, že deset kilomterů dolů kopcem už šplouchá Středozemní moře, dalo by se k němu za půlhodinku sjet autobusem, kdyby nebyl teprve začátek března a na koupání ještě drobet brzy. Když už jsem u toho: vyloženě koupací země Maroko není, jakkoli se turistická reklama může přetrhnout nabídkami mořských lázní Agadir. Reklama stydlivě pomíjí skutečnost, že východní Atlantik je zásluhou Kanárského proudu celoročně chladný a ke koupání leda vysloveným otužilcům, i nezbývá než vzít zavděk hotelovými bazény. Středomořské břehy by skýtaly onačejší potěšení, přiléhají však k strmým svahům pohoří Rif a jsou dopravně i turisticky nevyvinuté, téměř nepřístupné. Nepožívá totiž pohoří Rif právě dobré pověsti. Je obydleno berberskými klany, s nimiž mnoho nepořídili ani Španělé za dob svého protektorátu, ani marocký pan král dnes. Žárlivě si střeží svou relativní nezávislost, a usoudivše, že z hašiše kouká přece jen jinačí výděleček než z oliv či fazolí, oddávají se výrobě a prodeji této výnosné, byť i zapovězené substance. Nebo spíš zdánlivě výnosné; stala se z Rifu krajina vykřičená, již vládní péče opomíjí a turisté se jí vyhýbají. Aby také ne: komu by se zachtělo uzřít krásy Rifu, obklopí ho tlupy domorodců a vnucují mu, křičíce ukrutně a vyhrožujíce, balíčky hašiše. Kdo si jeden koupí, aby měl od těch otravů pokoj, po pár kilometrech ho zastaví policejní kontrola a obviní z převážení tohoto zlopověstného produktu; i je mnohatisícová pokuta to nejmírnější, s čím musí počítat. Tak zůstává kraj Rifu zaostalý a obyvatelé chudí, třebaže si to spočítali jinak. Podobně jako marakešští kramáři, jak již zmíněno, ale taková je orientální psýcha.

Má pak Tetuán rovněž svoji medínu s krámky, sbírkou nepřístupných mešit a jednou koželužnou – představme si plochu zvící menšího náměstí, plnou betonových kádí, v nichž se louhují stovky ovčích, velbloudích i jiných kůží, přeukrutně smrdíce. Nadto pak spleť schodišť a schodišťádek, vedoucích k… teď honem nevím k čemu. Domorodci mluví o kasbě, jenže tohle není středověké opevnění jako jinde, nýbrž objekt relativně moderní – odhadem bych řekl, že někdy z počátku dvacátého století – a poničený, jako by v něm regiment ďáblů řádil. Zdi ještě drží pohromadě, ale okna vymlácená nebo s větrem se na posledním pantu klátící, dveře ropzštípané a vyvrácené, půvabný parčík zohyzděný, pavilonky, ozdobné sloupky, mozaikové kašny s jakousi nepochopitelnou zuřivostí otřískané… co se tady dělo? A kdy? Proč? Nelze vypátrat. Moje obvykle podrobná cestovní příručka mlčí, nic nevymáčknu ani z jinak vševědné Wikipedie, jen jakási vzpomínka se mi k povrchu vědomí dere, jakýsi pocit… ano, je mi, jako bych se ocitl v poválečných Sudetech. Stejná až strašidelná opuštěnost trosek, stejně zahanbené mlčení, tytéž stopy mstivé, bezsmyslné ničivé zvůle … že by také nějaká národní odplata? To by mohlo být; stopy řádění ukazují na dobu kolem poloviny století, kdy v této části Maroka skončil španělský protektorát a země nabyla samostatnosti. Což nechci rozsáhle komentovat, jenom že osvobození, vyjádřivší se bezsmyslným ničením a následným půlstoletým chátráním, snižuje jeho hodnotu v očích každého, kdo není raněn slepotou nacionalismu, zde i onde. Ale aspoň je ze zpustošeného parčíku překrásný pohled na město hluboko pod námi a hory v pozadí. Tam někde na jihovýchodě leží Šefšaún, náš přístí postupný cíl.

A ještě musím vychválit tetuánské patiesserie, kteréžto francouzské slovo by se dalo přeložit jako "paštikárna", ale nejsou to paštiky, jež zalahodí oku i jazyku poutníkovu, nýbrž rozličné taštičky, rohlíčky, buchtičky, roličky a jiné oříško-medovou nádivkou plněné dobroty, nad pomyšlení lahodné a přímo směšně laciné. I zvykli jsme si chodit každého jitra na snídani do nejbližší patisserie. Jenom… ó Proroku! Té koncentrované medovatosti a cukernatosti, zprvu lahodné, ale každým dnem všednící, až se jako sen vynoří představa…takhle bramborák kdyby byl! Takhle kousek pořádného evropského sýra kdyby byl nebo vůbec čehokoliv, hlavně aby to nebylo sladké! Ale není. Což, my se nejdéle do čtyř neděl splnění své touhy dočkáme, to místní publikum je k přeslazenému živobytí odsouzeno doživotně. Jenže co dělat. Alláh ve své nevyzpytatelné moudrosti zapověděl svému lidu sklenici piva, štaprličku kořalky, pláteček šunky, a člověk něčím diblíka poživačnosti nakrmit potřebuje; co tedy zbývá než tyhle sladké pochoutky, i kdyby kalorie ušima lezly a cukrovka kostnatým prstem kývala. Važme si, křesťané, našeho Pánbíčka, který se nám neplete do toho, co jíme a pijeme!

Podle Nového Polygonu