My, smrtelní lidé, máme potíž s chápáním rozlehlejších časových úseků. Jsme zařízeni na délku jednoho lidského života; co ji přesahuje, o tom se učíme v dějepise, v provozu všedního dne ale dle toho nejednáme. Rádi bychom měli život co možná beze změn, avšak potvora příroda nás neposlouchá a vymyslela si například tyhlety klimatické změny, co je kolem nich takového poprasku. Nu ano: pěkně jsme si povrch zemský rozdělili, nadělali na něm států, vybavili je prapory, hymnami, presidenty a židlemi v OSN představujíce si, že budou trvat od jednoho konce věčnosti na druhý. A ono houby: je tu nějaké Tuvalu, nějaké Maledivy, státečky ostrovní, placaté, nadmořskou výší dosahující sotva panu presidentu pod ramena. Jestli tomu opravdu má být tak, jak pochmurní proroci varují, že někde na druhém konci světa roztají ledovce a oceán nastoupá o pár decimetrů, spláchne slavný stát se vším všudy, jen ta židle v OSN po něm zůstane. Ale i bez proroků; sama instituce státu není věčná; byly časy, že lidé žili bez něj, a bezvýjimečný zákon konečnosti způsobí, že zase budou. To jen my, v přítomnosti zakotvení, nejsme ochotni nebo spíš schopni ten stále se opakující koloběh počátků a konců brát na vědomí. Témuž osudu, abych se přiblížil jádru věci, neunikne ani stát český, po tisíc let slavné či méně slavné království a zrovna teď náhodou republika. Jednou se jeho čas naplní a vlna dějin ho spláchne jako třísku.

Nuže, abych se tak přiznal, neotřásá mnou ta vidina tolik, jak by asi správně měla. Neužil jsem si od českého státu ničeho zvlášť dobrého, ledaže mi dovolil narodit se na jeho půdě; i chybí mi ještě něco k tomu, abych se s ním nadšeně ztotožnil. Víc už mě rmoutí pomyšlení na osud jazyka českého, mluvy spanilé a přebohaté, která by si zasloužila rozkvětu, ale spíš opak je pravdou. Neboť stát český to ještě může pár století tak či onak mydlit, ale s češtinou to jde velmi znatelně s kopce. To není nářek staromilce, ale na příkladech vysledovatelný proces.

Jazyky a s nimi i národy zanikají někdy nájezdem zlého nepřítele, jenž jeho nositele mečem a ohněm vyhubí, ale to se stává poměrně zřídka. Jindy vlivem majoritní populace, zatlačující je na stále menší území, až je pohltí úplně – v přítomné době se to děje například s bretonštinou, s laponštinou a jinými nestátními řečmi Evropy. Obvykle se lidé zbavují svého jazyka sami a dobrovolně, protože si jej přestali vážit, majíce jej za zbytečnou přítěž a znamení podřadnosti. Cesta k zániku je nastoupena tím dnem, kdy převáží názor, že mluvou otců blábolí vesnická holota se slámou za ušima, kdežto fajnovější lidé hovoří tak, jak velí móda. Všimněme si, co fajnových lidí se vylíhlo ve vlastech českých v tom postsametovém čase, a co všechno se už stačilo stát módou. Ale byla řeč o příkladech; ukažme si na ně.

Žili jacísi národové mezi českými horami a břehy Baltského moře, souhrnně zvaní Polabané. Na jejich osudu můžeme studovat proces zániku. Dědečkové obrozenci, spatřující smysl dějin v potýkání Čechův s Němci, připsali jejich vymizení odvěké teutonské zlobě, zakroutivší krky všem těm Dalemincům, Stodoranům, Bodrcům a Havolanům už někdy za markrabího Gera v století desátém. Jelikož v tom vlastenecká duše nachází potvrzení své nedůvěry v Němectvo, je tomuto – řekněme – zkreslení skutečnosti ochotně věřeno. A je to samozřejmě omyl, dokonce vědomý omyl; polabský živel i jazyk přetrvávaly v dnešním severovýchodním Německu dlouho po zlopověstném markýzi Gerovi. Bedřich Smetana se dopustil žertovného omylu, rozhodnuv se představit svou operou „Braniboři v Čechách“ českému publiku Braniboráky třináctého století jakožto výlupek germánské výbojnosti... kdepak. V Čechách neřádili v mezivládí po katastrofě na Moravském poli žádní ukázkoví Teutoni v přílbách s volskými rohy, nýbrž Slované jako polena, hehehe. Na Rujaně se mluvilo slovansky ještě v patnáctém století; ještě náboženský reformátor Martin Luther se vztekal, že sedláci v okolí jeho domovského města Wittenbergu odmítají mluvit německy, melouce místo toho hubou po polabsku; a až r. 1756 zemřel poslední stařec hovořící ještě původním jazykem v krajině Drawehn, něco přes sto kilometrů od mého exilového bydliště Hannoveru. Zachoval se z té doby přepis polabského otčenáše, jejž zde navzdory obtížné srozumitelnosti uvádím, abychom si předvedli, jak vypadá jazyk v posledním stadiu před zánikem:

Noše fader, ta toj giš na nebiskaj, šungta voarda tugi nemja, tia rik koma, tia vila žinjot kak no nebiskaj kak no zime, noši danejšna stjajba doj nam dans un vitedoj nam noše grěch, kak mo vitedojme nošem grěšnarim, ni bringoj nos ka varšikonje, taj lösaj nos vit višókak, amen.

Obtížná srozumitelnost je dána především spoustou výpůjček z němčiny na místě naprosto základních slov, jež polabština samozřejmě měla, jejím posledním užívatelům ale připadala moc obyčejná: fader (otec), šungta voarda (patrně zkomolenina z gesegnet werde, budiž požehnáno), stjajba (chléb – asiže vysloveno šajba, z německého die Scheibe, krajíc) koma (přijď), bringoj (přiveď), lösaj (osvoboď), dokonce i un místo a. Pronikání cizích výrazů do nejzákladnějšího slovníku mateřštiny je ale neklamná předzvěst konce; není náhodou, že krátce po zaznamenání uvedeného textu drawehnská polabština vymizela. Nikdo ji nezakázal, ani násilím nepotlačil; slovanští sedláci ji zavrhli sami, jelikož jim připadala ve srovnání s němčinou málo vznešená, jazyk vesnických ťulpasů, ne pánů z města. Kdo by nechtěl vypadat jako vznešený pán, že.

S jistým znepokojením sleduji, jak i současná čeština začíná jevit příznaky téže smrtelné choroby: ledacos by se dalo povědět česky, je však daleko parádnější nakroutit hubu po cizozemsku. Jsme ovšem Češi, takže nezapomínáme zároveň upadat do druhého extrému: psát tak po křupansku ohyzdně, že za mých mladších let by žáček za takto vyvedený slohový úkol obdržel nedostatečnou s vykřičníkem. Jedním z virů, hubících nebohý jazyk český, jsou primitivismy, humpoláctví, na odiv stavěné vulgarismy, ubohost slovní i mluvnická, to vše v domnění, že tak dáváme najevo svou neobyčejnou lidovost, ba demokratičnost. Druhým je zpanštělá fajnovost předstírající, že jsme tak velice odborní a vědečtí, ne-li přímo světoví, ba američtí. Není to o moc jiné než polabské šungta voarda. Mohli bychom poukázat na vzorek nějakého konání, ale tomu by každý rozuměl, což není to pravé ono; i užijeme učenějšího výrazu paradigma. Vězme, že musí-li čtenář třikrát do minuty vyťukávat ve wikipedii význam takového pojmu, oděje se i dosti přitroublý článek aureolou odborné vznešenosti. Koupit nějaký krám čínské produkce mohlo být donedávna cenově výhodné, avšak nyní je to clever; jest tak dáno najevo, že koupit levný šmejd dovede každý moula, ale my... Taktéž pražský barák, v němž jsem strávil půl života, prý zbudoval jakýsi stavitel, nyní však se tou činností zabývají developeři; i musí být každému zjevno, že barák postavený developerem je něco extrovního, co by mohlo být rovnýma nohama přemístěno na Beverly Hills. Ďábel sám pak aby věděl, co značí dvousloví powerpointová prezentace (z volebního letáčku jedné české partaje); a četl jsem v předvánočním čase zprávu, že právě započal christmas shopping... uznejte, že takhle ten Ježíšek vypadá úplně jinak. Běhá po nákupech každá tetka, ale shoppingovat... No, dost už. Něco jiného je převzít výraz pro jev, který do té chvíle neexistoval; to češtinu potkalo vícekrát a obohatilo ji to. Sotva si už dnes uvědomíme, že slova škola nebo kostel jsou převzata z latiny. Kdo však shoppinguje, místo aby nakupoval, je... chtěl jsem napsat vůl, ale napíši raději clever.

A nejen slovník jazyka českého je takto fušersky przněn, nýbrž i mluvnice. Jsou na světě jazyky, které se obejdou bez jakékoli gramatiky, malajština například, k ozdobě jí to ale není. Čeština je však tímto bohatstvím nadána a je k pláči pozorovat, jak jím je mrháno. Pomalu mizí ze skloňování podstatných jmen pády, stahujíce se všechny do prvního: není jasné, k čemu bude vstupné použito... troubo!k čemu bude použito vstupného! Ale dobře, to by se ještě dalo odpustit. Výstavní ukázkou jazykového nemehlovství je však výrok jedné dámy řemesla novinářského, již z ohleduplnosti nechci jmenovat: lze ta porážka nějak kvantifikovat? Nebesa vědí, o jaké porážce byla řeč a proč by se měla kvantifikovat, snad by se ale měla ta slova zapsat do školních učebnic co odstrašující příklad. Nemluvě už o přiboudlostech typu díky tomu se oběsil (z pera téže dámy).

Vše podléhá vývoji, i sám jazyk; a vývoj nabírá záporný směr tam, kde se z něj stává opičení. A opičí se ten, kdo sám v sobě kus vlastní hodnoty nenalézá, takže si ji musí vypůjčit u jiných. Tak se vypůjčuje a vypůjčuje, obyčejným pohrdá, vznešenějším nahrazuje, až z pokladu původního jazyka zůstane neladná slátanina výpůjček na mluvnickém základu, jakým tak mohl vládnout člověk neandertálský. Pravda, to už je rovnou lepší převzít cizí řeč se vším všudy. Kdyby jednou měla na luzích českých hlaholit dobrá, bohatá angličtina, nebylo by zvlášť co namítat. Bylo by to přijatelnější než trosky kdysi krásného jazyka, promísené neumětelskými úlomky cizozemštiny.

Člověk, stát, národ i jeho jazyk, všechno jednou pomine, všechno umírá. Ale umírání může být aspoň důstojné. Bylo mi dopřáno seznámit se s jazykem Lužických Srbů, nárůdku drobného a už zanikajícího, po němž, nestane-li se zázrak, nezbude na konci tohoto století víc než stopa v historii. Ale jaká stopa, Bože můj! Jazyk spanilý, čistý, tvárný, mluvnicky bohatý, své příměsky z němčiny dobře strávivší... nedokážu uhodnout, kdo či co je na tom bídněji: zda lužická srbština, spějící sice k svému zániku, ale spěje k němu důstojně, v plné kráse a bohatství, nebo čeština neohrožená zánikem tak bezprostředním, ale čím dál víc upadající do ubohosti. Tím hůř, že nositeli toho vývoje nejsou pouze dlaždiči a pavlačové báby, nýbrž i na slovo vzatí mistři cechu novinářského, jimž by dokonalé ovládání mateřského jazyka mělo být základní podmínkou jejich kvalifikace.

Nebyl by pomalu čas obrátit? Vzít kormidlo češtiny z rukou těch, kdož s ním zjevně nedovedou zacházet, jak namyšlených elitářů, tak i hospodských primitivů? Kdoví jaký ještě bude osud české lodičky na oceánu globalizace; ale mohla by zápasit s jeho vlnami jako úhledné plavidélko, ne škaredý vrak bezvládně se potácející k útesům záhuby. Jak by takový obrat mohl vypadat... přiznám se, že o tom nemám přesnější představu. Zcela určitě žádnou ministerskou reformou; zkušenost praví, že vrchostenské fermany jsou v takových věcech platné jako hrom v polici. To spíš ti z nás, kteří ještě neztratili cit pro řeč Komenského a Máchovu, by měli začít křičet, kdykoli se v novinách i jinde setkají s jazykovým křupanstvím či zase s nabubřelou povýšeností: pozor, pitomo! Nevidíš, že ničíš, co mělo být tvým úkolem chránit? Pusť z rukou nářadí, jejž ses nenaučil používat, a chyť se raději krumpáče! Jest se obávati, že by se tak mnohé redakce znamenitě vylidnily. Ale všechno lepší než všelijak poslepovaná šungta voarda v jazyce hodném úcty; a když ne jí, aspoň slitování.

Hannover, 10. prosince 2007