Odevzdávám tobě také a synům tvým snažnost v pulérování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka… (J.A.Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)

Jo, to bys koukal, Jene Amosi, k čemu dopulérovali a dovyčišťovali milý náš a milostný otcovský jazyk jeho dnešní dědicové. Já vím, žijeme v uspěchané době, a uspěchanost vede k lajdáctví, to platí o jazyku jako o všem jiném. Ale přece jen… jak krásná, bohatá byla navzdory všem latinsko-německým přejímkám Tvá čeština, Jene Amosi, třebaže z ní už také zmizelo leccos z tvaroslovného bohatství češtiny Husovy či Chelčického! Jak elegantně a přitom výrazně zaznívá ještě jazyk Palackého, Nerudův, a jak zchudle ubohé je při vší předstírané světáckosti, čím se dovedou předvést současné noviny. Nevím, proč zrovna ony; dostávám dopisy od lidí prostých i neprostých, a té klopotnosti, napůl hospodsky plebejské, napůl snobsky nafouklé, v nich neshledávám, o školáckých hrubkách ani nemluvě. Vyskytovávala se v redakcích, co se tak pamatuji, osoba zvaná korektor; vyhynul již tento živočišný druh? Vybírám hrstku příkladů: tady někdo píše - dostali jsme informace, které nám chyběli… inu, inu. Jinde zase: na přechodu zemřeli dvě děti… ubožáčkové. Nějaký blázen je přejel, a ještě se po nich svezl nekňuba novinář. A což teprve, jme-li se kdo dobývat do výšin vědy: rozvažuje jistý pán od pera o vyhlídkách experimentu, majícího do Venušiny atmosféry zanést organismy pohlcující oxidy uhlíku a kyselinu sýrovou. Zda ementálskou či spíš olomouckou, o tom již učenec mlčí.

Ale dobře, dejme tomu že se ten pán jen překlepl a šéfredaktor, ušetřiv peníze za korektora, nechal tak. Co si ale myslet o informaci, jíž se nedávno zaskvěl jistý expert, tentokráte v oboru ekonomie? Evropská komise prý zveřejnila iteraci regulace ratingových agentur… ó, jak odborné, ba prestižní to vyjadřování! Kdyby čtenář nemusel kvůli jediné větě čtyřikrát běžet pro slovník cizích výrazů, snad by ten pán ani usnout nemohl. Ne úplně tak prestižní, zato k únavě důsledné je věčné byznysování. Máme několik byznys škol, pochvaluje si tadyhle kdosi, někdo jiný prosazuje byznysprojekty, tam zase čtu rovnou v názvu rubriky Byznys rozhovor… jestlipak už také má Republika česká byznysministerstvo, nebo dosud zastarale trvá na jakémsi, hahaha, ministerstvu obchodu? A domek, v němž jsem za svých předexilových časů přebýval, postavil jen tak nějaký stavitel; kdo však zatouží po domečku nyní, pověří tím dílem developera; každý přece pochopí, že bydlet v baráku od developera je cosi mnohem fajnovějšího! Podobně je známkou mnohem vyšší kvality, odveze-li vám almaru z Libně na Vinohrady logistik a ne nějaký obyčejnský stěhovák, a takových věcí více. Avšak nechám už pošklebků, jelikož se blížím k znásilnění té chudinky češtiny věru truchlivému, jímž je úporné, všudypřítomné farmaření. Farmář, farmář, farmář, ještě jednou farmář, musela by v tom duchu znít píseň z dob, kdy se ještě o žito, krávy a takové věci nestarali farmáři, nýbrž sedláci. Selský stav, tisíciletá páteř národa, poslední ratolest češství, již mohli naroubovat k novému rozkvětu obrozenci, nestačilo, že jej trýznil a bezmála vykořenil bolševik, musí v jeho ničitelském díle pokračovat ještě i dnes pitoma novinář bezduchým opičením po cizích vzorech?

Užil bývalý pan prezident Klaus kdesi výrazu negociační jednání. A jakkoli je jeho záliba v zdvojeních obecně známa, bohdá ví ten znamenitý muž, že negotiation značí v jazyce anglickém totéž co jednání, vyjednávání v českém; nevadí mu, že se dopustil zdvojení obzvlášť komického? Jednací jednání… na to už jeden musí být dočista genius. Jen zběžně přidám pár dalších květů, jak jsem je kde posbíral: forenzní audit… ono by se dalo napsat úřední přezkoumání, ale to by, uznejme, neznělo tak vznešeně. Lze jednat podle nějakého příkladu či vzorce; napíšeme-li však paradigma, můžeme si být jisti, že devět čtenářů z desíti nebude vědět, o čem je řeč, čímž jest účelu dosaženo. Podobně je tomu se slovem empatie, co je nalézám v tolika mudroslovných úvahách; i zde by se dalo prostě a srozumitelně napsat pochopení, porozumění, jenže zase: porozumění pro cosi či kohosi může projevit kdekterý hokynář, kdežto empatii jen pravý vzdělanec. Co pak značí vysoce pumprdentní substantivum trajektorie, jež také v jednom kuse někde nacházím, to přisámbůh nevím a ani vědět nechci. Proboha, neopičme se. Nevystrkujme chlubný frňák, můžeme s ním být jen směšní. Bez přejatých výrazů se neobejde žádný moderní jazyk, v tom netvoří čeština nijakou výjimku; je však třeba znát míru. Vědět, co je potřeba a nezbytnost a co samolibé vejtahovství. Lze stanovit pravidlo: existuje-li pro určitý pojem výraz jak český, tak převzatý, užijme českého. Aspoň se neztrapníme jako ten mistr pera, co si ondyno v Lidovkách popletl reparace s repatriací.

O něco záludnější jsou přejímky tvářící se česky, ale právě že jen tvářící. Umím si domyslet, jak k nim dochází: obdrží takové novinářské nemehlo anglicky či německy psanou agenturní zprávu, nu, a slovník v jedné ruce, prsty druhé vyťukává slovo od slova překlad. Jen tak lze vysvětlit, proč je to najednou v češtině samý ten, ta, to, ačkoliv si od dob Přemysla Oráče vystačila bez členů. Nedáváme ten první úder, ale dáváme ten poslední, cituje kdosi takto přiboudle výrok prezidenta Obamy. NATO je tím jediným společenstvím… bije se v hruď jiný smolitel; a napsat adjektivní tvar zvaný superlativ, aniž bychom před něj vrazili člen, nejspíš prostě nelze. Sněžka je nejvyšší hora Čech… jen to ne, to by se máti Sněžka hned o dvacet metrů smrskla, Sněžka je ta nejvyšší hora, tak je to korektně a novočesky! Školy s výjimkou té základní, čtu zase tadyhle. Kdyby zploditel té věty napsal Školy s výjimkou základní… no, rozumět by tomu bylo a znělo by to líp. Jenže by to holt nebylo tak pumprdentní. Že mě dopis ze staré vlasti zdraví Mějte dobrý den (have a good day), proti tomu už ani neprotestuji, zato mě dosti štve bezmyšlenkovité přejímání saského genitivu. Dog´s tail, ocas psa, ono takovému Angličanovi nic jiného nezbývá; ale my máme, pěkně prosím, psí ocas, a jest dlužno se jej držeti. Poradce Obamy rezignoval, oznámil světu jistý zpravodajce… což takhle Obamův poradce, ctný muži? Divil jsem se také, kde se vzalo úporné, nic jiného nepřipouštějící užívání sousloví ten samý, než jsem pochopil, že hledím na otrocký překlad z němčiny (derselbe) nebo z angličtiny (the same). I poznamenávám, že máme pro ten účel pěkné, starobylé tvary tentýž, týž, tatáž, totéž, titíž; a kdyby se někomu zdály příliš knižní, i obyčejné stejný. Čeština je jazyk nad jiné výrazově bohatý, nenutno jej oblepovat cizím peřím, přitom vypelichaným a nepadnoucím. Zjišťuji též, že se zvratné sloveso zmíniti se během mé nepřítomnosti ve vlastech českých změnilo v nezvratné zmíniti: tadyhle jistý politikus zmínil energetiku, tam zase věhlasný ekonom zmínil pokles hospodářského růstu… Zkusme si představit si ono znezvratnělé sloveso v poněkud méně vznešeno-odborné souvislosti, kupříkladu: Babička zmínila ty zatracené brejle, co je dědek pořád hledá. Drobet legrační, že? Kdepak, babičky se jen tak obyčejně zmiňují, je zapotřebí už vyššího stupně vznešenosti, aby někdo zmínil bačkory. A když je na tapetě to zmiňování, zmíním se ještě o slůvku akorát (snad z italského accurato = pečlivý, přesný), jež také rádo zabloudí do novinářské češtiny. Ač vím, že jde o výraz už věky zlidovělý, přesto nabízím k písemnému vyjádření češtější a méně kostrbaté pouze či jen.

Jiný a ryze domácí kámen úrazu je, že leckomu jest obtížno rozlišit tvar slovesný dokonavý od nedokonavého. Můj sudetský tchán, ač jinak mluvil česky velmi dobře, říkal občas věci jako já si budu sednout… ale kdepak, dědečku, sednu si je správně, budiž ti to odpuštěno. Slibuje-li však politik původu a jazyka ryze českého, že se bude soustředit na demografický rozvoj (list Dnes z 12.4. 2012), to už odpustiti nelze, to si koleduje o pár facek. Rovněž by mnohému živnostníku pera neuškodilo, kdyby se maličko zamyslel nad původem slova, než pleskne na papír vepřovost typu – úředník ten a ten omezoval ochranu památek na úkor developerů… Troubo! Vazba na úkor značí k něčí škodě, na něčí útraty, ten úplatný ouřada ale šeredil s ochranou památek, aby si páni developeři mohli namazat kapsy, čiliže pravý opak! Do oblasti černého humoru pak spadají výroky typu díky tomuto rozhodnutí zemřelo mnoho lidí (skutečně nalezeno v tisku). Utopil se díky tomu, že neuměl plavat. K tomu snad není třeba dalších poznámek, leda jaké jelito také někdy Pánbůh posadí za redakční stůl.

A mohl bych takhle pokračovat dál a ještě dál, ale omezím se už jen na jeden obzvlášť názorný příklad. Čeština chudne lajdáctvím a necitelností těch, kdož by měli být jejími ochránci a pěstiteli, deformuje ji snaživé opičení po cizích vzorech, k pláči i k smíchu je przněna neuměteli, kteří se raději měli vyučit ševcem než na sebe brát zodpovědné řemeslo novinářské, nejvýraznější známkou úpadku je však postupující chudoba mluvnická. Už před staletími se z češtiny vytratil jadrný a elegantní aorist (pakli vážený čtenář ví, jak vypadal tento tvar minulého času), sám ještě všemu navzdory rád užívám přechodníků, abych je pomohl udržet při životě, jakkoli vím, že je to počínání marné, mizí pasivní tvary sloves i adjektivní tvar jmenný (když jsem byl mlád, sestra je zdráva), nejvarovnější je však pozvolný ústup od skloňování podstatných jmen, až snad nepotrvá dlouho a čeština se přiřadí k jazykům jako například čínština, která si také vystačí s pádem prvním a jediným. I proberme se sedmerem českých pádů a pohleďme, co už se ztratilo a co má namále.

Druhý pád neboli genitiv to odnáší nejčastěji a nejhůř. Namátkou vybírám: teplota dosáhla padesát stupňů. Armáda není potřeba. Dosáhl většinu hlasů. Nemám to zapotřebí. Pamatuji časy, kdy se dosahovalo padesáti stupňů, většiny hlasů, a lidé měli či neměli něčeho zapotřebí, ale to už nejspíš neplatí, byla by to přílišná zátěž pro leckterou lajdáckou hlavičku. A klenot nejzářivejší: vyškleboval se pan premiér knížeti Schwarzenbergovi pro jeho stáří, na což reagoval obhájce nařčeného muže slovy poukazování na věk je tímto způsob nevkusné. A ono opravdu je, ale tímto způsobem, vážený pane, tímto způsobem! Ještě že máme starobylá, věky ustálená rčení (není divu, není šprochu…), v nichž genitiv zůstává zachován, nebo aspoň prozatím.

Třetí pád: Letos to bude dvacet let… ale kdepak. Také neříkáme dědeček byl osmdesát let, nýbrž dědečkovi bylo osmdesát, že ano. Právě tak je dlužno psát bude tomu dvacet let. Jazyk má svou logiku, ale dušička povrchní ji neprohlédne, ani se o to nepokusí.

Čtvrtý pád tvoří v tomto truchlivém seznamu výjimku, nebo aspoň jsem se zatím nikde nedočetl, že někdo kosil tráva nebo krmil pes. I když co není, může ještě přijít.

Pátým pádem, jak známo, voláme: Pane Novák! Pane Křepelka! Co? Netahá nás něco za uši? No, netahá, neboť jsme si zvykli. Oslovování mužských osob v nominativu má, tuším, svůj původ v mnohojazyčnosti rakousko-uherských kasáren: Krzepelka, zapnou si himmelhergot ten mundur a postavějí se hab Acht! Což lze odpustit kaprálovi odkudsi z Tyrol nebo ze Székesfehérváru, nikoli však osobě původu a jazyka českého; i prosil bych snažně: můžete mě za tento článek kritizovat, můžete mi napsat, že se vám nelíbil nebo mě s ním poslat k čertu, jen mi nepište Pane Frýbort, nýbrž řádně a po česku Pane Frýborte, jelikož jsem na češtinu hákliv.

Šestého pádu jsme se už dotkli v případě těch dědkových brejlí, co je zmínila babička; ještě že řečená babička nevypráví vnoučkům pohádku pejsek a kočička, nýbrž o pejskovi a o kočičce. Inu babičky, tvorové nemoderní. Téže proměny doznalo sloveso diskutovati; kdepak by, řekněme, nějaký výbor diskutoval o rozpočtu, vždy jen diskutuje rozpočet. Jistá směšnost toho způsobu se projeví opět převodem na babičkovskou úroveň: babka s dědkem diskutují slepici, co v jednom kuse zanáší do kopřiv. Ano? Inu, co jest dovoleno babce s dědkem, není dovoleno sboru poslaneckému. Zato byl šestý pád obohacen výroky typu povidla jsou o švestkách. Z huby bych něco takového sice nepustil a na papír nepoložil, oceňuji však, že tím o droboučký dílek ustoupila nemoc zvaná prvopáditis, jíž trpí milý náš a milený jazyk český. A prosím o prominutí, opustím-li teď na chvíli gramatické pády a dovolím si poukázat na další nemoc, šerednou jako svrab, jejíž jméno jest pokuditis. Počítal jsem vám tuhle, kolikrát se v nedlouhém odstavci vyskytne spojka pokud: napočítal jsem jich patnáct. Ó běda! Zapomnělo už ctěné novinářstvo, že má čeština k vyjádření téhož pojmu i slůvka jako kdyby, když, jestli, pakli, jestliže, líbeznou příponu -li, že musí do omrzení jednotvárně pokudovat? Pokud bys měla, má panenko, sto ovec … Pokud by byl Bavorov, co jsou Vodňany, musely by znít národní písně po novočesku. Ale zpátky k skloňování.

Sedmý pád: podmínka pro úspěšné dokončení je, četl jsem už také kdesi… ale fuj tajbl. Kým čím, podmínkou, prosil bych uctivě. Rovněž se mi dostalo zvěsti, že pan ten a ten byl generální konzul v… je konečně jedno kde. Podstatnější je, že něčí působnost ve významnějším povolání je lépe uvádět v sedmém pádu neboli instrumentálu. Můžeme napsat, že jistý Ferdinand Opálka je švec; bude-li se však ve stanoveném termínu opakovat volba hlavy státu, kdo z nás vyjde jako vítěz, bude prezidentem, nikoli prezident. Totéž o generálních konzulech. Jakáž pomoc, zacházení s jazykem je věcí nejen znalosti, nýbrž a především i citu. Není hanba, že sudičky někoho neobdařily jazykovým citem; nicméně by si snad měl takto postižený jedinec najít jiné řemeslo než psaní do novin.

Co naplat, jazyky se vyvíjejí, ledaže ne vždy ku svému prospěchu a kráse, což platí bohužel i o češtině. Rád bych ji za něco pochválil, ale jaksi nemohu. Není to jen tím, že jsem na ni možná až přehnaně citlivý; týž dojem sdílejí i ostatní příslušníci českého exilu, když po desítiletích odloučení zavítali do země otcův svých. Zaposlouchají se, začtou… prokristapána, krajané! Tohle jste udělali s naší řečí, vy, kteří se máte za tak příkladné vlastence? Co s tím… možná hledat bod, na němž psaná čeština, sešedši z cesty aristokratické vytříbenosti, stala se jazykem nejnižších tříd se vším, co k tomu náleží. Já vím: lidé jako Dobrovský či Šafařík neměli o mnoho větší výběr než drobné sedláčky, řemeslníčky a služky, když na sebe vzali úkol navrácení češtiny do rodiny literárních jazyků Západu. Vykonali obrovské, obtížně docenitelné dílo, o to nic. Jenže se pak stala chyba, z nouze ctnost. Místo aby duchovní vůdcové národa hleděli výběr rozšířit z maloselské a tovaryšské úrovně o střední a vyšší třídy, spáchali opak: vytvořili legendu, dle níž jen malý, prostý a nejprostší člověk je pravý Čech; statkář se zlatým řetězem na pupku byl už něčím podezřelý, natož pak zámožný měšťák nebo dočista šlechtic. A tak to zůstalo. Až do dneška. Proto návštěvníka zvenčí zarazí ta míra plebejské obhroublosti, hulvátství, i zase zpanštělé nafouklosti. Ne že by takoví byli dnešní Češi všichni, ale takové je prostředí, vtisknuvší svůj charakter celku. A taková je, čemu se divíme, i mluva nejen hospod a chlévů, nýbrž i novin: plebejská.

Asi bychom měli už konečně vzít na vědomí, že vývoj dospěl k dvojímu jazyku, a nejen v této nevelké zemi. Že jedna věc je, čím hlaholí žižkovská ulice, a něco jiného je nebo by alespoň měl být tištěný projev. S jazykem ulice a hospod moc nepořídíme, ostatně ani já sám se v běžném styku nevyjadřuji nijak zvlášť literárně. Jazyk vyššího řádu, jazyk spisovný, je však tím, co stojí za to pulérovát, vyčišťovat a vzdělávat, svatá pravda, dědečku Komenský. Zatím tomu tak není; zatím v něm vládne plebejství, k jeho škodě a ostudě. Nechme toho. Věřímť i já v Bohu, že započnuvše vzděláváním jazyka, i veškerá společnost se dočká pozvednutí; ale rád bych se pomalu už aspoň náznakem dočkal nějakého začátku.

Hannover, 1. června 2013

Podle Czechfolks