S dluhem se dá udělat v podstatě jen to, že se buď vyrovná, nebo odpustí. Je i střední cesta, že se zaplatí částečně a částečně odpustí, a toho se týká právě schválený insolvenční zákon.

Jak už to se zákony bývá, nebude snadné se v něm vyznat. Nicméně dluhy jsou v naší společnosti trvale přítomné. Osm set tisíc lidí je v nějaké exekuci a to je při počtu obyvatel ve výši deseti milionů hodně vysoká cifra. Kultura dluhu je u nás rozvinutá. Zákony omezují reklamu na alkohol a cigarety, nic ale nebrání reklamám typu NEDĚLEJTE SI STAROSTI S DLUHY, MY VÁM NA NĚ PŮJČÍME. Z pohádek víme, že úrok přesahující deset procent býval v královstvích spravovaných hodným králem pokládán za lichvu a lichvář byl vsazen do basy. Pohádky už jsou zapomenuty, dnes je realita taková, že výsledný dluh mnohonásobně přesahuje původní dlužnou částku.

Ostatně, své o tom ví i aktuální vládní strana sociálně demokratická. To, co dluží za zastupování ve věci Lidového domu, taky mnohonásobně přesahuje původní dlužnou částku.

Čímž se dostanu k otázce, na kterou mi zatím nikdo nedokázal odpovědět. Ano, dluhy se musí splácet. Jak je ale možné, že dluh dokáže narůst takovým pyramidálním způsobem a není to pokládáno za něco amorálního a nekoliduje to se zákonem? Kdo má na tomhle zdrcujícím svinstvu zájem?

Toto píšu i na základě vlastní zkušenosti, kdy nedoplatek pojišťovně ve výši sto padesáti korun, o které mě pojišťovna nikdy neurgovala a dluh vznikl bordelem v pojišťovně, šel k advokátovi a jen náhodou neskončil u soudu. Takže mě to stálo jen osm litrů, jinak, jak jsem se dozvěděl, by se to vyhouplo na pětatřicet litrů.

To je přece hnus převyšující cokoli odporného ve věci finančnictví, co se odehrávalo v pohádkovém černém království spravovaném králem Zlounem.