Rozhodně bych začal Národním muzeem, unikátem bez konkurence. Do útrob tohoto velepaláce v tradičním stylu se totiž čankajškovcům podařilo z vlasti přivézt poklady všeho druhu a všech dynastií. Vzniklo tak vynikající shromáždiště čínských vzácností na světě. Nebýt tohoto odvozu, zanícení maoisté by byli národní dědictví rozdupali, však za Velké kulturní proletářské revoluce zničili vše, co měli v dosahu.

Je toho tam tolik, že lze vystavovat jen pár tisíc kusů najednou. Dochází tedy ke stále se obměňující prezentaci skvostů, které aby mnohdy čekaly ve skladech řadu let na nový záblesk světla a ocenění. Zastihl jsem prezentaci série porcelánových flaštiček, flakónků na šňupání, k přivonění, s miniaturními malovánkami. V sálech s obrazy jsem putoval od krajiny ke krajině - hory, doly, pokroucené kopce, borovice, potůčky, vodopády, pagody. Nejen tématika, ale ani styl, švih, se téměř nelišily. Čtu data zrodu tvorby: plus minus pět set let. Od Přemyslovců snad ještě prvobytně pospolných po Habsburky, od Mistra Třeboňského po Mistra Švabinského.

K nepřehlédnutí je GRAND HOTEL, vskutku grandiozní výtvor, definující se jako The Only Truly Chinese Palace-Style Hotel In the World. Desetiposchoďový palác v tradičním stylu, barvě řvavě červené, majestátně na kopci, s metropolí v dohledu. Tam mířívají delegace papalášů, v nóbl prostorné hale lze posedět, popíjet, naslouchat překvapivě nevtíravé, nehlučné hudbě z tradičních čínských nástrojů.

Město má nejedno muzeum, některá zajímavě specializovaná (například Muzeum pitné vody), chrámy, svatostánky, kde pár metrů od oltáře mládež hraje badminton a nikdo se nepohoršuje. Nacionalisté zbudovali památník faraonských rozměrů k poctě Čankajška, který se u komunistů třeba dočká posmrtné rehabilitace, moc bych se nedivil. Příjemnějším místem shledávám Sun Yat-Sen Memorial Hall , památník o životě tohoto pozoruhodného zakladatele moderní Číny, uctívaného jak nacionalisty, tak komunisty. Je to rovněž kulturní centrum, kde se konají náramná představení, a kolem se lze procházet v prostorném parku.

Nic ale není velikánštější než TAIPEI INTERNATIONAL CENTRE 101, momentálně ten největší mrakodrap na světě, se 101 poschodími (proto to jméno), přes půl kilometrů vysoký, tedy o něco víc než předchozí šampion v Kuala Lumpuru, ale brzo brzičko i tento rekord padne, štafetu na chvíli převezmou Arabové v Dubai. Proč se ale ti Číňané vůbec takto namáhali v terénu, háklivém na zemětřesení? Jako malí kluci, že by se předháněli?

Velestavba vznikla v nové čtvrti, teď té nejprestižnější, odspěchali jsme tam na inspekci. Místo abych se poškleboval, zasalutoval jsem výsledku, někomu připomínajícím pagodu a někomu bambusový peň se zužujícími se prstenci - dojem mohutný, zejména po soumraku, za osvětlení. Asi to bude notné povzbuzení patriotické pýchy ve světě pramálo sympatiím se těšícím, izolovaným ostrovanům. Po hrůzně velikánských výdajích této vlastenecké injekce a ekonomicky problematickém využití jsem raději nepídil.

K pyramidě moderního věku se sjíždějí autobusy, míří procesí turistů, ze zámořských to jsou zejména Japonci, obdivovat interiér, obrovité sloupy z mramoru, jímž Taiwan oplývá a v Americe by si nikdo takový luxus netroufl dovolit (tvrdil náš americký synátor, povoláním architekt). Eskalátorem vyjet do vyšších poschodí, nahlížet do výkladů luxusních firem Cartier, Dior, Gucci, Tiffany, supervýtahem za pár vteřin být na osmdesátém devátém poschodí a být tam nad mraky, což by pro návštěvníka a zejména fotografa s takto omezenou viditelností byla dost smůla. V basementu čili suterénu je v provozu padesát restaurací vedle sebe, takže pak trvá, než si jeden vybere a s vybraným najde stůl a společnost, s níž původně přišel. I tam jsem zahlédl úchylné typy, které daly přednost McDonaldovi. Noblesněji a značně dráže se hodovalo ve vyšších poschodích. Příbuzní ze singapurské větvě nás pozvali k takovému zážitku se šanghajským žánrem. Kromě jiného jsem se tam potýkal s úhoři a holoubátky a od horentní výše závěrečného účtu oči odvrátil.

Rodinná pouta: Když jsme vykonávali společenské návštěvy u příbuzenstva, přepadali jsme je bez předchozího ohlášení, což jsem pokládal za nehoráznost, či aspoň za nezdvořilost. Naopak, ujistila mě zkušená manželka: kdybychom se ohlásili, určitě by dotyční pokládali za svou povinnost uspořádat komplikované, nákladné hody. I ty jsme ale absolvovali ve větším množství. Mezi zaznamenání hodnými zážitky na recepci v hotelu Ambassador uvádím uzeného žraloka, tak se pomstít obávanému konzumentu člověčiny. V novém Hyattu, pozváni příbuznou neteří Betty, energickou podnikatelkou sídlem v kalifornském Malibu, jsem kromě jiného a mnohého dalšího pozřel i celou chobotničku - nikoliv nakrájené calamares, ale kompletní to mořské zviřátko, s mnoha pacičkami všemi směry a černou boulí, i tu jsem schlamstl. Ze slušnosti jsem se též zúčastnil japonských hodů v rezervovaném salónku, aniž si ovšem pochutnal. Už to nepohodlné zasednutí, obtížně pod sebou a před sebou skládat údy, syrových ryb také nemusím mít příliš, kolem cupitaly služebné vytrvale dolévající čaj a nikoliv pivo.

Onu Betty jsem pokládal za maximálně třicetiletou a přitom to byla matka dospělého syna. U jiných příbuzných, návštěvou z provinčního města Tainanu, jsem odhadoval věk kolem pětadvaceti a ono těm krasavicím bez vrásky bylo již přes padesát. K nevíře.

Šli jsme složit poklonu prastarým tetám, které tedy vypadaly prastaře, aniž by ale trpěly materiální nouzí. Jedna vlastnila zlaté doly, které nedávno prodala, druhá je stále majitelkou rozhlasové stanice. V její domácnosti pobíhaly mladice, které jsem původně pokládal za její vnučky. Pochválil jsem jejich překvapivě plynnou angličtinu, načež se dozvěděl, že jsou to služebné, dovezený živel z Filipín, kde s angličtinou vyrostly. Též již byly na cruise - lodním výletu podél pobřeží Aljašky, podél ledovců, něco takového ovšem doma nemají.

- - -

Travelogy ve výčtu pozoruhodností též uvádějí LIM FAMILY MANSION AND GARDEN v předměstí, česky vysloveném „Pančao“ a psáno různě ( Panchiao či Banqiao či Pan-ťiao nebo i jinak). V tuctovém tam sousedství jediná, na Taiwanu zachovaná a zrestaurovaná oáza z doby Ching dynastie (1644-1911): domy, sály, dvorany, pavilonky, prostory pro divadelní představení včetně čínské opery s tím jejich kníkáním, knihovny, zahrady, umělé kopečky, jeskyně, jezírka, kaskády, vodopády umělé i přirozené, to na prostoře 20.000 čtverečních metrů. A u vchodu pamětní kámen věnovaný císařem k ocenění pomoci filantropa odvrátivšího hladomor. Bývalo velkou ctí být kdy pozván k těmto feudálům, mecenášům. V časopisu Echo China Airlines se jim dokonce dostalo přirovnání k mecenášům Medici v renezanční Florencii..Skutečností zůstává, že v roce 1988 se v těchto prostorách konala soutěž Miss Universe - volba největší krásky světa. (Tehdy to vyhrála dívka z Thajska s obtížně uvěřitelným jménem Porntip Nakhirunkanok.) Tak původně žila rodina feudálů, kteří podle tvrzení The Lonely Planet byli „fabulously wealthy“. A to je právě ta má vyženěná familie.

Část našeho klanu se vydala na inspekci s V.I.P. doprovodem velmi povídavého průvodce, z jehož čínského přednesu jsem nepochopil ani slovo. Nemohl jsem se ho tedy dotázat, kolik je pravdy na tvrzení, týkajícího se oné kamenné, snad mramorové lodi, kterou patrně spatřil každý český návštěvník Pekingu v Letním paláci. Že totiž pradědeček poslal císařovně peníze na výstavbu loďstva a ona je probendila na tuto idiotskou extravaganci. Poté už on nezodpovědné babě nedal ani halíř.

S informacemi tedy spoléhám na tištěné zdroje a na detailní dvoujazyčnou desku před vchodem: V roce 1778, Lion Ying-yin, ten první předek, se na Taiwan přistěhoval z fujianské provincie v jižní Číně. Započal obchodováním rýží, úspěšně rozmnožil majetky i rodinu. Došlo k budování tohoto náramného sídla za obrovské peníze ve výši půl milionu taelů. (Tael, dozvídám se z encyklopedie, byla stříbrná mince o váze jedné unce.) V porovnání výstavba celičkého Taipei přišla na míň než polovinu této sumy. Život to evidentně nebyl bezkonfliktní. Docházelo ke střetům s původním domorodým obyvatelstvem, jehož zálibou byl lov lebek. Předkové se ale přizpůsobovali. Syn Kuo-fang velel vojsku proti převaze nepřítele. Jako prémii tehdy nabídl tisíc dolarů za každou uříznutou hlavu. Ale ani to nestačilo k vítězství. Teprve když odměnu zvýšil na šestinásobek, jeho vojáci se kromobyčejně snažili a konečný triumf byl jejich.

Procházíme mnohými nádvořími, budovami, k jejichž výstavbě se z Číny vozil jak materiál a pracovníci k přepečlivým výsledkům bez použití hřebíků, čehokoli kovového. Přibývaly další prostory pro služebnictvo, řemeslníky, učitele. Zde sídlil první, druhý, třetí syn s rodinou, jinde pak další příbuzní. Od každé nevěsty se očekávalo, že jako část svého věna přivede dvě služebné, které se časem stanou manželovými konkubínami. (Nabízí se otázka, zda vybíraly krasavice či spíš šeredy.) Za vchodem před prvním nádvořím, než se přišlo k rodinnému nádvoří, stála ghost stopping screen - umně vyřezávaná přepážka, plenta, mající zabraňovat zlým duchům, aby pronikali a otravovali. Číňané jsou přece tuze pověrčiví, jak již víme. Za třetím nádvořím jen příslušníci rodiny směli vstoupit do bohatě zdobeného prostředí v podobě svatostánku, s oltářem k poctě předků, jim se poklonit - tzv. pai-pai - se zachováním předepsané procedury. Jakkoliv jen tvor přiženěný a k další škodě pouhý bílý barbar, nicméně jsem byl vyzván absolvovat týž rituál, což jsem kupodivu zvládl.

Odjíždíme z rodinného dědictví. Vidím chlapíka, řítícího se na mopedu a přitom pohrouženého do četby knihy. Jak soutěžit s takovou civilizací?

- - -

V nové knize (The Geography of Thought: How Asians and Westeners Think Differently - and Why; 2005) psycholog Richard E. Nisbett se věnoval průzkumu fundamentálního rozdílu v logice, chápání, pojímání reality. Například zaznamenal rozdílnou reakci očí amerických a čínských studentů při pohledu a zaměření na obraz tygra v džungli. Američané se soustředili na šelmu, Číňané věnovali též pozornost jejímu okolí. Autor vysvětluje rozdílnou zkušeností, od dětství pěstovaným čínským důrazem na ony všemožné souvislosti, na komplikované předivo společenských vztahů. Manželka a syn mě informují, že v tomto rozvětveném rodinném prostředí hlavním tématem jsou právě rodinné vztahy, jejich hierarchické uspořádání - ono vyšší/nižší, starší/mladší, jak je na tom čtvrtý potomek pátého strýce ve vztahu k šesté sestřenici sedmé tety.

Spěchám na schůzku do hotelového salónku s anglickým názvem Seven Scholars - Sedm vědců, mudrců. Příslušníci mnohočetného rodinného klanu obšírně, úmorně konferují způsobem, který charakterizuje absence konkrétna. Vyhýbat se konfliktům, a tak i nebezpečí, že by někdo ztratil tvář. Preciznost formulací, to věru není forte Číňanů. Komplikovaná dohadování o dispozici přemnohých nemovitostí na Taiwanu i v Číně, jak zařídit, aby třeba prodej a z něho plynoucích plno peněz, pak rozdělovaných mnoha směry, dával smysl v prostředí, z něhož vývoz fondů je zakázán.

Většinou se ovšem mluví čínsky a místo, abych přihlouple přikyvoval, uchechával se, souhlasil, raději myslí odpluji do dálav. Řeč je pro ně nevyčerpatelným zdrojem legrace. Hrozně rádi ode mně chtěli slyšet, abych řekl něco čínského, takže vyhovím a srandovně nevyhnutelně to zvorám. Mandarinská verze má čtyři tóny, fukienská čili taiwanská má tónů osm. Já nerozliším ani jeden. Když třeba řeknu kao, může to být nůž, pes, opice, tloušťka, hák, několik dalších významů. Cokoliv řeknu, je pak zdrojem značného veselí.

- - -

Vyučovací jazyk na Taiwanu - téma pro člověka s českou zkušeností jen obtížně pochopitelné. Čínština v psané formě je jedna, těch mluvených je několik. Napadá mě jen toto přirovnání: číslice 1, 2, 3 my čteme jedna, dva, tři, kdežto pro Němce to je ein, zwei, drei, pro Angličana to je .. atd. V taiwanské verzi se kůň řekne BE, kdežto v oficiálním, tak zvaném mandarinském podání, jaké prosazuje jako univerzální jazyk vláda v Pekingu (Beijingu) a před ní již prosazovali Čankajškovi nacionalisté na Taiwanu, kůň se řekne MA. Na mou otázku, kolik společného mají ty dvě verze, dostalo se mi ujištění, že takových slov je míň než jedno procento.

Teď se vraťme do roku 1949, kdy Mao zvítězil a poražený Čankajšek se svou někdejší elitou prchá na zanedbaný rurální ostrov, tam začne vládnout a ostrovanům vnucuje i jinou řeč. Mandarinština se stala povinným vyučovacím jazykem na všech stupních. Dětem se poroučelo, aby takto hovořily ve svých domovech. Dovedl by si někdo představit účinnost příkazu v dobách našeho válečného Protektorátu, že by mládež se snažila komunikovat německy se svými českými rodiči? Jazyková znalost se stala záležitostí generační. Značná část starší generace zná pouze původní ostrovní verzi, kdežto mládež prošlá školou se vzděláním v mandarinštině, ji přijala jako svůj rodný jazyk a o tom původním svých rodičů nemá ponětí.

Může to být a věru je ještě komplikovanější. V době dlouhodobého vládnutí Čankajškovy strany Kuomintang (KMT), monopol mandarinské verze jazyka na Taiwanu také převládal z pošetile přetrvávající víry v návrat do rodné vlasti a znovunabytí kontroly nad celou zemí. Rodilí Tchajwaňané hráli druhé či spíš třetí housle, museli se smířit s rolí chudých, politicky impotentních příbuzných. Čím ale víc chřadly naděje Kuomintangu znovu se chopit moci v původní vlasti, rovněž sílily pozice a sebevědomí rodných ostrovních synů. Jejich Demokratická progresivní strana (DPP) v roce 2000 ve volbách zvítězila, převzala moc a KMT byl odsunut do opozice - a do pozice bližší komunistům v Pekingu. Ani post-Maoisté, ani post-Čankajškovci nepřejí ostrovnímu nacionalismu, zcela legitimnímu nároku na suverenitu, vyhlášení nezávislosti. Došlo-li by k takovému kroku, Beijing pohrozil válečným přepadem, i prý za cenu globálního nukleárního sebezničení.

Vládnoucí strana DPP si počíná opatrně, mandarinština nadále zůstává povinným vyučovacím jazykem a tchajwanština se vyučuje jako jazyk „cizí“, tedy něco jako angličtina či latina. O mezinárodním dopadu záležitostí tak ožehavých se zmíním příště či popříště.

BUDE POKRAČOVÁNO