31.5.2016 | Svátek má Kamila






ROZCESTNÍK: Švýcarsko – cesta tam a zase zpátky

24.7.2014

V sobotu v půl sedmé večer jsme nastupovali do vlaku a hledali svoje lůžkové kupé. Eh, bylo už ustláno, dvě postýlky nad sebou a vedle nich prostor o něco užší než ta lůžka. Vzhledem k tomu, že jsme vezli malý a větší kufr a dva „jednodenní“ batohy, bylo zaděláno na klasický nerudovský problém.

Objevil se průvodčí a já se po něm vrhla, ať nám poradí. Poradil. Prý vylézt po žebříku (o který jsem už v mezičase dvakrát zakopla) a kufry uložit do zavazadlového prostoru. Ten byl ještě o trochu výš než horní lůžko a kufry bychom museli protáhnout tím asi padesáticentimetrovým prostůrkem před postelemi… no nic, nechali jsme je dole.

Průvodčí vydal ještě dvě poněkud nesrozumitelné hlášky – jednak že kartou ve dveřích se otevírá kupé a záchod, druhak jestli prý chceme kafe nebo čaj. Řekli jsme čaj a těšili se, co přinese. Pak jsme objevili ceník; čaj byl za sedmdesát, tak jsme se už tolik netěšili. Nicméně průvodčí stejně nešel a my začali řešit, jak je možné, že ve vlaku do Švýcarska složitě popisují, jak se chovat v dánských podmořských tunelech.

Pohled z Jungfraujoch, foto Zana

Pohled z Jungfraujoch, foto Zana

Tahle otázka nám přišla dost palčivá a nakonec se Franta vydal znovu pohovořit s průvodčím. Zjistil, že a) jsme ve správném vlaku (uf!), b) ten se někde cestou rozpojí a půlka nejede do Švýcarska, ale do Dánska. Jo a že ten čaj je na snídani, která bude v sedm ráno. Hm. Na místě jsme měli být ve čtvrt na deset.

Po několika dost trýznivých pokusech jsme se propracovali k poznání, jak otevřít záchod,  jak si nezabouchnout kupé a jak v něm zhasnout. A nakonec jsme i usnuli, protože vlak uháněl rychle a docela pravidelně. Bylo ráno a mně zvonil mobil. Mobil? Hledám… nacházím… ale on nezvoní? Na hodinkách jsem měla 6:45 a za hlavou mi svítilo světýlko a vydávalo mobilový zvuk. Budíček!  No dobře, coby bolestné přišel v sedm hodin ten čaj a byla k němu i nějaká buchta, to vše zdarma – tedy relativně, do ceny jízdenky se to vešlo jistě hravě.

Pak už nezbývalo, než v pozici skrčenců vydržet do příjezdu.

Interlaken

Interlaken, foto Zana

Po dlouhých jarních úvahách jsme usoudili, že nejlepší bude bydlet v Interlakenu, což je městečko v údolí pod Alpami, skvělý dopravní uzel, dostanete se odsud na Jungfrau, kde je nejvýše položené nádraží v Evropě, na  Schilthorn, kde točili Bonda, a na mraky dalších úžasných míst, která už cestovky neuvádějí v letácích tučně.

Co jsme netušili – ty první dvě destinace (které tučně psány jsou) mají za následek, že Interlaken je zavalený turisty. Když říkám zavalený, tak tím myslím zhruba to, co je za pěkného dne k vidění v Praze na Karlově mostě, jen s tím rozdílem, že 80 % turistů je tady z Asie, nejspíš hlavně z Japonska, později jsme dokonce potkali „Informační kancelář pro japonské turisty“ (přesně takhle to měli napsáno na dveřích – ale poradili nám taky :-).

Skanzen, foto Zana

Skanzen, foto Zana

Vzhledem k tomu, že vcelku nikdo jiný než turisti v Interlakenu není, stanete se trochu překvapivě součástí místní bílé menšiny.

Počasí jsme měli takové střídavé. V pondělí ráno pršelo a podle předpovědi mělo pršet celý den. Tak jsme jeli do skanzenu, kde se sice udělalo krásně, takže jsem smutně koukala po kopcích, ale vlastně to bylo úžasně zajímavé a dodatečně jsem ráda, že jsme se tam dostali.

Schynige Platte, foto Zana

Schynige Platte, foto Zana

V úterý mělo být hezky a opravdu bylo, to jsme vyjeli na Schynige Platte, což je náhorní plošina (no, více méně plošina) přibližně 2 000 metrů vysoko s výhledem na jezera u Interlakenu. Je tam botanická zahrada, ale není nutné ji navštívit, protože ty kytičky rostou všude kolem, akorát u nich nejsou cedulky.

Ve středu trochu pršelo, ale mělo to přejít, tak jsme vyjeli na Harder Kulm, kopec nad městem, něco jako pražský Petřín, akorát asi o tisíc metrů vyšší. Mají tam takovou tu lávku nad prázdnotou, odkud se dá statečně koukat dolů. No, střihla jsem si to bez problémů – byli jsme spolehlivě v mracích.

Pohled z Harder Kulmu, foto Zana

Pohled z Harder Kulmu, foto Zana

Je tam i výletní restaurace, tak jsme si dali kafe a doufali, že to už přejde, ale nepřešlo a my byli tvrdohlaví a rozhodli se, že si stejně projdeme místní okruh, že se ty mraky jistě každou chvíli zvednou. Když jsme se po dvou hodinách mokří a zmrzlí vraceli, pršelo o dost víc. Takže jsme se šli zahřát polívkou a pak jsem tam uklouzla na schodech, narazila si koleno a pořídila interesantní modřinu na ruce.

Moc jsme nevěřili, že ve čtvrtek bude to slibované azuro, ale bylo a my v šest vstávali, abychom to stihli co nejdříve na Jungfrau. Tak vysoko jsme ještě nebyli. Jede se obyčejným vlakem, pak menším a nakonec docela maličkým, který stoupá skoro celou cestu tunelem. 

Cestou na Jungfraujoch

Cestou na Jungfraujoch, foto Zana

V tunelu má dvě stanice s okny, vyraženými do skalní stěny, a těmi koukáte na zasněžené štíty hor z oka do oka. Pravda, spolu s vámi na to kouká tak tři sta japonských turistů, takže romantika to až tak úplně není, ale co člověk nadělá.

V pátek slibovali zase déšť a bouřky, takže jsme vzdali toho Bonda (navíc je fakt lepší, vypravit se na někam, kde je klidněji) a jeli na Niesen, což je kopec, na který zase jezdí lanovka jako na Petřín, jenže tenhle Petřín je přes dva tisíce metrů vysoký a lanovka na něj stoupá pod úhlem 62 – 68 %. Netrpím celkem závratí, ale tady jsem měla pocit, že chybí jen krůček a my se od té skoro kolmé stěny odkloníme a převrátíme a poletíme… a tak vůbec. Nahoře děsně fičelo a viditelnost byla všelijaká, nicméně nespadla ani kapka.

Pohled z Niesenu, foto Zana

Pohled z Niesenu, foto Zana

A v sobotu už jsme jeli domů, tentokrát ne lehátkovým vlakem, protože měl výluku, ale obyčejným, do Mannheimu a odtud autobusem. Na přestup nebylo ani čtvrt hodiny času, ale autobus měl stát u  nádraží.  Vyšli jsme z nádraží, zatočili… a nic. Vytřeštěně jsem se vrhla na místní taxikáře, kteří nás odmávli, že tááámhle to je. Už jste běželi s kufrem v ruce a batohem na zádech? Řekla bych, že jednou v životě to docela stačí. Ten autobus jsme stihli, dorazili jsme minutu před odjezdem. Stejně jsme pak stáli skoro tři hodiny na dálnici v koloně.

Byla neděle, půl hodiny po půlnoci, když jsme dorazili domů s pocitem, že takové Brdy nejsou vůbec k zahození :-)

Cesta byla úzká

Cesta byla úzká, foto Zana

Další fotografie najdete zde 

Zana Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


T. Louk
22:37
24.7.2014

T. Zana
8:32
25.7.2014

A. Lex
19:56
24.7.2014

T. Zana
20:15
24.7.2014

M. Crossette
19:34
24.7.2014

T. Zana
19:38
24.7.2014

T. Zana
19:39
24.7.2014

M. Crossette
19:22
24.7.2014

T. Zana
19:37
24.7.2014

Z. Hanča
17:23
24.7.2014

T. Zana
19:41
24.7.2014

H. Williamson
16:11
24.7.2014

T. Zana
19:45
24.7.2014

M. Pajakerryková
14:56
24.7.2014

P. Kaštan
16:46
24.7.2014

M. Pajakerryková
17:06
24.7.2014

Z. Štětinka
17:28
24.7.2014

T. Zana
19:46
24.7.2014

P. Kaštan
14:33
24.7.2014

T. Zana
19:49
24.7.2014

Z. Jovo
13:39
24.7.2014

Z. Jovo
13:40
24.7.2014

T. Zana
13:52
24.7.2014

Z. Lika
14:04
24.7.2014

Z. Dalmi
13:26
24.7.2014

T. Zana
13:29
24.7.2014

Z. Xerxová
13:25
24.7.2014

T. Zana
13:31
24.7.2014

Z. Vave
12:38
24.7.2014

T. Zana
12:42
24.7.2014

A. Bytová
12:59
24.7.2014

T. Zana
13:53
24.7.2014

P. Pů
...
11:40
24.7.2014

T. Zana
12:39
24.7.2014

Z. Štětinka
9:27
24.7.2014

T. Zana
12:46
24.7.2014

H. Williamson
16:22
24.7.2014

Z. Štětinka
17:30
24.7.2014

Z. Dalmi
9:26
24.7.2014

T. Zana
12:46
24.7.2014

M. Beda
9:22
24.7.2014

Z. Lika
8:51
24.7.2014

T. Zana
9:00
24.7.2014

Z. Lika
9:04
24.7.2014

L. Bláža
8:50
24.7.2014

T. Zana
8:52
24.7.2014

Z. Yga
8:21
24.7.2014

T. Zana
8:51
24.7.2014

Z. Vave
7:41
24.7.2014

M. Pajakerryková
7:16
24.7.2014

T. Zana
8:53
24.7.2014

Z. Lika
8:58
24.7.2014

Z. Xerxová
6:56
24.7.2014

T. Zana
8:55
24.7.2014

Z. Lika
8:59
24.7.2014

T. Zana
9:01
24.7.2014

Z. Xerxová
9:05
24.7.2014

Z. Yga
9:28
24.7.2014

Z. Xerxová
10:07
24.7.2014

Z. Yga
10:59
24.7.2014

T. Zana
12:48
24.7.2014

počet příspěvků: 63, poslední 25.7.2014 08:32