Předchozí díl najdete zde.

Asi po 2 hodinách jízdy, když jsme projeli ten průsmyk a spadli do údolí, autobus najednou zastavil a my jsme zjistili, že to je plánovaná zastávka. Stanuli jsme u nepálské obdoby McDonalda. Chatrč jen o třech stěnách a na spadnutí. Pár stolů a lavic pokryté půlcentimetrovou vrstvou mastné špíny. Kout, kde se připravovalo jídlo, byl prakticky černý. Na hliněné, špinavé a odpadky zaprasené podlaze měli velký Primus made in India, na kterém stál óbrovskej hrnec s bublajícím olejem.

Hned vedle na té stejné zemi měli kusy plechu a na nich připravovali jídlo. Hnětli těsto, krájeli zeleninu, přebírali rýži a to všecko sedmo na bobku, nepředstavitelně špinavýma prackama. Stoly a židle neznají, ty jsou jen pro tůristy. Asi 3 m od tohoto ušmudlaného koutu seděl na bobku klučina, vedle něj kopec nerezového nádobí a on je myl ve vodě, co mu tekla z 200l barelu.

Asi 4 m nad tímto barelem byl hajzl. Ano, správně, HAJZL. Toto místo se ani při nejlepší vůli nedalo nazvat záchodem. Špinavá a posraná díra v zemi, 2 šlapky na nohy, kýbl s vodou a před čumákem koš s použitými hajzlpapíry a vložkami. To vše bylo kryto plechovou konstrukcí domácího tvaru. Odpad vytékal asi půl metru vedle umývárny nádobí a vinul se vedle toho kuchyňského koutu, dodávaje celému tomu establishmentu na síle co do čichových vjemů.

První ze tří zastávek na posilnění a ulehčení - místní fastfood

Odvážili jsme pojíst jen nějaké fritované těstíčko, doufaje, že v tom bublajícím oleji veškeré bacily pojdou. Ty špinavé pracky a talíře opláchnuté roztokem exkrementů jsme riskli. Asi po 20 minutách řidič zatroubil, všichni jsme nalezli do našeho samohybu a vydali se na další cestu.

Cesta teď ubíhala hlubokým údolím podél pěkné horské řeky tekoucí z nějakého ledovce. Každýmu vodákovi by srdce zaplesalo a slintal by blahem, moct si tu divokou vodu sjet. Silnice se vinula ve svahu, asi 100 – 200 m nad řekou. Výhledy byly pěkné a bylo na co čumět. Řeka už byla pěkně široká, ale pořád stejně bystrá. V korytě na suchých říčních valounech byly primitivní přístřešky domorodců, co se živili tvrdou prací.

Silnice s hustým provozem se musí furt udržovat, a navíc když tam hodně zaprší, tak jí to část spláchne do té řeky. No a udržuje se převážně ručně. Žádné stroje. Na všecko tam mají lidi. Davy lidí. To je kasta vybíračů kamenů. Ti jsou snad přirostlí ke dnu té ledovcové řeky a ze dna loví vhodné valouny a vyhazují na souš.

Veškeré kameny a štěrk na údržbu cesty se těží v řece

Na břehu je kasta nakladačů a ti ty šutry zvíci bochníku a nebo štrycle (šišky) chleba nakládají do velikánských košů upletených ze štípaného bambusu. Těch se chopí kasta nosičů a ti je odnáší od řeky nahoru k silnici. To může znamenat 100 a nebo taky 1300 metrů výškového rozdílu. Tam se šutry použijí buď celé, anebo se z nich nadělá štěrk pro cestáře (tidle nejsou od Prášil).

Kasta štěrkovníků je rozdělena na dvě podkasty. Ti mohovitější vlastní drtičku velikosti psacího stolu, kterou těmi šutry krmí, a v nepředstavitelném prachu vybírají štěrk, který zase ládují do košů nosičů. Ti méně mohovití sedí na bobku, v ruce kladivo a celé dny buší do říčních valounů a vyrábějí štěrk, který děcka přebírají podle velikosti, cpou do košů a nosiči to odnášejí.

Prostě silnice je „handcrafted“, jak tam s oblibou říkají. Tam je vůbec skoro všecko dělaný ručně. Nevím proč, ale odmítají jakékoliv prostředky šetřící práci. Sice ve velké většině na ně nemají peníze, ale i to, co by dostali zdarma, odmítají. Jako by se v té dřině vyžívali. Masochisti.

No a tak jsme se za čumění po okolí a dalších dvou zastávek na jídlo a odlehčení, kolem druhé odpolední přiblížili k Pokhaře. Údolí se rozšířilo, kvalita povrchu vozovky se ještě podstatně zhoršila a krásný hřeben masivu Annapurny s dominantní Machapuchare nebyl vůbec vidět díky hustým mračnům.

Voda z himálajských ledovců je zaneřáděná vším možným i nemožným

Dojeli jsme na jakousi louku, kde byla konečná autobusu. Krosny dolů se střechy a pak bohorovně ignorovat dav nabízející odvoz taxíkem a nebo rikšou. Vyhledali jsme v tom bordelu lidi, co nás čekali z našeho hotelu, ti nás naložili do dvou osobních aut (Toyota Corolla model 1976) a hbitě nás špinavými pokharskými ulicemi odvezli do hotelu.

Cestou jsme si stačili všimnout, že po ulicích se potuluje podstatně víc posvátných krav než v Káthmándú, jezdila tu zajímavá vozidla, připomínající půdní frézu blahé paměti v zemích střední Evropy, jenže větší, a jednoválcové dýzláky. Říkají jim tam „walking tractor“ a je to pomsta z Číny. Co nás však upoutalo nejvíc, byla auta. Všecko stejná značka a všecko stejnej model, až na vzácné výjimky. Patrně tam zvládli kloning Toyoty Corolly z r. 1976. Navíc všechna osobní auta, většinou taxíky, měla žlutou střechu.

No ale do hotelu jsme ve zdraví dorazili kolem 14:30, tam nám zaměstnanci drapli krosny, a než jsme se nadáli, tak jsme byli ubytovaní ve dvou pěkných komfortních pokojích. Sprcha, záchod a slušně velký pokoj, vše čisté a upravené. To jsme ještě netušili, že to je náš polední slušný záchod na dobu vandru.

Hotel je pěkná dvoupatrová vilka z kamene, zasazená v pěkné a bujné, typicky nepálské zahradě. Před hotelem ulice, kde jsou krámky určené pro turisty a kde se dostane VŠE. Přes ulici už jen trocha trávy a břeh krásného velkého jezera Phewa. Však čtvrť se tam velice chytře jmenuje Lakeside a hotel pro změnu Lakeside hotel.

Hned jak jsme se zabydleli, tak jsme se zmínili panu hoteliérovi, že bychom byli rádi, kdyby nám mohl zorganizovat Trekking Permit (Povolení k vandru) ještě tento den, protože jsme měli oproti plánu den zpoždění, díky problému s lístky na autobus. Milej pan hoteliér nám řekl, že to půjde velice těžko, je už pozdě a příslušný úředník, co musí ten ferbl podepsat, už nebude v kanceláři.

Tak jsem mu zdůraznil, že bychom jeho snahu velice ocenili a že jsme v jeho hotelu díky dobré pověsti jeho služeb, a kdyby se to podařilo, že bychom neváhali jeho establishment komukoliv doporučit. Poté slíbil se vynasnažit. Poté jsme provedli hygienickou očistu a vydali se na procházku po ulici s kšeftíky. Dan si tam v jedné chatrči, co byla pobočka Rasta banky, vyměnil víc peněz na vandr, tam už nebude kde. Jane si koupila lepší a levnou krosnu a svoji nechala v hotelu do návratu.

Cestou jsme debatovali, že se hoteliér asi nebude moc snažit přes ty povolení, protože to bychom zůstali jen jednu noc a přišel by o další kšeft s námi. Pak jsme si v hotelové restauraci dali chutnou, vydatnou a hlavně levnou večeři. Za popíjení jantarového moku výborné chuti jsme probírali naše rozdílné cesty. To už jsme měli vymáknutý to pivo, co nám připomínalo Českobudějický. Dělají tam tři místní piva, všechna jsou dobrá. Tuborg vaří v dánské licenci, St. Miguel ve filipínské a Star, co nám chutnalo nejvíc, nevím.

Jak se tak bavíme o cestě Danovy party autobusem zpět do Dumre a nás dál k začátku cesty, tak kolem 21:30 se ke stolu přiblížil pan hoteliér, s úsměvem od ucha k uchu a v hnědé tlapce svíral jasně žlutý a fungl nový Trekking Permits. Okamžitě jsme mu řekli, jak si ceníme jeho úsilí a že bez váhání jeho podnik komukoliv doporučíme.

Také jsme ho požádali o zorganizování našeho transportu na 6:00 ráno. On ale odvětil, že považoval za svoji povinnost zajistit autobus pro sahiba Dana a ladies Wanitu a Jane, který pro ně přijede v 6:20 až k hotelu. Pro sahiby George a Martina zajistil taxi na stejnou dobu a také pro všechny usmlouval ty nejvýhodnější ceny jízdného, k naší všeobecné spokojenosti.

Nám nezbylo než odejít do svých pokojů a zabalit, co se dalo, na zítřejší časný start. Po 22 hod ještě došel jeden ze zaměstnanců a oznámil nám, že nás přijde ráno o 5:45 vzbudit a že nám zajistil snídani na 6:00. Prostě všichni se maximálně snažili a JEJICH hosté byli nadmíru spokojení s poskytovanými službami. Tuším, že leckde by se mohli od těchto lidí v Nepálu učit, jak se jedná s hosty. Se spokojeným pocitem úspěšného dne jsme usnuli.

Foto: autor. Obrázky si můžete prohlédnout i přímo tady na Rajčeti.