Sobota

Den jsme začali procházkou po Kněžmostu, který tento víkend slavil 700 let od založení – stejně jako má letos 700 let výročí narození Karel IV.

Hrad Valečov.

Předpověď slibovala celodenní déšť, ale nakonec se fronta zasekla víc na západě a nám se objevilo bezdešťové dopolední okýnko. Upravili a zkrátili jsme plánovanou trasu i díky radám pana domácího z Kněžmostu a vyrazili na výlet v obavách, abychom nezmokli. Vzduch jak v prádelně, takže ač teplota oproti posledním dnům výrazně klesla, byly jsme řádně zpocení a zmožení.

Hrad Valečov z přelomu 13. a 14. století a Valečovské skalní světničky nás spolehlivě zaměstnaly na tak dlouho, aby naše průměrná rychlost klesla na hlemýždí tempo. Stáří skalních bytů nelze přesně určit, ale původně sloužily jako opevněné tábořiště a zimoviště, když hradu v 15. století vládli bratři Bernart a Bartoš. Později, počátkem 19. století se do světniček stěhovala místní chudina, tzv. skaláci, a žila zde až do konce 19. století, kdy byla násilně vystěhována, dřevěné podlahy vytrhány a zasklená okna zničena.

Valečovské skalní byty.

Šnečí tempo se nezlepšilo ani na zbytcích skalního hradu Drábské světničky, který byl založen ve 13. století. Vyhlídkám do okolí bránila nízká oblačnost, i když jinak by asi byly luxusní, takže pak už jsme kopli do vrtule, prosvištěli „Studený průchod” bez kýženého pocitu studeného vzduchu (asi proto, že ani mimo průchod nějak teplo nebylo) a bez dalších zastávek jsme dokončili celý okruh. Déšť nás nakonec zastihl až večer v České Lípě. Hladoví jsme prošli kolem dvou zavřených hospod až k naší spáse, vietnamské restauraci Malý Saigon na náměstí u ulice Moskevská. NIKDY TAM NEJEZTE. Saigon to byl, a ne malý.

Neděle
Nedělní předpověď byla znatelně horší a taky pršelo celou noc. Nebo spíš lilo jako z konve a dopoledne se to nemělo moc lepšit. Aktualizovali jsme plán tak, aby začal prohlídkou hradu Houska, a doufali, že plán na přečkání deště pod střechou klapne. Klapl. Vylezli jsme z hradu do husté mlhy, ale nepršelo. Navíc jsme přibrali Pražskou posilu s foťákem, takže slovy jednoho člena výpravy jsme museli přepočítat koeficient rychlosti pohybu v závislosti na zvýšeném počtu kusů s foťákem.

Cesta od Housky.

Kupodivu oproti předchozímu dni byla naše rychlost značně vyšší. Možná za to taky mohl fakt, že jsme v celku neměli nic k jídlu a žádná z míjených vesnic neoplývala ani nálevnou, natož podnikem s teplým jídlem. Jestli nám včerejší výhledy přišly nevýrazné, v porovnání s dnešníma byly luxusní. Ale mlha měla něco do sebe a zažít nádhernou podzimně mlžnou atmosféru koncem léta, to se nepoštěstí moc často.

Hladoví, ale jako zázrakem suší, jsme zamířili do restaurace Děs a Běs (jak říkal průvodce na Housce hradu stejného jména – Bezdězu, který by za jiných povětrnostních podmínek byl jistojistě vidět) – naprosto nepoučení ohledně správného výběru jména. Vlastně původně jsme chtěli jinam, ale ukázalo se, že pizzerie ještě ani není oficiálně otevřená a majitel nás poslal právě tam, kde jsme nakonec skončili naprosto přecpaní parádním jídlem.

Pondělí

Dnešní plán byl jasný – kopec Sleza v Polsku – dokud navigace neukázala, že těch 160 km bude asi na 4 hodiny jízdy. Tudíž jsme bleskurychle nasadili náhradní plán pana řidiče a vyrazili směr Deutschland a rovnou jsme přibrali zastávku na skalním mostě Bastei.

Bastei.

Díky hodné duši ze severu jsem už věděla, že Němci v pondělí mají památky na rozdíl od nás otevřené, což se teď náramně hodilo. A v porovnání s loňskou návštěvou v parném prázdninovém dni tu dnes v mlžném a studeném září byla jen hrstka turistů. A taky velebím štědré Němky, které při mém zoufalém „kaine ojros” daly drobné na toaletu. Kluci se mi pak smáli, že můžu ještě vyžebrat 6 éček na vstup do placené části zbytků skalního hradu.

Drážďany.

Přesun do Drážďan už s eurama v kapse proběhl hladce a tak jsem měla možnost poprvé a pravděpodobně i naposled vidět nádherné centrum tohoto německého města, které bylo v roce 1945 bombardováno s takovou silou, že několik dní hořelo. Zemřelo zde bohužel i mnoho lidí. Znovuvybudování města trvalo desetiletí. V roce 2005 byla obnova města prakticky hotová a vysvětil se Frauenkirche – kostel Panny Marie, jehož rekonstrukce trvala téměř 12 let a stála 180 milionu euro.

Podobné osudy tu mají i další památky, třeba kostel Kreuzkirche, který vyhořel od roku 1491 pětkrát a ve stávající podobě byl otevřen v roce 1955. Kolem galerie Albertinum po Brühlově terase, kterou hrabě Heinrich von Brühl založil mezi lety 1739-1748 na pevnostním valu přes Augustův most až k soše s kadícím prasátkem, které určitě jinde ve světě nemají. Památek tu je na jednom místě tolik, že tvoří při pohledu z protějšího břehu krásnou podívanou.

Krom Albertina, které bylo vybudováno jako zbrojnice a později přestavěno a přejmenováno, jsou vidět i další stavby jako umělecká galerie v Lipsiove budově nebo katedrála Nejsvětější Trojice. Prošli jsme zahrady barokního komplexu Zwinger a nakonec využili nového se starým a smrt hlady jsme zažehnali za pár euro v McDonaldovi, sídlícím v historickém domě z roku 1953, na zrekonstruovaném náměstí Altmarkt, kde se pořádají známé vánoční trhy. Když jsme se s Drážďany loučili, ukázalo se na chvíli i slunce a modrá obloha, než nám zbytek cesty do Brna propršel.

Drážďany

Osobní stránky autorky: mawenzi.cz

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu podívejte se do pěkné fotogalerie!