29.3.2024 | Svátek má Taťána


ČESKÝ FOTBAL: Koho to ještě zajímá?

17.4.2007

Právě skončivší víkend přinesl sedm zápasů 22. kola fotbalové Gambrinus ligy. Padlo v nich raz, dva, tři, čtyři, pět, šest gólů! Bilance hodná jednoho atraktivnějšího zápasu, v českém podání rozprostřená do 630 minut. Fotbal samozřejmě nejsou jen branky, stačí, když se hraje srdcem, hezky od podlahy…, ehm, to si ale musíte počkat na středu, třeba na ligu mistrů.

Tuzemské soutěži chybí atraktivní hra i osobnosti. Každý rok nás sice média uklidní, že pořád ještě není tak zle. Pořád je tu ještě ten a tamten a kdyby ne, je tu otřepané zaklínadlo o mladých talentovaných borcích. Mladí musí dostat šanci!

Koho tohle všechno ještě zajímá? Na pár klubů diváci kupodivu stále chodí, i když je značně zavádějící, co nazvat slušnou návštěvou. Před lety chodilo na fotbal klidně třicet tisíc lidí, když přijde dneska někde přes deset, hned se holedbáme, že není tak zle.

Naštěstí pro sponzory se pořád potřebuje pár chudáků vykřičet ze svých mindráků. Zaječet si na rozhodčího, na hosty a povětšinou i na vlastní hráče. Stačilo být v neděli v Plzni, kde pošklebky a dušený smích tvořil nepřehlédnutelný kolorit celého utkání a kde se na směšné pokusy jakéhosi klubového vyvolávače: „Tak pojďme ještě jednou všichni dohromady zatleskat…!“ ozývalo sborové „za co?“.

Bodejť. Za co tleskat? Proč na tu nudu vůbec ještě chodit? Mladší žáci na kterékoli úrovni vám o víkendu dopoledne nabídnou víc gólů, větší srdce a pokud jde o technické finesy nebo souhru, kdepak, oproti první lize o tolik nepřijdete.

Co nenabízí realita, nabídne matrix. Média se předhánějí ve vytváření umělé atmosféry strhujícího boje o titul, který však připomíná spíš dostihy chromých… V každém kole někdo z čela klopýtne, často na hřišti naprostého outsidera. Jak napsal jeden diskutující na internetovém fóru: V Česku se titul už léta nevyhrává, protože by si ho někdo zasloužil, nýbrž proto, že ho prostě někdo vyhrát musí!

Český fotbal ale není jen utrpení přímo na trávníku. To je taky paranoidní strach z rozhodčích, dvojsmyslné ukřivděné poznámky trenérů prakticky po každém zápase, „nekonvenční“ válka mezi agenty, neprůstřelní funkcionáři na svazu, reprezentační trenér (při vší úctě k jeho někdejším úspěchům) bez špetky sebereflexe…

Donedávna byla výkladní skříní českého fotbalu alespoň reprezentace. V zahraničí nám přece běhají ta největší esa, při pohledu na ně si pofoukáme bolístku. Ani to už neplatí.

Alkoholový dýchánek do pozdních ranních hodin, navíc po prohraném zápase, u lidí, jež mají sloužit coby vzor začínajícím klukům, se sice rozdýchává těžko, nicméně snad by se jako obyčejný lidský poklesek nakonec dal prominout. Pokud by se k němu tedy viníci dokázali postavit čelem. Dětinské zapírání, alibismus a trapné předstírání kolektivní viny už při nejlepší vůli prominout nejdou.

Bilance je to otřesná a posté se tak vkrádá otázka: koho tohle všechno ještě může zajímat?