Umíráček tam rozkývala jak politika, tak ekonomika. Původem britského bohatství v cejlonských výšinách bývala káva. Ročně se tam produkovalo milion liber vynikající kvality. V roce 1877 udeřil fungus, rostlinný mor a všechny plantáže zničil. Teprve po tomto neštěstí se začalo experimentovat s čajem. Čaj se ujme i v nížinách, ale teprve nad 1500 metrů, ve výši naší české Sněžky, se rodí ta nejlepší kvalita.

Na svazích tyto plantáže, snědé tamilské pracovnice se čile pohybují, výstavná hacienda tu a tam, hinduistický pantheonský kostelíček u křižovatky. Cejlonský čaj je černý a je podrobován jednotnému hodnocení podle žebříčku B.O.P. (Broken Orange Pekoe), níže k Orange Pekoe, pak Pekoe, až úplně nejníž k produktu „Dust“ čili „Prach“. Druhy se míchají, a proto čaj v obchodě na prodej je „blended“, tedy směs lepších a méně lepších druhů. Z plantáží úroda putuje do Colomba k dražbě a odtud do Londýna ke globálnímu dražení.

Tisíc čajových keřů na akr, akrů ve vlastnictví tisíc, k tomu v průměru jedenáct set tamilských nádeníků, žen a dětí, a plantážníkům z Albionu se dařilo báječně. Jenže po cejlonském vyhlášení nezávislosti v únoru 1948 začalo docházet ke znárodňování a národ začal cizincům jejich majetky brát. V době naší přítomnosti, z dvanácti tisíc Britů zabývajících se touto činností jich už zbývalo necelých pět set.

Odešli vlastníci a zkušení manažeři a vláda situaci navíc zkomplikovala rozhodnutím odsunout tamilské dělníky do Indie a nahradit je Sinhálci, jimž se ale do takové lopoty nechtělo. (Dost tedy paralela s českým pohraničím po roce 1945: odsunutí Sudeťáci, kteří se v Německu pustili do výroby kvalitnějších porcelánů a bižuterie. Britové z nemalé části přesídlili do tropických náhorních rovin východní Afriky, tam uspěli s čajovým farmařením a už v roce 1972 keňský čaj docílil na londýnské burze vyšší cenu než produkt cejlonský.)

Navštívili jsme plantáž v místě Ramboda, patřila ke Glenloch Group, což by tedy prozrazovalo nejspíš skotský původ, ale personál tam už byl stoprocentně cejlonský. Dělal jsem si poznámky: plantáž měla 600 akrů, se 700 pracovníky v terénu a s 30 pod střechou. Dělnice denně natrhá 25 liber čajových lístků a některé údernice to dotáhnou až na 100 liber. Denně se získá 10.000 liber a z toho bude 2.500 liber, tedy víc než tisíc kilogramů dohotoveného čaje. Tamější továrna byla vlastně mnohonásobná sušárna a třídírna, rotory rachotily, všelijak se otáčely a sebou cukaly. Překvapila mě rychlost produkce. Jeden den se přinese čerstvé listí z pole a druhý den je usušeno, rozdrobeno, rozsortýrováno, jen odvézt k dražitelům. Porovnejme s kávou, která vyžaduje týdny máčení, loupání, piplání.

Jsme na cestě do Kandy, bývalé královské metropole s komplikovanou historií monarchů. Jakž takž se nezávisle drželi až do roku 1815, kdy je Britové donutili k podpisu nové koloniální reality. Prostředí je polohorské, v centru města je umělé jezero, v dávnověku zhotovené, s promenádami kolem, a uprostřed jezera je umělý ostrov s letohrádkem a snadno pamatovatelným jménem „kunda salawa“, přesně přeloženo „palác rozkoše“.

Kandy má řadu svatostánků, z nichž nejproslulejší je Temple of the Tooth – Katedrála Zubu. Zubu Buddhova.

Tamilové mají mnoho slavností a ceremoniálů. Umí chodit bosky po žhavém uhlí. I matky s kojenci chodí takovým ohněm a západní věda je nad takovým jevem bezradná. Při obřadu Katagarama si muži propichují tělo, kůži napichují na háky a pak z háků visí.

Sinhálští buddhisté oslavují bez vpichu, a to velice. Každé léto sto vyparáděných slonů se účastní desetidenního procesí s Buddhových zubem. Mnozí zkušení globetrotteři tvrdí, že není větší podívané na této planetě. (Za větší bych ale pokládal každoroční domorodé mumraje sing sing na Nové Guineji.).

Při plánování cesty jsem se o tuto katedrálu velice zajímal, neboť náš synáček právě porodil svůj první zub a vypadal dostatečně směšně, že jsem si usmyslil zub syna s katedrálou v pozadí vyfotografovat, jak se pak stalo.

Případ Buddhova zubu: ten se údajně našel na místě jeho kremace, odkud putoval na Cejlon, kde se k jeho poctě stavěly různé chrámy. Leč Portugalci se zubu zmocnili a zničili. To, co se za část Buddhova chrupu vydává, je o tisíc let ranější náhražka. Skálopevní buddhisté však věří v existenci originálu.

Přidali jsme se k věřícím na cestě za Zubem. Chrámovou hudbu tvořily bubny a mečivé trumpety. Oheň plápolal v kelímcích, ale místo křesťanských svíček se nadpřirozeným silám předkládaly kvítky, voňavé lupení. Za zvláštní peníz jsme byli přednostně uvedeni do předsvatyně a pak do svatyně, kde je náhražka Zubu. Ovšem poněvadž Zub je rovněž náhražka, viděli. jsme pouze ultranáhražku.

Tehdy jsme ovšem nevěděli – nikdo nemohl vědět – že hodně později (v lednu 1998), jinověrní teroristé katedrálu budou bombardovat a důkladně ji poničí.

- - -

Objíždíme, pečlivě si prohlížíme památnosti - ony dvě někdejší historické metropole Anuradhapuru a Polonaruwu. Přidali jsme se k věřícím přinášejícím na památná místa podivné dary - nejen jídlo, ale i třeba košili, medikamenty, aspirin. Účelem je poutníkovo vlastní posmrtné zabezpečení. Až umře a v Hádu ho bude bolet hlava, takový předčasně dodaný aspirin přijde vhod.