20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


CEJLON: Blížíme se k zamýšlené adrese (2)

14.3.2019

Vylezli jsme z Aeroflotu do dopoledních tropů.

„Vidíte ty migy? Samé migy!“ mrzutě poznamenal náš bývalý spolucestující v oboru čaje, nedostatečně oceňující sovětskou nezištnost.

Bandanaraike International Airport s minimálním provozem, jako jediní, toho dnes se dostavivší cizinci, jsme byli očekáváni skupinou státních zaměstnanců v oboru turismu. Mezi nimi vynikal hlasitý nejvyšší náměstek. Neohrabanými gesty a vystupováním o to víc sebevědomým připomínal dělnického ředitele, proletářského kádra z našich let padesátých. Ostatní pracovníci se před ním hrbili, všemu dychtivě přikyvovali. (Při první příležitosti jsem se přeptal nám přiděleného šoféra jménem Gamini na profil významného funkcionáře a dostalo se nám ujišťování: „Ano, zajisté, to je spolehlivý soudruh, oddaný věci.“ Po pár dnech společného pobytu šofér začal poroztávat a jeho věrnost socialistickému budování s buddhistickou tváří děravět. „Vždyť to je polonegramotný blb, donedávna se nemohl uživit jako turistický průvodce, teď to žene přes partaj, velká kariéra a blbej je pořád.“ Kouzlo nám známého, že ano.)

Obdrželi jsme užitečné publikace včetně seznamu veškerého ubytovacího prostoru v zemi - mnohohvězdičkové hotely, tzv. rest houses, které kdysi britská vláda poručila stavět pro pohodlí svých koloniálních úředníků na služebních cestách.

Zvolil jsem hotel Samutra na Galle Face, přímo na promenádě u břehu s náramným vlnobitím a příslušným akustickým doprovodem. Stará solidní koloniální krása: ve srovnání se včerejším ubytováním v Karáčí náš pokoj byl aspoň desetkrát tak rozsáhlý, strop asi sedm metrů vysoko a na něm vrtule jako z helikoptéry, snažící se produkovat svěží vzduch. Po zdích a stropu se svižně pohybovaly ještěrky. Ty, prosím, nepronásledovat, zaslouží si náš vděk. Však požírají naše nepřátele – hmyz, ohavné komáry.

Do Colomba jsme to měli asi třicet kilometrů. Po africké relativní prázdnotě se ulice příliš hemžily člověčinou. Ale pach, smrad, ubohost téměř k nespatření.

Cestou jsme zastavili, nechali si rozetnout kokos a popili. V Indii cokoliv konzumovat u domorodých stánků bych doporučoval pouze zájemcům o sebevraždu. Značný také jiný kontrast – bída či aspoň její viditelnost. Žebráci, chudáci, malomocní, mroucí na chodníku a v pangejtech, to je Indie, subkontinent též s luxusem, bohatstvím, šlechtou, bulváry, mrakodrapy. Cejlon byl nepoměrně míň kontrastní. Neviděli jsme žebráka, rovněž k spatření tehdy nebyla jediná novostavba. Země pohledná, ale oprejskaná a nadále prejskající. Převládala ošuntělost a existování z podstaty, o což se přičiňovalo tamější právě probíhající socialistické budování.

Ostrov neměl zafixované dny sváteční. Buddhistickou nedělí byla „poya“ – čtvrtina lunárního měsíce – a tak pozor na měsíček na nebi, neboť podle něj se otvíraly banky a zavíraly služby. Pro jednoročního, námi vláčeného synáčka jsme potřebovali nějaké maličkosti a že se přeptáme na baby food, posléze bez komplikací k mání v hodně vzdálených končinách jako například na divošském Borneu. Šofér Gamini nás odvezl do ceylonského GUMu číslo jedna.

Reprezentativní prodejna úřadovala sovětsko-indicky. Jedno zboží se vyřizuje zde, sepisuje tam, platí onde, přejímá úplně jinde. S dalším artiklem další odysea.

„Máte baby food?“
„Litujeme, nemáme.“
„Máte disposable diapers?“
„Bohužel, moderní pleny došly.“
„Kdy došly?“
„Před pěti lety.“

„Máte – nemáme, kdy bude – nevíme, přeptejte se někdy, rovněž to vánek našich lidově demokratických časů. Až na jeden velikánský rozdíl. Tito služebníci za pulty snědených socialistických krámů, byť se nepřetrhli – a nebylo kvůli čemu, jak a proč se přetrhávat - slušnosti, vlídnosti se neodnaučili. Nikde milimetr jinde nám známého hulvátství.

Smutné procházení a nahlížení do výkladních skříní jednotkových domů, které vskutku byly jednotkové. Za sklem obyčejně jeden druh zboží. Třeba dvacet zaprášených šmejdových rámů k svatební fotografii. Komerční extravagance, kterou bych tak čekal v albánském městysu v roce 1944.

Večer pokračujeme v bloumání městem. Zatímco jsem se zabředával do historických analogií, ulice se vyprázdnily a po domorodcích najednou ani stopy. Pohled na hodinky, deset minut po desáté, zapomněli jsme, vždyť je ještě curfew – zákaz vycházení, cosi jako stanné právo jako dovětek nedávno potlačeného trockisticko-maoistického povstání. Kvapem jsme doběhli do našeho hotelu, který, jak reklama tvrdila, „je oddán šarmu včerejška a pohodlí zítřejších dní“.

Jedním z dopadů neuspěvší revoluce bylo uvalení cenzury tisku a veškerého publikačního počínání. Příjemně překvapily místní noviny, vzdálené tehdejším rudoprávním zvyklostem made in Czechoslovakia. V komentáří nebyly pouze fráze, v titulcích nejenom jásání nad dosaženými výdobytky. A v Ceylon Daily News jsem postřehl zprávu, že v zoologické zahradě Dehiwela, kde se denně konaji sloní produkce s tancem a snad i s hrou na varhany, zítra bude

DRAŽBA
POLOZKROCENÍ SAMCI
PĚT A PŮL STOP AŽ SEDM A PŮL STOP
ZÍTRA RÁNO DESET HODIN
ZOOLOGICKÁ ZAHRADA DEHIWELA
PLACENÍ V HOTOVOSTI JAKMILE KLADIVO PADNE
DRAŽITEL EARLE H. NICHOLAS
285, GALLE ROAD, COLOMBO 3, TEL. 29373.

Čímž bylo o začátku našeho seznamování s ostrovem rozhodnuto. Dřív než dojde na politickou současnost, na hory a historii, okoukneme si sloní jarmark.

Na prodej jich bylo pět a dražitelem dvoumetrový dlouhán s ježkem a žvýkačkou, podle přízvuku nejspíš Brit. V překotném staccato přednesu seznámil několik tuctů přítomných se situací, vyřkl požadovanou cenu – 10.000 rupií za kus - a pustil se do dramatických orací. Vykřikoval, zdůrazňoval, trylkoval a opakoval výraz „hatpanziai“. Pak slezl o čtvrtinu na 7.500 rupií. Pak přistoupil předmět koupě a plácl Earlea H. Nicholase chobotem. Přítomní se zaradovali, dražitel se zapotácel a na chvíli i odmlčel. Druhý den se v novinách objevilo oznámení o úspěšné dražbě všech pěti kusů.

Poskytnu miniaturní sloní školení: Elefant je tam tuze užitečný tvor. Dřevařský průmysl, tahání klád z nedostupných džunglí, v nichž by i sebemodernější vozidlo málo pořídilo. Tlustokožec s velkou hlavou i pamětí, pracant, který vydrží padesát či víc let - pokud vydrží. A jsme u toho: stachanovec se může najednou schvátit a skácet. Navíc a bohužel, v zajetí se sloni, respektive slonice jen zřídka rozmnožují. Přísun nových pracovníků tedy závisí i na lovu divokých exemplářů a na jejich úspěšném krocení, které se ale ne vždycky povede. Na této dražbě nabízeli polozkrocenou – „semitamed“ – mládež a její nezpůsoby zavinily konečnou nízkou cenu.

Tvorové to jsou inteligentní a neváhají s lidmi laškovat. Též dovolí jim vlézt na hřbet. Mě tak jeden vozil v místě Katugastoga, blízko řeky, kde tak zvaní mahouts, sloní pečovatelé, údržbáři, jim drbali objemná těla.

Takové tedy rozloučení s Aeroflotem

Pokračování příště.



Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče
Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče

Je mi 20, jemu bude 30. Tvrdí ze ja mám sex na prvním místě, ale on už ne.. je pravda ze změnil práci. Je ridic. Predtim ale dělal náročnější práci a sex ještě byl několikrát týdne. Teď stěží jendou a to ještě on si nevzpomene ani měsíc…

Diskuse


P. Hlosta
8:10
14.3.2019

počet příspěvků: 1, poslední 14.3.2019 08:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.