Svět vymyslel muzea, aby si lidé připomněli, co bylo kdysi, aby si připoměli slepé uličky, nepovedená či zapomenutá díla. Já rád jezdím po muzeích. Tedy po některých. Letecká a technická muzea miluji. Jsou různé úrovně, jsou špatná, dobrá a skvělá. Mezi ta skvělá patří Technické muzeum Sinsheim s pobočkou ve Speyeru.Jsou to nejspíš dvě největší soukromá technická muzea na světě.

V muzeích si člověk připomene dobu nedávnou a někdy zcela zapomenutou. Kdo si dnes vzpomene na dopravní letadlo Fairchild Dornier 728jet? Byl to jakýsi zmenšený Boeing 737. Letadlo v době, kdy ještě nikdo přesně nevěděl, jak bude létat, kdy bylo jen na papíře, objednaly České aerolinie. Bylo to na konci devadesátých let minulého století. Na tento typ byly vybrány i posádky. U ČSA kolovaly prospekty a staré kádry se předháněly, kdo bude na tomto typu vedoucím. V lednu 2002 bylo letadlo vytaženo z hangáru a v březnu 2002 bylo předvedeno veřejnosti. Byly postaveny tři prototypy a jen jeden byl dokončený. K zalétání kvůli bankrotu společnosti nedošlo. Bylo objednáno 125 kusů a ČSA objednaly osm kusů jako náhradu za ATR 72. Letadlo bylo pro osmdesát cestujících a dolet mělo mít 3300 km. Po krachu nastalo ticho po pěšině. Dream team ČSA se rozpadl. Zuzana je asi jediná letuška, byť bývalá a nevybraná, která letadlo skutečně viděla ve Speyeru. Byl to kus TAC 03 určený pro trhací zkoušky. Trup letadla D-ADLH pro Lufthansa City Line leží na letišti Templhof. Smutný konec letadla.

V muzeu Sinsheim je Tupolev TU 144D CCCP-77112.Toto letadlo se poprvé dostalo do vzduchu 19.2.1979 ve Voroněži. Bylo to druhé vyrobené „déčko“. CCCP-77111 spadlo, respektive pokusilo se o nouzové přistání, když došlo k poruše palivového systému. Kapitán Jeljan se pokusil s letadlem přistát na poli a většina posádky přežila bez úhony.. On sám byl těžce zraněn a přišel o nohy. Po této nehodě byly pravidelné lety s cestujícími ukončeny a vyrobená letadla byla uložena nebo sloužila k výcviku posádek raketoplánu Buran. CCCP-77112 dostal těsně před nehodou 77111 certifikát opravňující k pravidelné dopravě cestujících. Přestože byl plně vybaven, nikdy cestující nevezl. Letěl naposledy 12.11.1981 a pak byl uložen v Žukovském. Měl na kontě 87 letů, z toho supersonických jen 29. Celkem nalétal 197 hodin a nadzvukově jen 46 hodin a 38 minut. Muzeum Sinsheim koupilo tento exemplář za 500 000 dolarů. Letadlo bylo rozebráno a po vodě přepraveno do Sinsheimu, kde bylo umístěno na pylonech před Concorde Air France (ten tam přiletěl). Zajímavostí je, že všechny vyrobené TU 144 (kromě prototypu 68001) byly plně vybavené sedačkami a kuchyňkami, i když kromě 77108 a 77109 nikdy cestující nevezly. TU 144D byl těsně před předáním ke komerčním letům, ale všeználkové z ústředního výboru KSSS dali palec dolů a tím pádem všechny vynaložené miliardy a duševní potenciál byly vyhozeny z okna. Smutný konec letadla.

Ve Speyeru je uložen Buran (Venkovan, resp. sibiřská sněhová bouře). Vystavený exemplář je vybaven čtveřicí motorů NK-8(?). Tento „Buran – Analog“ měl sloužit k výcviku posádek. Aerodynymicky byl naprosto shodný s kosmoplánem Buran. Ten na rozdíl od raketoplánu neměl pohonné motory. Byl vybaven pouze manévrovacími raketovými motory. Rozměrově je téměř shodný s americkým raketoplánem. Raketa Energija, která měla vynést Burana na oběžnou dráhu, je nejvýkonější ruskou raketou. Buran Analog v rozmezí 10.11.1985-15.4.1988 provedl z bajkonurského letiště 25 letů. Překvapivá je jejich délka: nejdelší trval jen 36 minut. První let byl pouhým skokem, trval 12 minut! Ostatní byly o něco delší, ale vždy se jednalo pouze o minuty. Po posledním letu byl kosmoplán uložen na Bajkonuru. V roce 2000 ho koupila australská společnost jako atrakci olympijských her. Domnívali se, že ho uvedou do letuschopného stavu a budou s ním létat po Austrálii. Nepovedlo se. Společnost zkrachovala a v roce 2002 Burana koupila firma z Bahrajnů. Měla také ohromné plány. Zkrachovala a Buran zůstal opuštěný v poušti. Protože nebyl zaplacený, došlo k soudním tahanicím mezi OKB a bahrajnskou stranou. Dluhy nakonec zaplatilo Technik Museum Speyer, které si Burana odvezlo. Před vystavením prošel Buran důkladnou očistou od písku a ruská strana dodala i chybějící části přístrojové desky.

Buran jako kosmoplán měl jen jediný let. 15. listopadu 1988 ho po několika odkladech vynesla raketa Energija na oběžnou dráhu. Let měl původně trvat tři dny, ale z neznámých důvodů skončil po třech obletech země. Trval 206 minut. Tento jediný kus, který se podíval do kosmu, nebyl vybavený pro pobyt posádky. První plně vybavený kus se jmenoval Bajkal a jeho let byl naplánován na rok 1994. Posádku měl tvořit Igor Volk a mechanik Alexader Ivančenko. Jenže Boris Jelcin zastavil všechny lety buranů, vojáci ztratili zájem a přestali projekt financovat, a tak celý projekt Buran skončil neslavně. Oficiálně bylo jeho ukončení oznámeno 30. června 1993. Buran, který skutečně letěl do kosmu, byl společně s dokončenou raketou Energija uložen na Bajkonuru, který se novým rozdělením této části světa stal městem v Kazachstánu. Při bouři se střecha haly, kde byla raketa a kosmoplán uloženy, propadla a vše uvnitř bylo zničeno. Zahynuli čtyři zaměstnanci střediska. V hangáru na Bajkonuru stojí dva letové exempláře. Opuštěný ohromný hangár připomíná město duchů. Po rozpadu SSSR byl celý projekt zrušen. Kolik miliard musel stát vývoj a stavba Burana a Energije plus montážní haly a odpalovací rampy, to si nedovedu vůbec představit. Podle ruských zdrojů za celý projekt vyhodili oknem 71,5 miliónů dolarů. Já si osobně myslím, že to muselo být daleko víc. Takža další výtlem do tmy! Škoda tohoto slibného projektu!

To byl jen malý výčet toho, co létajícího skončilo v muzeích a nikdy se v praxi nepoužilo. Kolik prostředků bylo vyhozeno oknem!

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora