Je krásný den, i když mraky vypadají zlověstně. Nevím, proč jsem uposlechl Zuzanu a nevzal jsem si šálu s odůvodněním, že v Praze je teplo. Jenže já nejsem v Praze, jsem dvě hodiny letu od Prahy a čekám, až pro mne přijede Bill. Ten byl mým prvním šéfem u British Airways. Čekal jsem na něj u letadla v Praze. Vystoupil člověk s neuvěřitelně nasupeným obličejem, který mi podal ruku a cosi zahučel. Co řekl, jsem netušil, poznal jsem pouze, kdy je konec věty.

Napadlo mě: „Pane bože, co jsem komu udělal, s takovým mám teď tady pracovat? Ještě, že jen dva měsíce, pak snad pošlou někoho normálního!“

Ó, jak jsem se zmýlil! Po více než dvaceti létech společné práce a společného života jak leteckého, tak civilního vím, že jsem tehdy potkal toho nejlepšího člověka ve svém životě. Chodící letecká encyklopedie a moudrý, laskavý člověk. Když jsem si moc vyskakoval a myslel jsem si, že když nosím uniformu BA, že jsem mistr světa, rychle mě dostal do reality. Byl jsem a jsem i dnes obyčejný přetloustlý člověk, který se naučil díky lidem, jakým je Bill, radovat z blbostí a užívat si každý den.

Konečně přijeli! Zajeli do dvora, kde jsme na ně se Zuzanou čekali. Na důchod se odstěhovali ze Slough, což je předměstí Londýna, a abychom se mohli vidět, musí jet dvě hodiny autem! Bill vystoupil z auta a zahučel: „Kriste, ty jsi čím dál tím krásnější, ani dospat jsem nemohl!“ Po tomto klasickém uvítání jsem se pozdravil s Diz, jeho skvělou ženou. „Budu muset vyměnit baterky v navigaci, trochu jsme bloudili!“ Na ta slova dostal autoatlasem po hlavě. „Zase kecá, nikam netrefí, ještě že už není u letectva. To by začala třetí světová, jenom proto, že by zabloudil!“ Dvacet let, co je znám, začíná naše setkání vždy stejně…

„Kam pojedeme? Co chcete vidět?“ „Já to nechám na vás, poté, co jsme vloni jedné paní v městečku Thames říkali, že tady, jak je ta knihovna, bydlel a měl ordinaci chlípný gynekolog. Ona nám řekla, že pokud ví, tak tam ta knihovna je už padesát let a pro podporu svého tvrzení přizvala sousedku, která to potvrdila. „Tak to, paní, víte prd! Tady bydlel ten gynekolog a našli ho tady zabitýho, jo, jo! Tak to bylo!“ Sousedka pochopila, o co jde, a začala se smát, že přeci tady natáčeli jednu epizodu z Vražd v Midsomeru. „To víte, filmaři, ty nám tady obrátili městečko naruby.“

„Přátelé, co Old Warden? Tam jsem byl s Billem, je to nějakých osmnáct let. Co vy na to?“ Zuzana tiše zaprotestovala: „Doufám, že tam není nějaké letecké muzeum!“ „Je, ale krásné!“ A tak jsme vyjeli směr Cambridge. Celou dobu jsme si vyprávěli s Billem a s Diz, co jsme celý rok dělali a proč za nimi nejezdíme, když jsme v důchodu. Ani se mi nechtělo přepočítávat na libry můj důchod, protože vím, že je to dobře, že jsme díky panu Singrovi a jeho pohůnkům všude žebráci (prý že tím pomůžu národnímu hospodářství!). A také jsem si nechtěl kazit krásný den.

Přijeli jsme do Old Wardenu a já s otevřenou pusou koukal, jak se to tam změnilo: místo čtyř hangárů osm! „To jsme sem jeli jenom kvůli támhle tomu dvouplošníku?“ Ty hangáry Zuzana nějak přehlédla. Když jsme vešli dovnitř a dýchl na nás duch časů minulých, tak roztála. „Dáme si čaj?“ „Já bych si dala kafe!“ Šel jsem koupit čaj a kafe, posadili jsme se do starých proutěných křesílek a z dřevěné restaurace jsme koukali na zelený trávník aerodromu, po kterém roloval Tiger Moth z roku 1934. „Jsi šťastný?“ „Jo, to jsem, s lidmi, které mám rád na nejbizarnějším letišti na světě, nic lepšího být nemůže!“

Richard Ormonde Shuttleforth (1909-1940) ,syn plukovníka Shuttlewortha, pokračoval ve stopách svého otce, který sbíral vše, co se týkalo techniky a strojů. Původně obchodník s nemovitostmi založil továrnu na zemědělské stroje. Kupoval letadla, která po skončení první první světové války stála různě po letištích bez užitku. Objížděl letiště a letadla odvážel na svůj pozemek v Old Wardenu. Postavil dva hangáry, letadla byla a jsou letuschopná. Nejstarší stroj ve sbírce, Bleriot XI, je nejstarší létající stroj na světě - včetně motoru Anzani.

Richard Shuttleworth se zabil v roce 1940 na letadle Fairey Battle při cvičném letu. V jeho lásce ke sbírání aut, motocyklů a hlavně letadel pokračovala jeho maminka, která založila Shuttleworth Trust, který dnes muzeum spravuje. Muzeum také sponzoruje manželka a rodina jednoho příslušníka 310 Czech Sq. Proto je u Hawker Sea Hurricana 1b tabule s křídou napsanými jmény českých pilotů, kteří jsou ve stavu, kteří jsou na marodce atd. Je to dojemné. Spitfire Vc je také v československých barvách. I když se Sea Hurricanem nikdy žádný Čech nelétal, je to hezké podívání.

Old Warden je krásné místo! „Honzo, kam jdeš, vystydne ti čaj!“ Šel jsem se podívat k hangáru, kde stála replika Sopwith Camel a potřebovali ji zatlačit do hangáru před deštěm. To pak jde čaj stranou. I když v Anglii je to stejný hřích jako uprdnout se v kostele. Otočil jsem se a Bill stál za mnou. Zatlačili jsme tu krásu do hangáru a pak jsem si mohl vyfotografovat, jak opravují Westlanda Lysandera a Spitfira Vc. Nádhera!

Když jsme jeli domů, Zuzana přiznala, že takové muzeum ještě neviděla, což je od ženské to největší uznání!

Foto: autor

*********************************************
LETADLA, MŮJ OSUD
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Jana Čecha Letadla, můj osud.
Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar, orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně.
Nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován.