28.3.2024 | Svátek má Soňa


PSI: BERNSKÁ SMEČKA - Začalo to trestným činem

28.1.2016

Vyrostla jsem v Praze a u nás doma se zvířatům nic moc pozornosti nevěnovalo. Vztah ke zvířatům jsem si z rodiny do života odnesla vlažný, špatný v žádném případě, ale ani horoucí. Pejska jsme jednoho měli, ale to se rozhodl on. Jednou na Štědrý den jsme se „u babičky“ vraceli ze hřbitova, už se stmívalo, a přidal se k nám takový bílý chlupatý štucel, vypadal jako westík. Rodiče mu domlouvali, posílali ho domů, my se sestrou jsme ani nedutaly a přály jsme si, aby je neposlechl. On vydržel a tak s námi musel po svátcích do Prahy. Ono to totiž sice bylo u babičky, ale už bez babičky, od té jsme se zrovna vraceli, když se k nám ten pitrýsek připojil. No a Pitrýsek se začal jmenovat.

Bylo to v dávných dobách, psi nebyli žádný byznys, vařilo se prostě tak, aby zbylo i pro Pitrýska. Pitrýsek spal v kuchyni v boudičce z košatiny, tu mu upletl děda, který vášnivě rád vyráběl košíky; ty pak každému nutil. Pitrýsek jezdil všude s námi, to je tak všechno, na co si vzpomínám. Jeho odchod za duhový most se rodičům zřejmě podařilo nám vysvětlit nějak bezbolestně, jelikož si to nevybavuji. Tohle byla moje jediná blízká psí zkušenost.

Po mnoha letech po pejskovi zatoužil můj mladší synek. Bylo to po skončení japonského seriálu Goro, bílý pes. Chlapec toho ze seriálu moc neviděl, jelikož smutný pejskův příběh ho tak trýznil, že se sotvakdy vydržel dívat až do konce. Zpravidla s pláčem vypínal televizi, často dokonce hned při úvodu „v minulém díle jste viděli“.

Začal na mne vykonávat nepolevující tlak, že chce štěňátko. Snažila jsem se být imunní, moc dobře jsem si pamatovala, že s pejskem se musí chodit ven. Svůj postoj jsem nekompromisně držela několik let, i když to občas bylo po čertech těžké. Dítě začalo samo od sebe utírat nádobí, vynášet odpadky, běhat s lahvemi (utržené peníze odevzdávalo!) a ani nedutalo, jen trpělivě čekalo, až si toho všeho všimnu.

Na pomoc mu přispěchal osud v podobě dvou drzých zlodějů, kteří jej překvapili jednoho odpoledne doma při psaní úkolů. Věc nakonec dopadla relativně dobře, ze školy právě včas přišel starší syn a lapkové vzali do zaječích, aniž by klukům ublížili. K mému překvapení byli dokonce policií vypátráni a u soudu jsem jim mohla pohlédnout do očí, v mých byla vražedná zloba, v jejich tupé prázdno.

Večer po nevítané návštěvě mi kluci vyprávěli, jak se to celé seběhlo. Lumpové zvonili čtvrt hodiny, dítě nereagovalo, tak usoudili, že je čistý vzduch. Jeden si „odemkl“ (v případě dvoukřídlých vstupních dveří nic složitého, vyháčkování se tomu říká) a napochodoval do bytu. V jídelně se potkal s desetiletým chlapečkem. Zajímal se o peníze. Synek napřed zkusil dělat hrdinu, pak hloupého, nakonec prozradil zamčenou zásuvku. Zlosyn ho poslal pro šroubovák a kladivo. Než byl pokyn splněn, zazvonil zvonek zase. To bylo echo od komplice, který hlídal na schodech. Pakovali se, aniž měli, pro co přišli. Na schodech potkali staršího syna, dost duchapřítomně mu namluvili, že u nás spravovali pračku, a zmizli.

Poněkud opožděně jsem pochopila, že učit dítě neotvírat nebylo zrovna nejchytřejší řešení. Když se mi můj malý nešťastníček omlouval, že nakonec prozradil, kde že máme rodinnou kasičku, rozbrečela jsem se. Zkrátím to. Jasně, dostal štěňátko, byla to fenka baseta Angie.

Basetka Angie - portrét

Kdybych dítko byla naučila odpovídat, že táta přijde hned, nebo cokoli jiného lepšího než mlčení, naši basetku by si byl odvezl od chovatele někdo jiný a dveře naší domácnosti mohly zůstat pro psy zavřené.

Měla hodně nectností, tahle naše psí dáma. Časem jsme pochopili, že umanutý baset není pro začátečníky tou nejvhodnější volbou.

Domácí pohoda s Angie

Naše Angie neměla štěstí, pokud jde o zdraví; prodělala tři těžké operace, včetně torze žaludku. Během dlouhé a složité operace sleziny za námi přišel ven lékař s otázkou, nechceme-li si místo nákladné operace raději koupit štěně. Ale my nechtěli žádné štěně, chtěli jsme svou svéhlavou Angii! Operace se podařila a Angie s námi byla ještě několik let. Je pravda, že zdravotní komplikace jí zajistily mnohé naše ohledy, ale ona toho nezneužívala. Naučili jsme se spolu všichni bez problémů vycházet a v našem životě pes získal samozřejmé místo.

Autorka na procházce s Angie

A perlička závěrem: Angie se původně jmenovala Bára Kamilková stezka, ale nemohli jsme jí říkat Bára, protože ve stejném domě jako my bydlela tenkrát Bára Basiková.

Foto: autorka. Určitě klikněte do kteréhokoli obrázku a podívejte se do fotogalerie.

Psáno v lednu 2016

Radana Menšíková



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !