Lokality atraktivní pro bydlení jsou drahé. Teď i kvůli expanzivní politice centrálních bank

Je to prokletí, které postihuje bohatá města v nejrůznějších částech světa. V kalifornském San Mateu byl zaznamenán případ svobodné matky dvou dětí žijící v garáži. Žádná bezdomovkyně: zaměstnaná žena, která za garáž o ploše 23 metrů čtverečních platí tisíc dolarů měsíčně.

V nedalekém San Francisku se na pronájem nabízela pouhá garážová komora, nízký prostor původně určený na skladování harampádí, za 500 dolarů měsíčně. Majitelé byli vybíraví: „Protože nájemník bude s námi sdílet koupelnu a kuchyni, nechceme žádné šmudly!“

V Londýně byl nedávno na prodej byt o rozloze 14 metrů čtverečních. Cena: 275 tisíc liber, tj. zhruba 8,8 milionu korun. Byt je tak úzký, že se můžete dotýkat rukama obou protilehlých stěn jediného pokoje najednou. Ale i takto absurdně malé a absurdně předražené byty se prodají nebo pronajmou.

V Paříži jsou k dispozici byty o rozloze pouhých osmi metrů čtverečních. Jeden takový byl prezentován jako úspěch designérského studia Kitoko. Máte-li zájem o akutní záchvat klaustrofobie, snadno si jej najdete na internetu (stačí zadat: kitoko studio paris). O něco větší byt, 11 metrů čtverečních, můžete nyní mít za pouhých 99 tisíc eur (12. pařížský obvod, atraktivní lokalita, pouhé tři bloky od dějiště masakru v židovském obchodě Hypercacher).

V průměru devět let v pořadníku

Ve Stockholmu vypadají starosti s bydlením poněkud jinak. Nájmy jsou centrálně regulované do takové míry, že socialistické Československo bylo v tomto srovnání tržní džunglí. Máte-li zájem o nájemní bydlení, musíte se zapsat do centrálního pořadníku. V pořadníku si počkáte průměrně devět let, před vámi je půl milionu dlouhá fronta. Usilujete-li o bydlení v některé populárnější čtvrti, počkáte si třeba dvacet let. A pokud by vás zajímala situace v jiných velkých městech Švédska, je jen o málo lepší.

Existují samozřejmě cesty, jak se dostat k bydlení dříve než za dlouhá léta. Jednou z možností je koupit si byt v nové výstavbě, na kterou se regulace nájemného nevztahuje. Bohužel tato cesta je drahá a prakticky vždy vede do sterilních předměstských sídlišť, která ne každému vyhovují. Známe to ostatně z Prahy.

Rovněž známe převody regulovaných nájemních smluv. I ve Švédsku je tato praxe na hranici legality, spíše kousek za ní. Nicméně je běžná. Cena za převod smlouvy na byt s regulovaným nájemným se pohybuje od 100 tisíc švédských korun (mimo Stockholm) až po půl milionu korun (atraktivnější lokality Stockholmu). Pro srovnání, švédská koruna má nyní kurz 2,85 české koruny.

Dále existují podnájmy, pokud se smíříte se ztrátou soukromí a s vědomím, že vaše podnájemní smlouva je pravděpodobně nelegální. Tak vypadá švédský regulovaný ráj v oblasti bydlení. Zapomněli jsme na něco? Ano, trh s bydlením také ovlivňuje masová imigrace ze zemí třetího světa, díky které poslední parlamentní volby vyhrála sociální demokracie (novopečení švédští občané totiž v drtivé většině volí doleva).

Nepomáhá ani tradiční recept

Pokud se ze Stockholmu vrátíme do jiných světových velkoměst, zjistíme, že v zásadě nikde se nedaří řešit problém drahého bydlení uspokojivým způsobem. Mnohde ani nepomáhá tradiční recept: zadlužit se až po uši, vzít si hypotéku, kterou splatíte až někdy v důchodovém věku. V centrálních londýnských čtvrtích (Westminster, Kensington a Chelsea) nemá rodina s normálními příjmy vůbec šanci získat vlastnické bydlení.

Částečně za to možná mohou ruští oligarchové a arabští ropní šejkové, ale těžiště viny za drahé byty je třeba hledat jinde: v londýnské City, kde sídlí Bank of England. Anglická banka, stejně jako centrální banky jinde ve světě, se pokouší bojovat za vyšší inflaci nízkými úrokovými sazbami, kvantitativním uvolňováním a dalšími cestami, jak zvýšit cenovou hladinu.

Příliš se to nedaří, pokud jde o maloobchodní ceny zboží a služeb konečné spotřeby. Ve světě nemovitostí ovšem expanzivní politika centrálních bank rezonuje. Nulové (a perspektivně záporné) úrokové sazby povzbuzují tvorbu hypoték, a tím i ceny nemovitostí. Zároveň investoři, kteří by za jiných okolností kupovali dluhopisy, obracejí pohled směrem k nemovitostem. (Roli investorů do dluhopisů mezitím z velké části převzaly právě centrální banky.)

Situaci by mohla mírně zlepšit liberalizace stavebních předpisů. Pokud by velkoměsta obětovala památková centra, dostupnost bydlení by se možná zlepšila. Otázka je, zda by to stálo za devastaci nenahraditelné architektury.

I bez expanzivní politiky centrálních bank ale vždy bude platit, že atraktivní lokality jsou drahé. Ale kdo ví. Možná pokrok v telekomunikacích nakonec způsobí, že práce z domova bude plnohodnotnou alternativou kanceláře v centru. Do té doby ovšem bude v Praze i ve Stockholmu draze.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 19.8.2016

Nová ústava.cz