Mia s Čitou si užívají. Divoké honičky s nahrbenými hřbety, svítícíma očima a ocasy strnulými do bojového otazníku. Vzájemné výpady končící na pohled děsivou snahou Čity svoji malou kolegyni zakousnout. Mia se však nedá a vřeští na plné kolo. To ovšem přivolá psy (jsou-li doma). Přísně vrazí čenichy do kočičí skrumáže a nutí Čitu pustit kořist. Oslintaná Mia uteče, aby se tři vteřiny po svém osvobození pustila do hrdinného útoku na Čitin ocas.

Na rozdíl od Čity, která si sama neumí moc hrát, je Mia doslova přeborník ve všech běžných kotěcích disciplinách. Papírové harmoniky visící na provázku likviduje s neutuchajícím nadšením a musejí být stále vyztužovány. Když žene prudkými údery pacek sušený šípek přes obývací místnost, zezelenal by závistí nad jejím dokonalým stylem i Jaromír Jágr. A pokud jde o lov vlastního ocásku, tak to ovládá na jedničku také. Visí-li zrovna přes opěradlo psího křesla, dokáže si lovit dokonce i zadní tlapky!

S Čitou také provozují lov na boule. To je tak. Doma máme jednu sedačku (gauč a dvě křesla) určenou pro lidi, a potom psí dvoukřeslo a křeslo. To jsou kusy ze starší sedací soupravy a jsou přikryté přehozem z larisy (deka). Na těch sedávám převážně já a zvířata. Larisa je natolik příjemná a hřející záležitost, že není problém tam naši zvěř nasměrovat a udržet. No a Mia si našla novou hru.

To vyleze zezadu na křeslo, takže přirozeně skončí pod dekou. Stane se z ní boule putující po křesle. Na tento okamžik střehne Čita, která bouli loví, a to s maximálním nasazením. Její dlouhé bílé packy bouli pohlavkují, převalují a vytlačují ke kraji. Jakmile vykoukne Miina kulatá hlavička, zakousne se jí Čita za krk (je to jenom jako, ale vypadá to děsivě…:)), Mia zavřískne a psi to jdou rozsoudit.

Nazgúlové sice mají od těch ďáblic vcelku pokoj, ale občas dojde i na ně. Jednak Čita si s nimi už našla natolik společnou řeč, že když jde kolem, ráda se o ně otře. Nebo jsem viděla, jak jen tak mimochodem Daníkovi přátelsky olízla ucho a šťouchla do něj hlavou. Mia je na psy naježená, když mají chuť si ji očichat, ale jinak je považuje za skvělou hračku. Zrovna včera (když jsem psala tento článek) ve mně zatrnulo. Miu unavilo útočit na Daníkův ocas a našla si jinou hračku vyskytující se jen kousek od původního cíle. Chudák pes! Útok na jeho mužnost jsem zastavila sama a vyhodila Miu dřív, než stačila vyrobit své vzteklé miaúúú. Daník na mě vrhnul pohled plný neskonalé vděčnosti…

Jen venku to zatím nefunguje. Tam jsou všichni aktéři jak vyměnění. Psi loví a kočky jsou kořist. Chce to vážně nekonečnou trpělivost. Tento týden by ale měli truhláři konečně vyrobit domeček pro kočky, takže jak budou mít Čita s Miou spolehlivý úkryt, začne nová fáze osídlování Ruščákovic domácnosti kočkami a to dobytí dvorku.

Abych se však vrátila k tomu úklidu. Pokud chci doma zametat a vytírat podlahy, musím se nejdřív zbavit zvířat. Psi, jakmile vidí že jdu pro kýbl, rezignovaně to vzdávají a uléhají na venkovní pelech. Kočky jsou však toho názoru, že tuhle legraci si nemohou nechat ujít. Tak například Mia nemůže odolat smetákům jakékoliv velikosti. Ne, že by je primitivním způsobem lovila, ona se chce nechat zamést! Takže ať chcete zametat cokoliv, v prvé řadě zametáte kotě. Čita na to jde jinak. Ta zase loví vše, co smeták zametá. A že se toho u nás díky Nazgúlům a kočičím hrátkám najde!

Takže se snažím kočky vyhodit. Jde to těžko. Ty bestie to poznají a zdrhají jak mohou. Když už se mi podaří chytit a vyhodit jednu, je problém, jak vyhodit tu druhou (pokud se mi podaří ji chytit.) Na to, abych ji vyhodila musím otevřít dveře nebo okno, ale tam už čeká ta první, aby se ve zlomku vteřiny protáhla zpět do místnosti. Takže se plížím domem a koukám přes sklo, abych našla nekrytý východ. Nakonec se to povede a já mohu pracovat. Načež někdo zazvoní, já musím jít ven a … kočky jsou zase doma.

Tak si řeknu, že se na ně vykašlu a zkouším pokračovat. Pokud bylo mým cílem se pobavit, dělám dobře. Lov na hadr a jeho následné zadávení je podívaná pro bohy, takže mám tendenci se smát a nic nedělat. Vražedné pro pracovní morálku… No a pokud venku prší, tak čelím ještě i všem možným snahám Nazgúlů dostat se do sucha. Upozorňuji, že Daník na cestu oknem rozhodně nezapomněl. A Kazan na něj kouká s velkým zájmem. (Jen to ne… Kazan má pětatřicet kilo a se svojí velikostí by mi pracovnu nejspíš pěkně zřídil…)

Nakonec musím na kočky ještě něco prozradit. Ve středu v noci mi na počítači selhalo, co mohlo. Spojení se serverem bylo v háji, nemohla jsem se dostat ke svým datům, prostě katastrofa. Volám po půlnoci synkovi na kolej. "Andy, nic nefunguje, co mám dělat?" "Jak to? Vždyť jsem všechno nastavil a když jsem odjížděl, fungovalo to…" trval na svém náš domácí správce počítačové sítě. Nebudu vás unavovat podrobnostmi. Po delším pátrání a marném osočování výpočetní techniky jsem našli prostou příčinu - kočky vytáhly síťový kabel i s kartou…

Takže je u nás veselo. Ještě vám nabídnu jeden žánrový obrázek. Sedím na psím dvojkřesle, nohy mám opřené o psí křeslo a tvořím. Vedle mne leží Daník, u něj Čita. Kazan leží na podlaze hned vedle, Mia obchází rádio kousek od Daníkovy hlavy. Najednou na mě odněkud z domu zavolá Andy. Vzhlédnu já a se mnou čtyři ušaté hlavy. Přehlédnu ten zvěřinec, kde jsem v nepřehlédnutelné menšině, a říkám si, jestli jsem vůbec normální. Normální možná nejsem, ale spokojená určitě…