28.3.2024 | Svátek má Soňa


BTW: Země skal a vod (2)

20.6.2007

Nenasytná touha po moři pro mne momentálně v praxi znamená, že si denně projdu "svůj" kousek pobřeží a s nepolevující zaníceností pozoruji vše, co se nabízí. Přitom nejde takříkajíc o "volnou" přírodu, je to prostě příměstský park. A teď si představte, že máte možnost bydlet v loděnici, která je již z logiky věci tak blízko moři, jak jenom to jde a ta volná příroda prostě za vámi přijde sama. Norsko - rododendron u Kariina domu

Ale začnu troškou popisu. Kari bydlí na jednom větším poloostrově jižně od Bergenu. Je to bývalá zemědělská oblast, která je postupně zabydlována rodinnými domky. Z klikatící se silničky jsou za domy vidět opečované louky, pastviny se stády ovcí s jehňaty a lesíky, které pokrývají většinu jinak nevyužitelných skalnatých vršků. Lesy jsou příjemné, dost světlé, tvoří je převážně borovice, duby a břízy, různé keře a samozřejmě hustý podrost složený převážně z borůvčí, brusinčí a vřesu.

Kariin dům je až na samém konci poloostrova, musí se projíždět po stále se zužujících cestách, přes pastviny a les až k pobřeží. Domy tu jsou dost daleko od sebe, bez plotů, velké pozemky potom tvoří převážně les. Dojmu, že jsem kousek za naší chalupou však brání v zásadě dvě věci: jednak je to šumění moře a mnohohlasé hulákání mořských ptáků a jednak zrovna kvetoucí obrovské keře rododendronů. A když říkám obrovské, myslím obrovské. Ten před Kariiným domem musel mít na výšku víc než tři metry a být to stan, mohla by se v něm pořád slušná párty i s muzikou. A zdaleka nebyl jediný!

Ono ale zase není divu. Bergen je vyhlášený jako nejdeštivější místo Evropy a jak jsem loni sledovala místní zprávy, není to bezdůvodné. Ptala jsem se Kari, jak že to bylo loni na podzim s tím rekordem v nepřetržitém dešti a ona odvětila, že nepadl. Rekord je totiž 87 dní a loni na podzim pršelo v kuse "jen" 85 dní. Rododendronům to zjevně prospívá, vodopádům také, ale co ti chudáci lidé, že... Jinak předesílám, že jsme měli celý týden neuvěřitelné štěstí na počasí, pršelo nám jen jeden den a navíc to byly jen přeháňky, tedy něco, co je pod rozlišovací schopností otužilých bergenských obyvatel. Norsko - loděnice u Kariina domu

Ale zpět ke Kariině království. Podle toho, co jsme za ty dny stačili vidět, byl lesík s útesy, kde stála loděnice, zmenšeninou většiny krás, které nabízel celý kraj. Útesy... to asi není ten nejlepší název. Spíš skalnaté pobřeží, široký pás oblých skal poskládaných z jednotlivých balvanů. Fakticky to vypadalo, jako byste pomalu přes roztažené prsty vylévali z mísy vánočkové těsto a nechali to ztuhnout. Nemělo to nic společného s ostře se lámajícími skálami, které panují větší části Norska. Na většině míst dno u pobřeží rychle klesalo, mělké byly jen písčité zátočiny. No písčité... nepředstavujte si prosím žlutý písek jižních pláží, tady spíš jde o černošedé drobné kamínky, které tak milují mušle a nemilují bosé lidské nohy.

Mušle... Jsou jich tady mraky, od maličkých bílých mušliček pokrývající skály všude tam, kam dosáhne příliv, přes velké černé slávkoidní mušle, k větším bílým okrouhlým ulitám, které jsem jakožto neznalec nezařadila vůbec. Dále tu jsou mořské řasy všech druhů a velikostí. Temně hnědé střapaté keříky rostoucí hned na kraji moře, které za odlivu pokrývají balvany a slibují zlámané nohy každému, kdo by byl tak opovážlivý a chtěl přes ně přecházet. V hlubší vodě se potom vlní rostliny neskutečných tvarů, dlouhé, štíhlé, směřující jako podvodní šípy k hladině, světle zelené zachumlané závoje působí neskutečně vzdušně a bohatě, aby za odlivu splaskly do mazlavých hromádek. Našli jsme sasanky, velkého kraba, medúzu... a to vše jenom v malých skalnatých bazéncích, kde zůstává voda přinesená přílivem. Když to vidíte, tak pochopíte, proč se mluví o bohatých severních mořích, plných života, dosud vzdorujících lidské nenasytnosti. Norsko - foto Marek - mušle 1

Příliv a odliv jsou další jev, který mne nepřestává fascinovat. S nadšením malého dítěte jsem hned po probuzení pospíchala k oknu, abych se podívala, jak jsme na tom s vodou. Skvělým ukazatelem byly kolejnice (skluz pro loď) vedoucí z loděnice do moře a schody, které byly součástí betonového přístavního můstku. Pozorování výšky vody mělo vedle zábavy i jeden důležitý praktický dopad na naše chování - hned u přístaviště totiž byly dva ostrůvky. Ten větší byl dál od břehu a byla kolem něj hluboká voda, takže se ho kolísání hladiny nijak nedotýkalo. Ale ten menší byl příliš blízko břehu a při vrcholícím odlivu na něj bylo možné suchou nohou přeběhnout. A v tom byl problém - hnízdili tam totiž ústřičníci a jak mě varovala Kari, psi by mohli omylem rozšlápnout vajíčka. Že nevíte, jak vypadá ústřičník?

To je vám legrační pták! Černobílý krasavec, velký asi jako vrána, s kratším ocasem ostrými křídly, oranžovýma nohama a především velikým oranžovým zobanem. Je to specialista na lov mlžů, takže se většinou vyskytuje na mělčinách, kde se brodí vodou a hledá něco na zub. Tedy do zobáku. Svoje teritorium, kde hnízdí, si bedlivě hlídá a jakmile uvidí něco, co se mu nezdá, už uslyšíte výrazné "Cip, cip!" a ústřičník poskakuje a poletuje, varuje a zároveň se vás snaží odlákat pryč. Daníka takhle jeden odvážný jedinec zjevně nemilující psy zavedl až do moře a když tam Daník uchvácen pohledem na povykujícího pernatce (pro něho) znenadání žbluňknul, tak na něj s chutí udělal ptačí obdobu onoho obhroublého gesta slušnými lidmi nepoužívaného a vítězně odletěl. Norsko - útesy příliv

Pokud jsem byla na skalách bez psů, často ústřičník přihopsal opatrně blíž, aby si mě prohlédnul. Nejhezčí bylo, že po všech těch bojovných pokřicích a hluboké podezřívavosti najednou tak čtyři metry ode mne usnul. Na holé skále zatáhl podvozek (tedy schoval jednu nohu), hlavu otočil dozadu, zobák strčil do peří a chrněl. Všem na očích! Neuvěřitelný pták... Ostatně - jak věděl, že s sebou nemám foťák? A ještě něco. Vedle hezkého zjevu a zajímavých zvyků má ústřičník v soutěži o zájem nadšeného pozorovatele ještě další eso v rukávu a to svůj zpěv. Trvalo mi několik dní, než jsem dokázala spárovat hlasité kolotavé jako by kanáří trylky s ústřičníkem, ale nakonec jsem ho přistihla. A nebylo to v tom obecném halasu vůbec snadné. Víte proč? Protože v jejich (a tedy i našem) bezprostředním okolí sídlily dva páry různých racků a rybáci. A to jsou ptáci, kteří snad být zticha ani neumějí.

Tedy abych řekla pravdu, první noc jsem nabyla dojmu, že nám za humny sídlí celá racčí kolonie, ale pečlivé pozorování odhalilo, že jde o jeden pár racků šedokřídlých, jeden pár racků mořských (větších a černokřídlých - nalezeno podle atlasu zaslaného Xerxovou - díky!:)) a neurčitý počet rybáků. Možná to byl také jeden, maximálně dva páry, ale nebylo možné to zjistit přesně, jelikož se děsně míhali. Manželé Šedokřídlí se zdržovali převážně na střeše protější loděnice (v zálivu byla vedle naší ještě jedna) a v jejím okolí. Na větším ostrůvku uprostřed zálivu bydleli manželé Černokřídlí se dvěma mláďaty a s nimi tam k jejich žalosti sídlili i rybáci. Jen pro informaci - zdejší (patrně) rybáci severní vypadali zhruba jako bílá vlaštovka, i ten ocas mají rozštípnutý! Měli by mít černou hlavičku, ale jistá si s tím nejsem, mně připadali bílí úplně celí. A nakonec dva páry ústřičníků obývaly ostrůvek vpravo od zálivu, ten, co se na něj dalo za odlivu dojít. Norsko - mušličky v útesovém jezírku

A proč jsem mluvila o žalostném sousedství? Protože rybáci jsou bohem nadaní letci, zkušební kamikadze a uřvanci v jednom. Jsou ochotni útočit na cokoliv se stejnou elegancí a vášní, s jakou loví rybky na hladině moře. Kari říkala, že jeden den si rybáci vybrali za oběť její černou labradorku Sáru a obě je tak účinně vyštvali z té části útesů, kterou považovali za svou. Nejvíc ale trápili své sousedy - racky mořské. Vypadalo to asi takhle: Pan Černokřídlý (nebo paní? Netuším) sedí na vrcholku ostrova, spokojeně se rozhlíží a těší se z chvilky klidu. najednou se objeví bílý nájezdník (velikost sotva třetinová, spíš menší) a s jekotem mu nalétne na hlavu. Racek hlavu přikrčí a řekne hlasitě hlubokým hlasem: Bek!

Rybák zavřískne, opíše ve vzduchu pár kroužků a vlnovek a nalétne rackovi na hlavu podruhé. Ten se skrčí a rozhořčeně vyjekne: Bek!! To se opakuje tak třikrát, až racek ztratí trpělivost a odlétne z ostrova na útes. Rybák potěšeně zaryčí něco neslušného, stoupne si na vrchol ostrůvku a naparuje se div nepraskne. Načež pan Černokřídlý usoudí, že dost bylo legrace a vrátí se na ostrůvek. Zamává křídly, vypálí ze sebe viditelně výhružné Bek, bek! a usadí se na své místo. Asi deset minut je klid. A potom vymyslí rybák něco jiného.

Manželé Šedokřídlí jednoznačně postrádají kultivovanost a uměřenost černokřídlého páru. Celý den klevetí, shánějí potravu, poletují a řvou. Lidi, ti mají ale rejstřík! Kromě běžného ptačího klevetění dokáží mňoukat jako kočka, plakat jako napůl udušené batole, kvílet jak strašidlo na půdě, klapat zobáky, chrčet, kňučet a ječet jak stará Blažková. Vzhledem k tomu, že noc se v tuhle roční dobu nekoná, nevidí ty bestie důvod, proč by měly ty svoje zatracené zobáky zavřít. Norsko - Daník v přílivové vodě na útesech

Oni snad mluví i při jídle, ačkoli se to nemá! A nepřejte si slyšet ten virvál, když jim pan Černokřídlý s manželkou před zobáky ulovili pěknou mořskou hvězdici. Okamžitě se strhnul vzdušný souboj a já jen vyběhla z kuchyňky a s úžasem zírala na tu bouři emocí a leteckou akrobacii. Rybáci samozřejmě nemohli zůstat mimo a s radostí se do té mely vrhli také. Až jsem sama žasla, že se po chvilce jednotlivé ptačí druhy beze škod oddělily a černokřídlí mohli v klidu naservírovat hvězdici dětem.

No už radši končím, zdá se, že pobyt na severu přináší sklony k psaní ság. Ještě musím podotknout, že Nazgúlové se tu cítili doma fakticky okamžitě, okoukli terén a začali hlídat. Každý den si užívali her na skalách, byla to nádherná přírodní tělocvična, kde se dalo mnohým způsobem běhat, skákat a plavat bez nebezpečí postihu, protože na soukromém pozemku se na nás obecný zákaz volného běhání psů naštěstí nevztahoval. A hnízdiště ptáků jsem uhlídat dokázala - když mi Kari vysvětlila, kde kdo bydlí. Byla radost psy sledovat a právě ta volnost spojená s těsnou blízkostí s námi jim podle mého názoru umožnila zvládnout jak dlouhé cesty autem, tak i cesty po městě. A právě o Bergenu a jeho okolí si povíme příště.

Obrázek ústřičníka najdete například tady...

Norsko - ostrůvek racků mořských

Norsko - foto Marek - řasy v moři

Norsko - foto Marek - mušle 1

Norsko - Kazan na útesech




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !