Balení je jedna z činností, které se na žebříčku obecné oblíbenosti tlačí někde úplně vespod, poblíž zběsilého žehlení košil a jen kousek nad vyklízením sklepů nebo půd. Pokud k tomu přidáte vyřizování desítek nejrůznějších záležitostí, nákupy sezónního zboží mimo sezónu, únavné kilometry strávené za volantem a nutnost občas dělat i něco jiného (např. pracovat...:)), vyjde z toho infarktová záležitost. Když se do toho všeho navíc zapletou zvířata, tak už máte v zásadě jen dvě možnosti: polstrovanou celu nebo šílený smích.

Nazgúlové jsou v celku v klidu, až na to, že nechtějí být sami venku. Ani za krásného počasí! Pokud zavřu dveře, zkusí to Daník oknem. A daří se mu to. Suší, mokří, smradlaví - na mém psacím (psím) gauči je věčně nával. Snaží se mazlit o sto šest, až se pode mnou točí židle. Kazanova představa správného mazlení totiž spočívá v tom, že se velmi, ale velmi silně přitlačí k milovanému člověku. No a když sedíte na otáčivé pracovní židli...:))

Navíc Nazgúlové žárlivě střeží moje příjezdy a odjezdy, vítání je natolik dramatické, že otisky tlap na ramenou se stávají spíš pravidlem než výjimkou - jak tomu bývalo donedávna. A taky hlídají kočky.

Tedy ne, že by se je někdo snažil ukrást, ale psi zjistili, že kolem koček se dějí i jiné zajímavé věci, než že se dají tu a tam vylízat jejich misky. Vzájemné pozdravy dosáhly nemalé důvěrnosti, i když kočky se nad tím většinou znechuceně šklebí. No řekněte - jak se má taková kočičí dáma cítit, když má oblemcanou celou hlavu? Ale ani ony nezůstávají pozadu a je legrační sledovat nejistotu psa, kterému se do ucha nasunuje hlava hlasitě předoucí kočky. Vrčí na něj nepřítel, nebo je to zase ta děsná kočičí úklidová četa?

Sledování koček však má většinou důvody zcela přízemní - psi zjistili, že holky jsou šikovné zlodějky a došli k názoru, že okradou-li zloděje, konají vlastně záslužný čin. Mia například chodí krást psí piškoty. Znamená to, že vyskočí na horní desku barového pultu a chvilku se tváří, že je jedna z kytek, jelikož dobře ví, že se tam nesmí. Když má pocit, že je čistý vzduch, sleze předními packami na spodní desku pultu a šátrá po piškotu. Mně se potom naskytne pozoruhodný pohled na kotěcí zadek s vyvažujícím ocasem. Nakonec se kočka i s piškotem opět zařadí mezi květináče, aby koukla po psech. Je to rozumné opatření - ona totiž touží používat piškot jako hokejový puk a jakápak je to hra, když vám pomůcky sežere nějaký chlupatý halama? Pokud jsou psi doma, stejně nemá velkou naději na nerušenou hru. Dříve nebo později jí Nazgúlové piškot bez problémů sežerou.

Minule však byla situace o něco dramatičtější. Seděla jsem na psím gauči obklopená zvířaty a snídala. V tom zazvonil telefon. Odložila jsem talířek na komodu a jala se vyřizovat tisícou stěhovací záležitost. Když jsem opět vzhlédla, byl zbytek rohlíku pryč i s Miou. Jenže Nazgúlům krádež neunikla a dostali taky chuť. Následovalo rodeo. Kočka s rohlíkem v tlamce pádila obývákem z jedné schovky do druhé a snažila se hrozivě vrčet. Psi se ji snažili pronásledovat, ale poměr velikostí hrál jednoznačně ve prospěch podstatně skladnějšího kotěte. Čita ovšem nehodlala zůstat pozadu, takže mi nezbylo, než zařvat velitelským hlasem a vypráskat všechny přítomné včetně ožužlané špičky rohlíku ven z domu. Opět mě napadlo, do jaké míry je naše domácnost vlastně normální.

Ale to nebylo zdaleka všechno. Kočky se stále zdokonalují ve šplhání a posouvají své výkonnostní limity. Když tuhle Marek otevřel okno svého pokoje, vklouzla mu tam Čita. Podotýkám, že má pokojíček v podkroví, takže kočka musela nejdřív na jabloň, po ní na střechu domu, odtud na střechu dřevníku a hle - jaká zajímavá cesta domů!

I Mia leze na střechu, jenže s nerozvážností sobě vlastní to jako obvykle přehání. Minulou neděli ráno jsem vylezla z domu a svolávala zvířectvo. Dostavily se tři kousky, i začala jsem pátrat po čtvrtém.

Jenže Mia stále chyběla, i když jsem odněkud slyšela žalostné mňoukání. Rozespale jsem mžourala do korun stromů a přemítala, kam ta bestie zase vylezla, že nemůže dolů. Skutečnost však překonala mé představy - pruhovaný prevít dřepěl za komínem! Vysoko na střeše, jen kousek pod hřebenem vykukovala zpoza komína malá mourovaná hlavička vyluzující srdceryvný nářek. Poměřila jsem výšku a rozhodla se, že tohle rozhodně není akce proveditelná naboso a v noční košili.

Pobrala jsem zbývající zvířenu a šla domů vzbudit Marka. Konec konců, ta potvora vřeštící za komínem je jeho. Ne, synek opravdu nebyl nadšen. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že když tam uměla vylézt, tak bude umět i slézt. To byla pochopitelně velice naivní představa, takže o dvacet minut později byla záchranná operace v plném proudu. Martin držel žebřík, Marek lezl na střechu a kočka všechno kibicovala. Poté, co byla za nepříliš tlumeného klení ze strany osvoboditele snesena do bezpečí, vytrhla se z ochranitelské náruče a tryskem vletěla do kuchyně aby mi naznačila, že padá hlady. Doufali jsme, že se aspoň poučila, ale jako obvykle jsme se mýlili - do dvou dnů tam byla znovu.

Jinak většina kočičích krádeží má všední průběh - zapomenete někde něco jedlého, kočky to zjistí, šlohnou to, schovají pod stůl, hltají to (včera večer to bylo máslo!!!) a vy se jim to snažíte sebrat. Ony utíkají, vy nadáváte... Nakonec se zmocníte ukradeného, zpražíte kočky pohledem, řeknete jim, co si o nich myslíte a ony se začnou s okázalou nevšímavostí mýt. Zkrátka nic nového pod sluncem.

Jednou mě však opravdu dostaly. Bylo to den po Velkém Balení, když jsem se ráno dopotácela do obýváku a pokusila si sednout na židli k jídelnímu stolu. Ale ouha, židle nešla odtáhnout! Koukám a nevěřím vlastním očím. Všech pět židlí i s přilehlým křeslem bylo zamotáno do jakési sítě. Co zamotáno... zašmodrcháno, spleteno, spředeno, svázáno! Nitě vedly cik cak pod stolem, občas tvořily malebné chuchvalce a především velice pevně držely. Nejdřív mě napadlo, že kočky rozpáraly ubrus. Ale ten to nebyl. Tak sedáky na židlích. Ale i ty byly v pořádku! Rozespalý mozek sice nepracoval nijak svižně, ale když jsem bosou nohou šlápla na jakousi okousanou žížalu, správné řešení se rázem dostavilo.

Ty bestie kočičí našly špulku s "lidskou nití", tedy jakýmsi tenkým, ale velice pevným provázkem, a pohrály si s ní hezky v souladu s pohádkovou tradicí o koťatech a klubíčkách. Bylo jasné, že zábava byla bujará a hra se opravdu povedla, jelikož jsem nakonec proti své vůli musela židle z té prokleté sítě vystříhat. Ne, opravdu se v posledních dnech nenudím...