19.4.2024 | Svátek má Rostislav


BTW: Výkřik ve tmě

2.11.2007

Volba vhodného plemene a příslušný výcvik mohou samozřejmě hodně napovědět. Pastevečtí psi jsou rození obranáři, pes se služebním výcvikem je k příslušné reakci přímo veden. Jenže mně jde o "obyčejné psy obyčejných pánů", o Alíka který chodí s Kubou ke škole, o Elzu, která hlídá dům. A hlavně by mě zajímalo, co by zcela konkrétně udělali Nazgúlové, kdyby se někdo pokusil přepadnout mě. Dede - Norsko - Podzimní pohled v parku

Když jsme chodili na cvičák, tak jsme to samozřejmě s cvičitelem řešili. Problém byl v tom, že naše psy tehdy (cca 2 roky) obrana, tak jak se provozuje na cvičáku, vůbec nezaujala. Kazan hleděl na figuranta jen s mírným zájmem, zjevně uvažoval nad tím, co to proboha ten člověk dělá. Daník se znechuceně odvrátil.

Výcvikář byl bývalý policejní psovod a pokud si myslel, že naši psi jsou beznadějní troubové, tak to nedal najevo. Dnes vím, že ve dvou letech bylo na choďáka s něčím takovým příliš brzo, stejně jako bezpečně vím, že na Daníka bude brzo vždycky. Kazan ovšem za ty roky vyrostl do pořádného rafana, který nicméně svoji dominanci z lásky ke mně (a možná i s tou trochou disciplíny) krotí.

Bavili jsme se tehdy o tom, co se stane, když obranu cvičit nebudeme. Pokrčil rameny a řekl: "Ten běžný výcvik obrany je jen základ, který - vzato velmi zjednodušeně - vede psa k tomu, aby se choval jistým předepsaným způsobem. Není to záruka toho, že v případě skutečného přepadu, někde mimo cvičák, doopravdy zasáhne. To ten pes musí mít v sobě."

A vyprávěl mi, jak organizují jednou v roce pro frekventanty kurzu, kteří mají zájem, noční výpravu do města, kde se simuluje útok takříkajíc v přirozeném prostředí, kde se pán a pes denně pohybují. A z té várky "obyčejných" psů skutečně jednoznačně zareagoval jediný pes, kříženec NO, který úspěšně slouží jako canisterapeutický pes! Dede - Norsko - Nazgúlové a kotva

Zajímalo mne, jakým rizikům se vystavujeme, když psy prostě cvičit nebudeme. Opět pokrčil rameny. "Buď nezareagují a budou se bát, nebo vás budou bránit a přitom nebudou kousat předpisově do předloktí, ale všude tam, kam dosáhnou." Podívala jsem se na předmětné psy s jistou pochybností. 

Daník zívl a podrbal se za uchem, Kazan se svalil vedle něho a s vyplazeným jazykem čekal, jaká legrace nás ještě čeká. Ani z jednoho by nejspíš nevypadl obranářský chlup. No nic, o umělé rozvíjení zloby jsem neměla zájem (ani výcvikář mi to neradil), tak jsem to nechala tak.

Za uplynulé roky mi psi sloužili jako osobní ochránci nesčetněkrát a vždy úspěšně. Pravda úspěch v tomto případě spočívá především v prevenci - zatím jsem na štěstí nepotkala žádného lumpa, který by po mně toužil natolik, aby riskoval střet s dvěma černými "vlčáky nebo co to je za bestie". Když se doma za plotem řítili jako černé komando a řvali jak potrhlí (většinou na cizí psy:)), tak také vzbuzovali náležitý respekt. Otázka tedy zůstává stále nevyřešena.

Přesto jsem denním soužitím a pozorováním jejich chování došla k jistému teoretickému předpokladu: netuším, jak by reagovali na zloděje, přijde mi, že do obrany území resp. věcí mnoho srdce nedávají. Pokud jde o nás, o lidi, o ně navzájem, a před časem i o naše kočky, tak to je jiná. Sice to není tak zjevné jako s Maxem (to byl obranář zcela přirozený, velmi ostrý a naštěstí jako jezevčík jednoduše zvládnutelný:)), ale tady je jejich pozornost podstatně větší. Dede - Norsko - Kazan a kotva

Před několika dny jsem ale zažila zajímavou příhodu. Šli jsme na noční vycházku a zrovna jsme zatočili z relativně slušně osvětlené ulice na cestu, která vede přes louku a lesík k parku. Tam je osvětlení podstatně horší, v lesíku potom žádné. Psi šli na volno, měli své reflexní vesty a tak jsem mohla sledovat, jak si klidně pobíhají po zajímavých stopách.

Najednou zazněl z lesíka výkřik. Ženský hlas vibroval úlekem a hned zmlkl. Než jsem stačila zareagovat, psi jako na povel zdvihli hlavy, podívali se na sebe a vystartovali směrem do lesíka. Pískla jsem na ně, ale marně. Ještě jsem se nestačila ani vyděsit představami, co se může dít, když se psi vraceli a tvářili se silně rozpačitě. Ulevilo se mi a rychle jsem je uvázala. Co se stalo?

Z lesíku vyšel pár, mladý muž s mladou ženou. Jak se tvářil on jsem nepostřehla, ale žena, když mě uviděla, se rozpačitě a trošku nuceně zasmála a rychle přešli kolem. Došla jsem k názoru, že asi šlo o nepříliš dobrý vtip, že ji mládenec něčím polekal víc, než (možná) chtěl. Psi je sledovali s hlubokým podezřením, dokonce se za nimi otáčeli.

Tak nevím. Co ti dva chlupatí moulové tam v lesíku chtěli dělat? Byli zvědaví? Chtěli pomoci? Každopádně mi zdrhli, což by rozhodně dělat neměli! Rozhodně to ale byla zajímavá zkušenost, která mi ukázala Nazgúly zase v novém světle. Pevně doufám, že si jejich obranářské instinkty nikdy naostro nevyzkouším, ale po této mini příhodě si říkám, že by se o případné dění alespoň aktivně zajímali:))

Dede - Norsko - pejsci v zákrytu