18.7.2019 | Svátek má Drahomíra


BTW: Uspokojení

27.10.2005 10:39

K těmto poetickým myšlenkám mě vlastně přivedlo několik uplynulých hektických dní. V pondělí jsem strávila několik hodin ve městě kvůli nedobytnému autu a pobíhání po úřadech, v úterý jsem byla celý den v Brně a včera nám přijeli vodníci čistit studnu. A někdy mezi tím jsem se snažila i pracovat.

Výsledkem bylo černé svědomí - Daník s Kazanem mě marně postrkovali pohledem z domu a Kazan mi dokonce přinesl svůj milovaný, ohavně ožižlaný a oslintaný mini ragbyový míč až do koupelny. Na pořádnou procházku prostě nebyl čas a blbnutí s Markem oba psi evidentně neopovažovali za odpovídající náhradu.

Navíc jsem je včera hluboce urazila, když jsem je uvázala na šňůry a zatrhla jim tak oblíbené kibicování u řemeslných prací. Ono čištění hluboké, kameny vyzděné studny je nepříjemná fuška i bez toho, že vám dva chlupatí inspektoři prolezou auto, prověří veškeré nástroje a dělají všechno proto, aby do té studny nejdřív strčili vás a potom tam kolegiálně spadli také.

Takže když jsem odpoledne vyslechla poslední rady (nezapínejte proboha Nautilu (čerpadlo) dřív, než bude ve studni zase voda...) a odmávala vodníky, vypustila jsem přešťastná psiska na svobodu. Aniž by se rozeběhli zkontrolovat, jestli u nás chlapi nezapomněli něco zajímavého nebo ještě lépe jedlého, upřeli na mě jako na povel zrak:"Jdeme ven, jdeme ven..." zaklínaly mě jedny oříškové a jedny čokoládově hnědé psí oči.

"No dobrá," smilovala jsem se nad nimi. A abych jim vynahradila ten děsný téměř třídenní procházkový půst, dodala jsem tichounce:"autíčkem..." Následné chlupaté rodeo vám zajisté nemusím popisovat, určitě si ho dovedete představit. Naskákali do auta takovým fofrem, že dokonce přehlédli i drze kolemjdoucí kočku.

Vyjeli jsme si tentokrát až za Dvůr Králové. Auto jsem nechala v zahrádkářské kolonii a vydali jsme se cestou kolem lesa. Kazan s Daníkem lítali jak posedlí, štěkali na psy za jednotlivými ploty, a s maximálním zaujetím se pročuchávali složitým a nesmírně zajímavým světem nových pachů. V lese to potom bylo ještě krásnější. Běhali kolem mě, šustili ve spadaném listí, mizeli v hustých porostech mladých smrků a borovic, aby se hned vraceli, pokrytí jehličím a nesmírně šťastní.

A já jsem si zase jednou ověřila, že dávat může být mnohem hezčí než brát. Všechnu tu krásu a vůně podzimního lesa bych si samozřejmě užila i sama, ale nic nepřekonalo to hluboké uspokojení nad tím, že jsem tu radost dokázala zprostředkovat i svým psům. Jejich štěstí umocňovalo to moje.

Můj život se samozřejmě netočí jen kolem psů, mám rodinu, pomáhám i dalším lidem, kteří moji pomoc potřebují. Nicméně psi jsou v mnohém podobné malým dětem - jejich radost je nekomplikovaná, přímá a naplňující. Dokáží člověku dávat sílu čelit nepříjemnostem, únavě a otupělosti všedních dní.

A navíc je to skvělý způsob, jak nechat vlastní potomky prožít tu tolik potřebnou vědomost, že péče o druhé zdaleka neznamená jen povinnost nebo ztrátu času či energie - že může stejně významně i obohacovat.



Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.