Pes má doma celou řadu úloh. Hlídá nás, miluje, rozveseluje, utěšuje, rozčiluje i uklidňuje. Jeho stálá přítomnost má však ještě jeden zajímavý aspekt – můžeme na něho svést většinu divných a záhadných zvuků, kterými oplývají naše domovy. Proč mít strach, když to byl přece pes?

Zjistila jsem to už dávno, v dobách, kdy se za mými patami vytrvale vyskytoval jezevčík Max. Můj muž býval vždy často služebně z domu a já jsem tak musela čelit jak reálné samotě, tak podivnostem, které mi nabízela má z otěží puštěná představivost.

Slyším šátrání, klapání, funění nebo něco naráží na okno? To nic, řekne pevně moje podvědomí, aby uklidilo poplašené vědomí. To je přece pes. A většinou to funguje. Někdy si říkám, že by se Max a posléze i Nazgúlové nepřestali divit kdyby věděli, co všechno jsem už na ně svedla.

Pravda, nepovede se to vždy. Není to tak dlouho, co jsem byla doma jenom s Markem. Skončila jsem s prací hluboko po půlnoci, vypustila psy ven na noční hlídku a šla do podkrovní ložnice. Najednou jsem se strašně lekla – zaslechla jsem něco divného, a za chvilku znovu. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem si odříkávala osvědčenou mantru: „To nic, to jsou jenom psi“.

Ale nebyli, tentokrát jsem to věděla zcela určitě. Bleskurychle jsem si pomyslela, že to asi sjel ze střechy sníh. To bylo dobré – kdyby mě ovšem logické uvažování nedohnalo k tomu, abych se šla podívat, kam ten sníh spadnul. Nikde nic. Co to jenom mohlo být? Hrozně jsem zatoužila, aby se mnou někdo rychle udělal kouzlo, kterým jsem kdysi začarovala Andyho. Bohužel jsem byla sama a nebylo mi pět. Tenkrát to bylo jednoduché. Chtělo to jen dobrý nápad a víru.

Andy byl totiž odmala velmi živé, až hyperaktivní dítko a měl potíže se spaním. První rok a půl byl každou noc vzhůru zhruba od jedné do pěti, a přes den toho také moc nenaspal. Později se to maličko zlepšilo, ale stačilo jakékoliv vzrušení přes den (a že ho bylo – on si ho pilně vytvářel sám), aby ho potom v noci trápily noční můry.

Bylo to těžké pro nás oba. Nejdřív jsem ho musela ze žalostného křiku probudit, potom uklidnit a nakonec zase uspat. Výsledkem byla moje totální chronická nevyspalost – Andy to kupodivu snášel líp, aspoň navenek. Snažila jsem se o všechno možné, četla odbornou literaturu, radila se s doktorkou, ale klidný spánek nepřicházel.

Když se měl narodit Marek (Andymu byly čtyři roky a něco), měla jsem vážné obavy, jak budou moct společně existovat Andyho noční můry a novorozeně. Potom jsem dostala nápad. V té době se totiž u nás objevil Max. Prťavý jezevčík plný bezprostředního štěněčího kouzla, rozdávající radost, lásku a důvěru na všechny strany. Proč to nezkusit? Horší to už stejně být nemohlo.

A tak jsem jeden večer Andymu po pohádce radostně sdělila, že už vím, jak zaženeme noční můry. Vysvětlila jsem mu, že psi jsou odjakživa hlídací, a tak mu dám večer do postele Maxe, aby na něj dával pozor. „Max zažene každou noční můru a ošklivý sen, který by k tobě chtěl v noci přijít,“ prohlásila jsem s hlubokým přesvědčením. „Nedovolí, aby tě cokoliv rušilo. Když bude s tebou, nemůže se ti nic stát.“ (Diskuze o hygieně jsem nepřipustila...:))

A tak jsem mu šoupla štěně pod deku, dostal pusu na dobrou noc a šel spát. Přestože Max nikdy neměl postele rád a utíkal z nich, s Andym to vždycky vydržel až do té doby, než spolehlivě usnul. Potom opatrně seskočil, zaškrábal na dveře a strávil zbytek večera s námi.

Možná se vám to nebude chtít věřit, ale ono to zabralo. Po třech dnech už Andy spal celou noc a noční můry se nevrátily.

Co pomohlo? Víra tvá tě uzdravila? Nejspíš. Ale stejně je fakt, že když někde poblíž pochrupuje pes, tak se spí lépe. Nejde jen o to, že na něj můžeme svést většinu tajemných zvuků. Je to něco víc, snad ten nevyslovený psí slib, že nás bude chránit a nikdy nás neopustí. Nesměje se našemu strachu, nekroutí hlavou nad naší pošetilostí. Prostě hlídá. I naše sny. Není to vlastně zázrak?