19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Snídaně na jehličí

24.9.2008

 
Proč zrovna na jehličí a ne tradičně v trávě? Inu proto, že v tuto roční dobu si ráno v Norsku nikdo rozumný na trávu nesedne, pokud si na ni předtím nepostaví židli. A s tou jsem se do lesa táhnout nehodlala. Na pěknou vrstvu jehličí stačí položit kousek silného igelitu a můžete se kochat, aniž by vám mrznul mokrý... no víte co. Dede - Norsko - září u jezera 1
Tichoučce jsem vylezla z pelechu, probudila psiska chrupající porůznu kolem, pobrala do náručí připravené věci a odplížila jsem se i s chlupatým doprovodem do koupelny. Ne, dnes se nebudeme potloukat doma kolem fjordu, dnes pojedeme do lesa, oznámila jsem zívajícím psům. Oklepali se a s nadějí se na mě zahleděli. Bude piknik, paničko? Řekni, že bude! Oči měli najednou úplně probuzené. Jasně, uděláme si snídani v lese, slíbila jsem.
Ranní vycházky se psy u nás patří mně. Samozřejmě se občas situace vyvrbí jinak, ale v zásadě je to ověřená praxe, vyhovující všem zúčastněným. A nedělní rána, ta mi připadají jako speciální odměna. Tady v Norsku jsou ještě tišší než u nás – např. kolem osmé jsou totiž vášniví sportovci už dávno někde na cestě do hor a lesů, zatímco ti ostatní slastně vyspávají. A my s Nazgúly máme pro sebe i ty nejatraktivnější lokality, kde bude později přes den hlava na hlavě.
Stála jsem v kuchyni a přemýšlela, co si vzít sebou. Než doopravdy vyleze slunce, tak bude hodně chladno a k tomu se mi bůhví proč nehodila představa obligátního sýra. Už to mám! V naší rodině se uzeniny jedí jen minimálně, ale jako náhodou v lednici ještě zbyla špička libové vařené šunky, pořízené ke zvláštní příležitosti. To je ono, oznámila jsem psům, a nakrájela mezi dva chleby poctivé kusy masa. Co zbylo, spadlo do dychtivě čekajících tlam. Ještě rajče a papriku, zabalit a hotovo.
Hotovo? Ale kdepak! Co mi chybí na ranních procházkách všední den? No přece kafe! Snídám až po návratu, takže někdy půl cesty prozívám. Tak to ne. Honem dávám vařit vodu a chystám cyklistickou termosku. Horká sladká káva s mlékem mi báječně ladí k polomlžnému ránu.
Tak mám všechno? Doklady, svačinu, klíčky od auta, mobil, foťák... Nazgúlové nástup! Dostanete kšírky, ať vidíte, že to bude výlet a ne obyčejná procházka. Potom už jen popadnout hůlky (pro nordic walking – ale to je jiná story:)) a spěcháme k autu. Ráno je jiskřivě chladné, všude plno rosy, ale nad mořem se už mlha zvedla. S trochou štěstí se zvedne i nad jezerem – než tam dojedu.
Taky ano. Jedeme od fjordu směrem na sever a já vidím, jak se nad lesy a kopci Nordmarky šedají mraky. Ale kde, dnes to není déšť. To se jen zdvihla mlha a zářijovému slunci prostě chvíli potrvá, než si s tou spoustou vlhkosti poradí. Na parkovišti nikdo není – chvilku po osmé je v neděli na výletníky moc brzo. Dede - Norsko - září u jezera 2 Daník
Psi radostně vyskakují z auta a s chutí se noří do mokré trávy. Ti zas budou vypadat, napadá mě, ale hned tyhle myšlenky zaháním. Cestou máme kromě rozmáčených úseků i rašelinová jezírka a potůčky, takže ta tráva je jen nevinný začátek. No co, nakonec se vykoupou v jezeře a doma je už jen usuším. Jak by se člověk mohl z něčeho radovat a na něco se těšit, kdyby dovolil, aby mu do toho remcaly přízemní starosti?
Omotávám se dlouhým běžeckým dvoukarabinovým vodítkem v pevné víře, že ho nebudu potřebovat. Chůze s hůlkami je rychlá a skutečně pomáhá mému bolavému kolenu, ale jaksi mi při ní chybí další ruka (ruce) na vedení psů. Takže Nazgúlové zkrátka musejí sekat dobrotu, čemuž osamění nedělního ráno dokonale vyhovuje.
Zamykám auto a vyrážíme. Les je odpočatý, chladný a mokrý, ale už začíná vonět příslibem pěkného dne. Jsme o 200 metrů výš než na pobřeží a je zajímavé, jak moc je to znát. Listí se barví, kapradí už stačil spálit první ranní mrazík.
Přesto je les pořád plný hub. Ne, hříbky to už většinou nerostou, ale desítky roztodivných "prašivek“ vykukují z podrostu a já nepřestávám žasnout nad rozmanitostí jejich tvarů a barev. Vzhledem k tomu, že tady je už zase podzim jednou nohou napřed, míchají se mezi "letní“ houby i václavky. Čerstvé už taky nejsou – první se objevily už před dvěma týdny.
Vzhledem k tomu, že někdy před deseti lety prý Norové objevili kouzlo houbaření, bude určitě za pár hodin les plný lidí s předpisovými košíky. Prý začínali s hledáním podle příruček a je zajímavé, že dokážou míjet nejrůznější hřibovité houby, aby se pídili po liškách a ryzcích. Já sama velmi ráda houby hledám a nacházím, dost jich znám, ale takřka je nesbírám. Doma je totiž vlastně nikdo nejí a mně je líto je sebrat těm, kteří je ocení líp.
Slézám prudkým svahem k potoku a na druhé straně opět stoupám. Jdu rychle, psi nadšeně běhají kolem a vršky stromů už začíná zlatit sluníčko. Ještě mi není teplo, ale vím, že bude. Plánuju ujít svižné několikakilometrové kolečko lesem a skončit na skále nad jezerem, kde si dám snídani. Nazgúlové souhlasí. Cestou přes losí paseku velím nekompromisně "k noze“. Nemám zájem o adrenalinové zážitky, tuhle neděli se hodlám kochat a ne hledat nejbližší sebezáchovný strom. Nazgúlové nesouhlasí, ale odevzdaně šlapou po mém boku. Ostatně naděje umírá poslední – co kdyby nějaký los vykoukl až k nim? Dede - Norsko - září u jezera 3 Kazan
Losi naštěstí nejspíš někde vyspávají, takže na skálu nad jezerem dorazíme rozehřátí a hladoví, ale v klidu. Jezero se třpytí pod nízkými ranními paprsky, klidnou hladinu brázdí akorát pár kachen. Rozhlížím se kolem. Jsme úplně sami, jen na protějším břehu právě vstávají táborníci, kteří tam jen tak pod širákem přespali. Vidím, jak se jeden z nich opatrně cachtá v jezeře a otřesu se. Brr, to by se mi nechtělo!
Opírám hůlky o strom a začínám vybalovat snídani. Psi zpozorní – tu šunku rozhodně nepřehlédli. Mezi kořeny urostlé borovice si vystýlám přeloženou igelitkou suché místečko na sezení a konečně je to tady. Pohodlně usedám a opírám se o kmen. V jedné ruce chleba, v druhé termosku s kávou a ještě, než si poprvé kousnu, se zadívám na jezero.
Slunce mi svítí za hlavou, takže moje skála vrhá na hladinu stín. Zato protější břeh zahoří ve slunečním jasu ještě střídmými barvami časného podzimu, břízy jsou žlutě pruhované a jemné cákance oranžové a červené zajišťují jen různé keře včetně koberců vysokého borůvčí. Psi leží proti mně a pozorně sledují jak dění za mými zády (jako vždy, když panička hledí zasněně na nějakou vodu – NĚKDO tady přece musí dávat pozor), tak i chleba s lákavě vonící šunkou.
Jaká krása, jak čistá radost! S chutí jsme posnídali (káva mi zbyla celá:)) a spokojeně lenošili. Po čase začalo okolí ožívat – objevovali se první běžci. Jednu chvíli jsem se musela skoro smát. Slyšela jsem hlasy – někdo běžel směrem od hlavní cesty po pěšině za mými zády. Zbystřila jsem, co kdyby s sebou měli psa, že... (Měli! Kernteriéra) Padající listí už trochu uvolňuje výhledy, takže jsem je brzy uviděla. Dede - Norsko - září u jezera 4 houba
Manželský pár, oba něco víc přes čtyřicet, statečně klusali křivolakou stezkou. A paní něco povídala. Do kopce, z kopce, přes kořeny, přes skály, nahoru a dolů... A ona mluvila a mluvila. Žasla jsem. Když pominu přírodu, která vybízí spíš k tomu tichu, tak ta dáma musela mít neuvěřitelnou kondici.
Já bych měla co dělat, abych to vůbec udýchala a jí zbyla kapacita ještě na mluvení! Muž jí občas klidně odpovídal, takže jsem usoudila, že tohle je možná jedna z mála chvilek v týdnu, kdy si mohou nerušeně popovídat. Za běhu!
Za nějakou chvíli byl čas sbalit věci a jet domů. Byla mi už přece jen zima a blížila se desátá. Psi radostně vyskočili, připraveni k jakékoliv akci. Znovu jsem žasla nad jejich přesvědčením, že cokoliv panička podniká, musí být něco, u čeho stojí za to být. Konec konců není špatné být někým, s nímž je doopravdy psina, ne?
Další fotky najdete zde