Ve čtvrtek a v pátek před Štědrým dnem jsem byla v Praze a všechno se začalo nějak šmodrchat. Musela jsem přetrpět nákup v přeplněném obchodě a místo po obědě jsme domů přijeli až po čtvrté odpoledne, kdy jsem už dávno měla rozdávat dárky v Domově Sv. Josefa. Přijeli jsme pozdě, své osobní dárky jsem neměla zabalené a v mužstvu navíc panoval ukrutný hlad.

Naštěstí soused zrovna ten den vařil kyselo a jako vždy mi ho půl hrnku poslal. Bezprostřední humanitární krize sice byla zažehnána, ale skluz v pracovním programu se mi dohnat nepodařilo. Bylo zřejmé, že uspořádat všechny nutné činnosti na Štědrý den bude pořádná makačka.

Druhý den jsem se pustila svižně do práce. Bramborový salát vznikal podle plánu, kapustnice voněla domem, stromek stál bezpečně na stolku a po snesitelném úsilí se podařilo najít vadnou žárovku na řetězu stromečkových světýlek. Jenže ve mně narůstal stále větší tlak.

Marek nechtěl jíst vánočku, kterou mi upekla kamarádka. Nešla mi oloupat vajíčka uvařená natvrdo - ať dělám cokoliv, vždycky je mám moc čerstvé. Psi využili příležitosti a vběhli do domu s takovým půlkilem bahna na tlapách, čímž mi připomněli, že ještě musím umýt veškeré podlahy. Nemohli jsme najít drátky na věšení ozdůbek, které jsem prokazatelně koupila dva dny předtím. Kluci se šíleně pohádali na téma, kdo bude letos zdobit stromeček. Andy si vzal na zdobení malého smrčku pracovní rukavice, ve kterých nosíme zvenku ke kamnům polena...

Hlavou mi začal probíhat výbušný řetězec asociací. Nic nestíhám. Dokud neumeju podlahy, nemůžu se vysprchovat a umýt si vlasy, takže vypadám děsně. Bylo mi jasné, že vzhledem k mým přirozeně kudrnatým vlasům a příšernému počasí připomínám zanedbaného pudla s melírem. V telce šel film plný skvěle oblečených, učesaných a štíhlých žen, které měly svůj život pevně v rukou. Cítila jsem se tlustá, neschopná, špatně oblečená a nikdo mě neměl rád.

A zrovna tuhle chvíli si můj muž vybral na to, aby se mne zvesela zeptal, kdy už konečně půjdeme na procházku, abychom roznesli po vsi vánoční blahopřání. V ten okamžik jsem opravdu nevěděla, jestli ho mám zabít nebo se rozbrečet.

Rozervanou pochybnostmi mě chytil za ramena přejel zkoumavým pohledem. Známe se už víc než dvacet let, takže má své zkušenosti. Vzpurně jsem se na něj podívala a přitom se mi do očí tlačily slzy (ty úžasné ženské z toho pitomého filmu by už určitě měly hotovo a beztak by se válely na pohovce se šampaňským, v hedvábí a v norkové štole...).

Stanovit diagnózu a navrhnout léčebný postup mu trvalo asi tři vteřiny. V momentě byl zpátky a strkal mi do ruky skleničku s patnáctiletou slivovicí. "Okamžitě to vypij!" poručil. "A všechno!" Prokašlala jsem se panákem a hlasitě protestovala. Tak jsem dostala ještě půlku. Slivovice pálila a hřála, vůně švestek přičarovala do mé zmučené mysli klid letního večera. Zkoumavě mě pozoroval a bylo vidět, že uvažuje, jaké množství alkoholu je ještě možné považovat za léčebnou terapii.

Myšlenky mi postupně zvláčněly, stejně jako povolilo křečovitě zauzlené uvažování. Váhavě jsem se usmála. "Děti ustrojí stromek a my jdeme ven. Podívej se na psy, jak se těší! Nezapomněla jsi ty pohledy?" Kazan s Daníkem skutečně netrpělivě tancovali po předsíni (a špinili zátěžový koberec, jenže mě to už zdaleka tak nevadilo...) a sledovali nás s vyplazenými jazyky a dychtivými pohledy.

Zhluboka jsem se nadechla a šlo to. Břemeno sice nezmizelo, ale scvrklo se na přijatelnou úroveň a navíc jsem s ním nebyla sama. Zdravý rozum se začal zase nesměle hlásit o slovo a já jsem si uvědomila, jaké mám štěstí. Mohlo to dopadnout všelijak, i zkaženým večerem. Martinova duchapřítomnost, pochopení a nadhled však stačily zahnat zlé duchy vrátily mému pohledu na svět světlo. Díky.

Štědrost Štědrého dne má různé formy...