Nedávno jsem si zase připravovala své oblíbené jídlo - rizoto na čínský způsob. Protože jsem byla sama doma, dala jsem s rýží vařit sušené malajské krevetky a místo masa jsem se zeleninou opekla pro změnu krevety čerstvé. Jen maličko jsem to obarvila kurkumou, přichutila špetkou ostřejšího kari koření. Sliny se mi sbíhaly jak hladovému psovi. Najednou mě napadlo - bože, jak jsem ve škole rizoto nenáviděla! A hned jsem si představila ty mastně lesklé nahnědlé hromádky posypané sýrem. Brr... ten sýr z toho byl vždycky nejlepší!

Na jídlo ve školních jídelnách obvykle platilo jediné prastaré pravidlo - totiž že hlad je nejlepší kuchař. Naprosto chápu, že školní jídelny nikdy neoplývají množstvím peněz, ale jak je možné, že přestože to dopoledne školou občas i vonělo, výsledek byl v lepším případě zcela bez chuti? Pokud se pamatuji, mívali jsme většinou hlad, ve škole se nic koupit nedalo, jen na základce jsme dostávali o velké přestávce od pondělí do čtvrtka čtvrtlitrové pytlíky s mlékem (ovšem vzhledem k balení se dalo s mlékem dělat plno jiných zajímavějších činností, než ho jenom vypít:)), v pátek jovonku, což byl jakýsi dost hrůzný pokus o něco jako jogurt. Bylo to poměrně tuhé, ostře růžové a chutnalo to jako nasládlý polystyrén. Kolem té jedné až druhé odpoledne však býval hlad citelný i u jedinců, kterým oddaní rodiče strkali do tašky svačiny, takže cesta do školní jídelny vždy vypadala jako divoký útok Hunů. Nadšení obvykle opadalo s tím, jak jsme se propracovávali frontou blíž k výdejnímu okýnku.

Polévky byly nejedlé prakticky vždy a popravdě většinou vypadaly jako pytlíkajdy, když se zředí nejméně o polovinu větším množstvím vody, než by tam mělo patřit. Kolikrát mě jako dospělou napadlo, že bych snad takovou bryndu nevyrobila ani kdybych chtěla. Když nad tím tak přemýšlím, tak kuchařky asi opravdu začaly vařit podle nějakého receptu, ale když bylo hotovo, tak to všechno zředily na požadovaný počet porcí. Nejlépe ještě dopadaly polévky "jednodruhové", jako byly rajská, čočková nebo fazolová, nejhrůznější mi připadaly uzené vývary. Bože, pamatujete ne polévky s písmenky? Vždy mazlavými a rozvařenými, plavajícími spolu s divnými kousky sušené zeleniny ve vlahé přesolené nebo nedosolené vodě zakápnuté magi?

Nad hnusnou polévkou bych byla mávla rukou, ale potíž byla v tom, že dozorující učitelé nás nutili nejen si ji vzít na tác, ale dokonce i sníst! Já jsem byla vycvičená od babičky (takto celoživotní učitelky v mateřské škole), že mám sníst, co se mi dá, ale tady to nefungovalo. Když babička trvala na své zásadě a vařila ona, problém to většinou nebyl (pokud nešlo o špenát (fuj!) či mozeček (třikrát fuj a blé!)), ale ve školní jídelně?

Hlavní jídla bych rozdělila do zhruba tří základních skupin. V té první bylo nějaké maso (vařené, sem tam pečené, různé sekané a hašé) podávané s brambory nebo bramborovou kaší. To jsem měla nejradši, byť i zde čekala dvě záludná úskalí. To menší představovala UHO (univerzální hnědá omáčka), kterou byly brambory přelity místo másla (či jeho náhražky). To jsem potom opatrně manipulovala s jednotlivými sousty, aby se brambory zbytečně nenamočily. To druhé představovaly "skleněné" brambory. Netuším, o jaký problém s hlízami šlo, ale výsledkem byla tvrdá brambora, bez chuti, po řezu se na okrajích mírně třepící. Fuj! Někdy padla na skleněnky i půlka už tak nevelké porce, takže když připočítáme nejedlou polévku a miniaturní porci masa, člověk vycházel z jídelny jen o málo méně hladový, než jak tam vešel.

V této souvislosti si musím vzpomenout na pověstný remoplátek. Nevím, zda to byla čistá sója, nebo to bylo nějak namíchané, ale v době, kdy jsem chodila na gympl platilo okřídlené "Každý pátek remoplátek" a my dodávali - "a kdykoliv mezi tím". Narozdíl od svých spolužáků jsem se na remoplátky docela těšila - dá-li se to tak říct. Moc chuti to nepobralo, ale pořád to bylo lepší, než oslizlý vařený bůček, který kraloval mnoha jiným jídlům. Ne, že bych měla v zásadě něco proti bůčku - do zlatista a křupava upečený, ještě horký, nebo potom studený s kyselou okurkou, je sem tam opravdu dobrota. Ale jeho školní varianta mi spolehlivě zdvihala žaludek.

Další kategorii jídel představovaly omáčky s masem a nějakou přílohou. Řadím sem i pověstné vepřo-knedlo-zelo, protože zelí bývalo rozvařené do skoroomáčky a plavalo pravidelně ve světlé variantě UHO. Kupodivu to bývala jídla jedlá, některá občas i dobrá. Kuchařky totiž uměly omáčky nastavovat do potřebného množství lépe než jiné potraviny, takže pokud člověk nečekal zázraky, mohl se najíst. Jako přílohy se samozřejmě nejčastěji střídaly těstoviny (převážně obávaná kolínka) a knedlíky. Kdo ví proč se oboje u nás doma jí jen velmi a velmi zřídka? Jsou lidé, kteří po absolvování x let školních obědů nemohou ani vidět třeba rajskou nebo koprovku. S tím bych problém neměla, pokud je omáčka připravena dobrým kuchařem, ale obecně mě prostě představa omáčky s masem a přílohou nenadchne, byť se tím báječně krmí nenažraná pubertální a adolescentní mládež.

Třetí - nejhrůznější - kategorii jídel tvořily pokrmy takříkajíc hromadné. To proto, že výsledkem byla hromada čehosi na talíři. Byly tvořeny převážně podezřelými zbytky smíchanými s rýží (rizoto), těstovinami (šunkafleky) a bramborami (prý francouzské brambory). Všechny byly zapékané. Přestože zapečením vznikají obvykle skutečné lahůdky, a to dokonce i u "chudých" jídel, ve školních jídelnách bylo slovo "zapečené" skutečnou hrozbou. Přestože jsem byla strávník poměrně loajální (ten hlad...) a relativně nenáročný (opět ten hlad...), zapečená jídla jsem obvykle nemohla pozřít. Víte kolik let mi trvalo, než jsem zjistila, že i takové šunkafleky mohou být opravdovou lahůdkou?

Zřejmě to však byla zkušenost obecná, protože mi ji potvrdil i Martin, který svá školní jídelnová léta absolvoval na východním Slovensku. Když jsem se ho zeptala, které jídlo mu v jídelně připadalo nejhnusnější, suverénně a bez přemýšlení vypálil - grenadýr marš! "Co to je?" užasla jsem. "Nevím, bylo to zapečené, snad brambory, nebo těstoviny? Vždy ale posypané spoustou červené papriky..." otřásl se. A tak jsem zagooglila a ejhle - bylo tam obojí! Zapečené brambory a těstoviny na cibulce snad s kouskem slaniny. V podání školní jídelny to tedy musel být nezapomenutelný nářez! :))

Samostatnou kapitolu potom tvořila jídla sladká. Pokud si vzpomínám, tak jsme je jedli všechny a všichni, přestože jen málokdy byla nějak vynikající. Tím chci říct, že bývala většinou dost suchá, ale suchý rýžový nákyp nebo žemlovka byly vždy mnohem lepší, než lepkavý bůček s UHO. A nejlepší byly buchty! Ty uměly kuchařky vždycky a zřejmě to bylo natolik levné jídlo, že ho ani nebylo třeba šidit.

Abych téma nějak uzavřela, zmínila bych se o čaji, který se čepoval z varnic. Z dnešního pohledu bych řekla, že to byla dost nechutná obarvená a oslazená voda, ale tehdy mi docela chutnal. Horký i vlahý, vím, že jsem ho pila celkem ráda. Když nad tím tak přemýšlím, tak to byla jediná jistota, která na nás ve školních jídelnách čekala. Samozřejmě jak šla léta, začali jsme hromadně chodit "za jídelnu", tedy zakoupené obědy jsme nejedli, potulovali se po městě a kupovali si takové dobroty, jako byly arašídové křupky, pečené brambůrky, všelijaké sušenky (tatranky, vlnky, polomáčené, miňonky, fidorky a kdo ví, co ještě) vitacit na lízání a slazené mléko Piknik.

Ví bůh, že zdravá strava podle dnešních měřítek to opravdu nebyla a to ani v jednom případě, ale zvládli jsme to. Nevím, jak to chodí na školách teď, ale dobře si pamatuju na tu dobu, kdy jedenáctiletý Marek chodil ze školy po obědě k mojí babičce (tedy jeho prababičce) na kus řeči a něco dobrého. Babička na něj vždycky spiklenecky mrkla a zeptala se: "Jak velký dnes bylo maso? Takhle?" a zvedla ruku, na které udělala z palce a ukazováčku malé kolečko. "Takhle!" vyhrkl Marek a ukázal ještě menší. "A co takhle dát si něco dobrého?" navrhla babička. A tak si chlapec, který právě přišel z oběda, dal nášup u babičky. Protože tam chutnalo vždycky...