20.4.2024 | Svátek má Marcela


BTW: Prším

14.9.2007

Přestože dnes už počasí nerozhoduje - aspoň v našem koutě Země - o bytí a nebytí, lidé mají neodbytné nutkání počasí sledovat, hodnotit a probírat své závěry s ostatními. Je zajímavé, že snad žádný jiný jev není tak rozporuplně vnímán, jako právě počasí. "Jéžiš Maruš, to horko bylo božský, prakticky jsem nevylezla z vody." "Byl pařák na chcípnutí. Na kole jsem ujel sotva osmdesát kiláků denně!" "Dovolená mi naštěstí propršela. Co já Karle poznal novejch hospod!" Ne, počasí se skutečně zavděčit nemůže. Co vyhovuje jednomu, nakrkne druhého. Dede - Albarese - piniový les na bažinách

Samostatnou kapitolu samozřejmě tvoří zemědělci. I kdyby se počasí chovalo podle meteorologického Gutha Jarkovského, zemědělci budou brblat pořád - jednou je moc sucho, jindy je moc mokro, nebo se sucho a mokro střídá ve špatných obdobích. Takové hodné a přičinlivé počasí, které by se snažilo honit mraky přesně podle jejich přání, by si nejpozději do tří měsíců sedlo a samou beznadějí se rozplakalo. Nebo by ten nehodný svět vyplavilo a začalo zase od nuly.

Vezmu-li tedy jako fakt, že počasí na lidi kašle a chová se v souladu se svým vlastním nevyzpytatelným plánem, potom jsem trochu v rozpacích, jak mu do těch plánů zapadám já. Poslední roky totiž prším. Občas sněžím. Fakt, nekecám! Do té doby, než jsme se před sedmi lety nastěhovali do našeho domku v podkrkonošské vísce, tam byly - podle místních - zimy vlídné, sněhu právě tolik, aby si ho člověk užil, ale aby příliš neotravoval.

Ovšem tu první zimu po našem příchodu napadlo nevídané množství sněhu a při jarním tání hučící voda zaplavovala sklepy a utopila nejen brambory a jablka, ale sousedům i kotel. Tehdy poprvé na mě sousedka vrhla vyčítavý pohled a významně pravila: TOHLE tu před VAŠÍM příchodem nebývalo! 

Zkusila jsem jí vysvětlit, že já nesněžím, že jsou to vlivy oceánského proudění ve spojení s tlakovými nížemi. Tuhé zimy se však pravidelně opakovaly. Lidé si zvykli. Loni koncem září jsme se ale odstěhovali do Norska. V Čechách byl dlouhý teplý slunečný podzim, následovala nebývale teplá zima. Zasněžilo jen pár dní - například začátkem března, když jsem si přijela vyřídit daně. Sousedka se vědoucně pousmála. Po mém odjezdu začaly kvést narcisy. Dede - Albarese - moře u ústí řeky

V Norsku se naopak celý podzim noviny předháněly v analýzách neobvykle deštivého počasí. Když v okolí Oslo pršelo v kuse celý týden, byly znechuceni už i naši psi, kteří jinak protestují jen proti horku. Nosili sklopené uši, aby jim do nich nenapršelo, a upírali na mě vyčítavé oči: "Nemůžeš s tím NĚCO udělat??? V Bergenu, na západním pobřeží Norska, jen o fous nepadl rekord v nepřetržitém dešti - pršelo "jen" 85 dní, rekord je 87! S příchodem Vánoc všechna ta voda zmrzla a Norsko se pár týdnů mohlo klouzat - doslova. Potom na led nasněžilo a mrazu a metelic jsme si užívali až do Velikonoc.

V Čechách zatím přešla vlahá zima do teplého jara, které se rychleji než jindy změnilo v horké léto. Strašně horké léto. Do posledního týdne v červnu. To jsem totiž přijela na třítýdenní pobyt domů. Dorazila jsem v sobotu, takže v neděli jsem se kochala rozpálenou letní krajinou. Bože, obilí už zlátlo! V pondělí mě počasí dohnalo a radostně se zabydlelo. Po tři neděle nepřesáhla teplota dvacet stupňů a vydatně pršelo - podle meteorologů počasí dohánělo srážkový deficit. Ale já vím své - moje počasí doplulo z Norska za mnou.

A se mnou zase zmizelo. V jeden červencový pátek jsem odfrčela přes Německo na sever a do Česka se vrátily tropické teploty. V Norsku pokračovalo nebývale vlhké léto. To mi zase s povzdechem pravil jeden Nor, když se mne ptal, jak si pobyt v jeho krásné zemi užívám. Nicméně i do Norska přišly krásné slunečné dny pozdního léta - a hádejte kdy! No přece když jsem odjela na dovolenou do Itálie. Dede - Albarese - pobřeží v národním parku

Je fakt, že jsem přelítla dost hluboko na jih, aby počasí chvilku trvalo, než se mnou srovnalo krok. Výsledkem byla horka za našeho pobytu v Římě, která odvál studený vítr, jakmile jsme se ubytovali na farmě poblíž moře v jižním Toskánsku. Teplota spadla na 22-23 stupňů a domorodci si začali hledat bundy. Kluci z Norska hlásili, že se koupou ve fjordu, zatímco co já se na pláži teplého křišťálově čistého moře zimomřivě skrývala před větrem. 

Oteplilo se den před naším odjezdem. Doufala jsem, že se počasí zaměřilo na někoho jiného a nechalo mě na pokoji. Houby, jen na mě vyplázlo jazyk a rozhodlo se zlikvidovat náskok, který na něm získávám tisícikilometrovými přelety. Nebudu vás napínat, v Norsku začalo pršet ještě to odpoledně, kdy jsme přiletěli. Teď se nikam nechystám, takže počasí si jede podle svého a tváří se, že mě nezná. Ale jen počkejte, až si zase sbalím kufr!

Nedá se nic dělat, teď už to sousedům doma ani těm tady nevymluvím. Je to jasné - ať chci nebo ne, zkrátka prším...

(Fotky jsou z národního parku Abarese, v bažinách tam byly vysazeny piniové lesy, při ústí řeky je ptačí rezervace, pobřeží je krásné a divoké)

 Dede - Albarese - já - mraky se kupí

 




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !