Tedy, abych byla upřímná, ona zdaleka není jediná - jenom jsem na ni přišla později než na ostatní. Ale abych začala od začátku. Určitě si teď říkáte, že to nejspíš bude vendeta vyhlášená nějakému dalšímu nebezpečnému živočišnému druhu, když už máme ty losy a jezevce. Ale ono je to horší. Tentokrát totiž jde o malé děti. Tedy, ne, že by je chtěli Nazgúlové sežrat - oni je naopak nezřízeně milují a je jim jedno, že nejsou ani z rodiny... Zkusím to vzít od začátku.

Chodští psi většinou jsou - aspoň ve své moderní podobě - neskutečně přátelští psi. Pokud nedojdou k nějaké nepěkné zkušenosti, mají rádi lidi takřka bez rozdílu, pánečky potom zbožňují. Ani Nazgúlové nejsou jiní a i to byl jeden z důvodů, proč jsem si s nimi troufla vyjet do Zvláštní psí školy k Myši a trpajzlíčkům. Když byli postaveni v tělocvičně před spoustu nadšených dětí, byla jsem ve střehu - jak se osvědčí v nové úloze?

Nemusela jsem se bát. Psi byli nadšeni, sami o své vůli běhali k dětem, radostně se nechávali muchlat, a pokud jsem si všimla, nevadil jim ani hrozen obdivovatelů snažící se hladit každou dostupnou část jejich huňatých kožichů. Ocasy nadšeně bušily do podlahy a psí oči mi sdělovaly, že tohle se jim ale fakt líbí.

Myslela jsem, že to tím končí. Doma měli na hraní jen sousedovic dcerku - maličkou Bělušku, a když jsme se přestěhovali do Norska, ztratily se děti z jejich okolí úplně. Aspoň jsem si to v první chvíli myslela. Brzy jsem ovšem zjistila, že jsem situaci vyhodnotila úplně špatně. V našem bezprostředním okolí jsou totiž tři mateřské školy, z toho dvě přímo na našich procházkových trasách.

Brzy jsem měla možnost zjistit, že zvuk dětských hlásků dokáže Nazgúly vzrušit skoro stejně jako losí stopa. Když prvně uslyšeli děti hrající si na zahradě, vyrazili k plotu, až jsem se lekla, co se děje. A s úžasem jsem viděla, jak okamžitě začali praktikovat hru, kterou měli nacvičenou s Markem - totiž otírali se bokem o plot a čekali, že je děti budou přes oka drbat a hladit, jak to obvykle činil synek, když se doma vracel ze školy. A co bylo ještě pozoruhodnější - ty děti to pochopily a nadšeně se o drbání snažily.

Paní učitelky zbystřily jen na okamžik, když viděly, že stojím kousek od psů, nechaly děti, aby si chvilku pohrály. A my jsme pokračovali dál. Jenže jak šly měsíce, setkali jsme se různými skupinami dětí i "naživo". Vzhledem k tomu, že jde o malé Nory, chodí s nimi učitelky odmala tábořit do přilehlého lesíka (jen v okolí jsou tři ohniště s kládami na sezení kolem) nebo pobřeží fjordu. I stávalo se občas, že jsem o nich nevěděla a psi se k dětem zatoulali.

Nikdy nedošlo k žádným dramatům - naštěstí. Nazgúly vedle mazlení zajímají nejvýš svačiny a malá Norčata se obvykle psů nebojí. Také většinou nemají důvod. Velmi tvrdé sankce za špatné chování psů i jejich majitelů vedou k tomu, že většina psů je velmi dobře vychovaná a ti, kteří náhodou nejsou, rozhodně neběhají na volno mezi lidmi. I tak jsem většinou trnula a musím říct, že k podobnému nedopatření (psi utekli v lese k dětem) došlo za těch sedmnáct měsíců pobytu v Norsku asi jen třikrát. I to je dost.

To však byla legrace proti tomu, co se stalo před několika dny. Šli jsme na časně odpolední vycházku. Obrovská louka kousek za naším domem byla ještě liduprázdná, tak jsem nechala psy proběhnout. Brzy (od 1. 4) měl začít platit zákaz volného pobíhání psů, tak jsem jim chtěla ještě dopřát trochu nespoutaného dovádění. Procházková stezka vede po kraji louky a míjí jednu ze školek. Uslyšela jsem dětské hlásky. Aha, děti jsou na zahradě, pomyslela jsem si. To se psi zase půjdou kamarádit. Také že ano vyběhli na kopeček a zamířili k plotu. Já šla pomaleji za nimi.

Najednou koukám a nevěřím vlastním očím. Kazan běží k plotu a nezastavuje... kristepane, ten pitomec plot přeskočil a už se nadšeně žene k dětem. "Ahóóój děti, to jsme se dlouho neviděli, co?" sděloval mi jeho rozjásaný ocas. Samozřejmě jsem na něj zařvala, ale otočit psa v letu přes plot? Nemožné. Strašně jsem se lekla. Co na to učitelky, to je strašný malér! Já jsem věděla, že dětem nic nehrozí, ale mohly to vědět ony? Jak to vysvětlím?

Nemusela jsem se namáhat. Naštěstí při mě stáli nejspíš všichni bohové v aktivní službě, protože děti se z Kazana viditelně radovaly a paní učitelka drapla pyšně si vykračujícího pachatele za obojek a vedla mi ho k vrátkům. Úlevou jsem se málem zhroutila, koktala jsem díky a vysvětlení. Paní učitelka, mladá žena kolem třicítky, se jen chápavě usmívala a za asistence nadšených dětí vystrčila Kazana z vrátek ven. Měla jsem chuť toho zatraceného samolibého chlupatého delikventa na místě zmydlit jak žito, ale ovládla jsem se - nechtěla jsem vystrašit děti.

Daník zklamaně poskakoval kolem a bylo vidět, že ho jeho vlastní vzorné chování opravdu mrzí. Taky si mohl užít! Kazana jsem nekompromisně uvázala na vodítko a na zbytek vycházky měl s běháním utrum. Samozřejmě vím, že je třeba trestat za prohřešky hned, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Počkala jsem a v sobotu i v neděli jsme šli k plotu trénovat. Prevít mizerná, moc dobře ví, co provedl! Tento týden jsem tam vyrazila ve správnou hodinu s Martou, která norsky vysvětlila učitelkám, že potřebujeme trochu výcviku (aby se nelekaly) a cvičily jsme se psy poslušnost abych tak řekla na ostro - tedy s dětmi v zahradě. Snad se to už nestane.

Abych řekla pravdu, nějak nechápu sílu touhy, která žene Nazgúly za úplně cizími dětmi. Mají rádi všechny, ale kdyby si mohli vybrat, brali by především předškoláky - ty milují ze všech nejvíc. Tak mě napadá, čeho všeho by asi byli schopni, kdyby mezi těmi dětmi ve školce bylo nějaké naše.

No co se dá dělat - já budu muset hlídat ještě bystřeji než dosud a vy... pokud byste náhodou potřebovali spolehlivou psí chůvu, tak vsaďte na chodské psy! Určitě nezklamou, jen by mohli mít problém vám to vaše mládě sem tam půjčit :))

PS: Plot je jen asi metr vysoký, takže fyzický problém s přeskokem Kazan samozřejmě neměl. Horší je porušení psychického tabu, kterým pro ně zatím plot byl…

(pozn.: fotky jsou z mobilu, prosím omluvte horší kvalitu)