Všichni je znáte. Na první pohled jsou banální, málokdy jiskří vtipem nebo velkými slovy. Jsou běžnou součástí lidské konverzace, ale pokud jsou řečeny mezi blízkými lidmi a zazní v nich cit, získávají netušenou sílu. Ne vždy doceněnou.

"Ahoj, jak ses dnes měl? Udělám ti čerstvý čaj a v troubě je nákyp, vím, že ho máš rád." Jednoduché sdělení, přivítání... ale také jedna z forem vyznání lásky. Možná ne té prvotní, vášnivé, divoké, milující krajnosti, ale přece jen lásky. Té obyčejné, každodenní, spolehlivé, příjemné a pohodlné jako dobře vychozené boty.

Navzdory silnému tlaku ze strany amerických filmů, stále ještě není v českých rodinách zvykem v rámci denní konverzace ujišťovat partnera a děti o své lásce přímým a jednoznačným vyznáním. "Taky tě mám ráda medvídku," odvětí maximálně máma v odpověď na umatlané ručky sevřené kolem jejího krku poté, co náležitě poobdivovala předložený obrázek.

Kdyby ovšem tatáž žena přivítala svého nejdražšího chotě nadšeným výkřikem "Bože Franto, jak já tě miluju!", začal by oslovený panicky uvažovat nad tím, co si jeho žena asi usmyslela. Dovolenou na Mauritiu nebo přijede na dva týdny její matka? Opačně to samozřejmě funguje stejně. Dorazí-li nečekaně manžel s kyticí a halasným vyznáním jindy dobře ukrývaných citů, vypukne jeho žena v pláč v nezvratném domnění, že má určitě něco s tou novou sekretářkou a kyticí si žehlí průšvih, o kterém ona zatím neví.

Ale jistě, je to nadsázka, nicméně překypující srdce a verše Romeů a Julií se v mnohaletém vztahu přece jen ztrácejí kdesi v koutech paměti a jejich oživení zdaleka není součástí běžných dnů. Od toho tu jsou totiž právě malé věty. V jejich obyčejnosti se totiž může skrývat ta láska, něžnost a oddanost, která jinde v denním spěchu nebývá moc vidět.

"Pojď dál..., proboha ty ale vypadáš!" Ano, tato věta může zaznít při mnoha situacích. Je zcela na místě, pokud se například domů vrací on z nevázaného podnikového večírku, nebo ona z kadeřnictví, kde podlehla spíš kráse obrázku v módním časopise než kritickému hlasu rozumu. Může být zaječena, opovržlivě vyplivnuta... nebo řečena s účastí, když se partner vrací po únavném dni, zdeptán povinnostmi, nepředvídanou katastrofou nebo stavem městské hromadné dopravy v době vrcholící dopravní špičky. Doprovozena polibkem, sklenicí vhodného nápoje a chvílí úlevného ticha může být balzámem na podrážděné nervy, útěchou a tichým vyznáním.

Potíž je v tom, že člověk má tendenci si významu malých vět - velkých citem a pozorností toho, kdo je pronáší - nevšímat, bere je jako samozřejmost. Jejich sílu obvykle ocení až poté, co o ně přijde. Malé věty totiž spoluvytvářejí pocit domova, pocit samozřejmé hřejivé náklonnosti. Osamělí lidé či lidé žijící v neradostných vztazích jsou o malé věty ochuzeni, byť si to většinou uvědomí až poté, co se s nimi někde za nějakých okolností opět setkají.

"Ahoj, tak jak dnes bylo? Co šéfová, zase vrčela? Dáš si čaj? Pojď, udělala jsem lívance, tušila jsem, že je budeš potřebovat." "Sedni si a těch dětí si už nevšímej, ony se nakonec k tomu spánku ukecají. Pustíme si třeba film, co ty na to? Jo a koupil jsem ti ten časopis, co se ti minule líbil."

Bývají to věty, z kterých se toho moc nového nedozvíte - pokud posloucháte jen slova. Stává se, že je člověk bere jako poněkud únavnou samozřejmost, někdy je nechá plynout nevšímavě kolem sebe, třeba si kolikrát i pomyslí, že ticho by bylo lepší. Jenže lidé se neumějí očichat a olíznout jako třeba psi, aby si beze slov potvrdili svoji náklonnost. Je to totiž právě přívětivý tón malých vět, který ujišťuje partnery, že navzdory světu je to u nich doma v pořádku, že jsou milováni a v bezpečí.

Nemusí - a ani by nemělo - jich být moc, ale rozhodně by neměly ve v rodině chybět. Tak schválně, zkuste se dnes doma zaposlouchat... a nejen do ostatních! :))