18.4.2024 | Svátek má Valérie


BTW: Koláč

24.1.2006 21:25

Začalo to úplně nevinně. Měli k nám do vsi přijet na návštěvu norský velvyslanec s manželkou, takže pochopitelně propukly velké přípravy. Martin se s nimi znal a chtěl, aby je s naší pomocí okouzlil nejen český venkov, ale taktéž česká kuchyně. Tudíž jsem začala vymýšlet menu a konzultovala to skoro s každým, kdo byl ochoten poslouchat.

S vařením jsem si problémy nedělala, zkušeností mám plno. Ale pečení nějaké exkluzivnosti - tam už jsem si jistá nebyla. Když peču já, tak jde většinou o to, aby mužstvo dostalo svoji mlsotu v dostatečném množství s mírným přihlédnutím k tomu, aby to nebylo úplně nezdravé. Ale na luxusnější pečení mě neužije.

Takže jsem poprosila Zuzu, která vaří a peče doslova božsky, o pomoc. Chvíli se zamyslela a řekla, spolehni se. A tak se stalo, že do našeho života vstoupil Velvyslanecký koláč. Původně to byl prostě koláč s ovocem zalitým želatinou, pod kterým je v případě slavnostního použití ještě vrstva vyrobená ze zakysané smetany smíchané se šlehačkou.

Je to ukrutná dobrota. Velvyslancovi by se jistě olizovali až za ušima, kdyby jim to protokol dovolil :))), ale my jsme tomu koláči doslova propadli. Ještě, že se nikdy nestal běžným zákuskem, protože to už bych si o nějaké linii mohla nechat jenom zdát. Je fakt, že v té slavnostní, šlehačkové podobě bývá připravován minimálně - všichni totiž dáváme přednost variantě "vyslanecké", kdy je ovoce pokládáno na těsto pomazané marmeládou. Je to pro nás nejoblíbenější druh narozeninového dortu.

Potíž je v tom, že si ho prostě neumíme udělat sami. Ale jistě, mám recept. Dokonce mi Zuza trpělivě vysvětlovala fígle, jak vyzrát na želatinu, které jsem se do té doby vyhýbala. Ale můj Velvyslanecký koláč prostě nikdy není jako ten její - a není to jen tím, že se s ním musím dělat sama. Takže si dovedete představit to nadšení, když v pátek Zuza zavolala: "Přijeď zítra, pokecáme. A ještě vyřiď, že jsem klukům upekla koláč!"

Myslím, že jen málokdy se matce rodiny dostane tak vřelého souhlasu s výjezdem na babské táčky, jakého se dostalo v tomto případě mně. A to zklamání, když Zuza v sobotu dopoledne volá: "Máme problém, neustále sněží a Joska v sobotu nejezdí. Cesta je naprosto neprůjezdná." Pohled na zklamání v Markových očích mi vnuknul nápad. "Ale do vesnice se dostanu, ne? Vezmu Kazana a půjdu těch pár kilometrů pěšky."

Vzhledem k tomu, že nepřetržitě sněžilo už od čtvrteční noci, byla příprava na cestu k přítelkyni poněkud zevrubnější než obvykle. Místo kabelky baťoh, do něj dvě dózy na koláč, pořádnou baterku, na sebe vysoké boty, teplé kalhoty a "vysokohorskou" bundu, do auta pro jistotu lopatu. (Co kdyby mi ho zahrnul sněhem traktor, až ho zaparkuju v Brzicích na návsi. Zapadnout jsem nehodlala...)

Výlet se povedl. Sníh se pořád sypal a procházka ladovskou krajinou potěšila duši a příjemně unavila tělo. Zuza měla upečené celozrnné houstičky a Kazan pro jistotu jednu rovnou ukradl - co kdyby vyslábl v nepřetržité hře s Eliškou? Pochopily jsme ho obě - Eliška (sedmiměsíční kříženka rotvajlera a novofundláka) má energie asi tolik, co jaderná elektrárna, a hravá je jako medvídě. Povídaly jsme a Zuza přitom balila svůj proslulý koláč.

Už se skoro stmívalo, když jsme vyráželi na zpáteční cestu. Soumrak zbarvil sníh šedomodrými stíny, obloha se chvěla jemným purpurovým závojem. Světla vzdálené vesnice tvořila teplé hvězdičky objevující se a zase mizející, podle toho jak jsem stoupala svahem. Cesta byla tak tak rozeznatelná a já jsem byla ráda, že mám v bundě mobil a po boku Kazana. Pravidelným krokem jsem se prodírala hlubokým sněhem a přemýšlela, proč je ten koláč, co ho nesu v baťohu, tak výjimečný.

Zuza totiž není jen vynikající kuchařka, ale je taktéž z toho druhu přítelkyň, které se člověku povedou jen párkrát za život. Když někam musím na pár dní odjet, tak vím, že jí mohu svěřit děti, psy a dům. Kluci ji mají rádi (stejně jako psi) a respektují ji. Když se v takovém případě vracím, tak je doma nejen všechno v pořádku, ale navíc je pravidelně uvařeno a upečeno.

Když mám pocit, že je na mě život zlý a nikdo mě nemá rád, stačí zdvihnout telefon. Vím, že se mi dostane politování (ať jsem provedla cokoliv), že mě ujistí o tom jak jsem úžasná, šikovná a nepostradatelná, a já se tak budu aspoň na chvilku opravdu cítit.

Ale jak je to tedy s tím koláčem? Už jsem na to přišla. Recept nerecept, ten Zuzin má zkrátka jednu nenapodobitelnou ingredienci - přátelství. Už vím, jak jí to oplatit. Udělám jí gumbo, ode mne jí vždycky chutná...